Tak se Nám vše podařilo zařídit a povedlo se odletět do daleké Vídně, ze které už chyběl jenom kousek do o trochu bližší Šanghaje. Pravda, zařizování věcí ještě v Čechách je ještě pořád brnkačka oproti probuzení v Šanghaji v 7 hodin ráno a vysvětlování paní (tipoval bych tak na čerstvých 18) na přepážce imigračního úřadu, že bychom rádi navštívili jejich krásné město. Bohužel si s Čechy nevěděla rady a začala běhat po přepážkách a shánět informace kam by je mohla poslat. Její pokus o to celou situaci vyřešit tím, že nás pošle počkat o kousek dál, zatímco vyřídí lidi co čekají za námi, by nás nadchl, kdyby za námi nestálo cca 100 lidí, kteří asi byly bezproblémoví. Škoda, že se s námi svezli i dva nevinní rusové, které také vykázala z fronty. Ty už zvládli jenom smutně koukat 🙂 Nakonec si nás vzal na starost o trochu méně roztomilý pán a po jedné a půl hodině jsme měli volný vstup do metropole. Hurá.
Jedno dobrodrůžo za sebou a další na nás čekají. Potřebuji najít ATM, abych si mohl vybrat peníze z účtu a koupit nám lístek na metro. Místní hlídač vypadal, že nemá co na práci, tak jsem se ho opatrně zeptal jestli mi může ukázat cestu k nejbližšímu bankomatu. Bohužel mezi námi byla cca 30% jazyková bariéra, protože místo ATM nás poslal k APM. Ten nevydával peníze, ale průkazové fotky, které nám byly v danou chvíli naprosto k ničemu. No nic, ještě že tu je spousta směnáren, které odkazují i na českou korunu. Paní už nás z dálky vítá, ale ten úsměv jí zchladne ve chvíli kdy začneme vytahovat z peněženek necelou stokorunu v mincích o hodnotách 1, 2, 5 a 20 korun. Tak to zase nevyšlo. Konečně mi někdo byl schopný říci cestu k bankomatu a po přepnutí z rozsypaného čaje do nějaké srozumitelnější řeči i vybrat peníze. Takže jedeme metrem 😉
I metro se nám dostalo pod kůži docela rychle a už jsme na místě kde máme přes internet objednaný ubytování. E-mailovou korespondencí jsem domluvil s neznámou osobou check-in v 10 hodin, ale pořád tu byla nejistota, že jsem někomu nalétl na špek a žádné ubytování se konat nebude. I když se nás na letišti snažili zdržet co to dá, nestačilo to a na adrese jsme byly už v 9 hodin ráno. Ocitli jsme se před bytem v rekonstrukci kde jednomu vchodu chyběly dveře a druhé měly zase dveře dosti bytelné se zámkem na číselný kód a otisky prstů. To bych nebyl já abych si nezačal se dveřmi hrát a začal jsem vyťukávat různé kódy. Po marných snahách jsme vyzkoušeli všechny čísla z rezervačního listu. Pořád nic. Poslední možnost, zkusíme to jako za mlada, ťukáme. Ale lehce aby jsme když tak někoho nevzbudili. Yes, dveře někdo otevírá a zmateně na nás kouká, co tam asi chceme. Kdyby jsme věděli, že ťukáme na dveře s ocelovou výstuhou a cca 15 cm šířkou, možná trochu přitlačíme. Takhle jsme zjistili, že nás určitě nikdo neslyšel, ale měli jsme zase jenom štěstí, že někdo vyšel. Ale což, BYDLÍME!
S docela pěkným výhledem.
To už jsou asi všechny trapasy co jsme stihli hned po příjezdu a poté už jsme si jenom užívali příjemného blikání každého koutu Šanghaje, nepříjemného mačkaní malých číňánků v metru a zajímavých kontrastů celého města. Takže aby jste se mohli pokochat (alespoň částečně) jako my dva s Marťou, tak tady je ochutnávka z tohoto 24 milionového městysu připomínající mi Hujerovy z Božejova. Pro ty co byly alespoň jednou v Praze, tak tady nám okopírovali náplavku.
Kousek od centra, hned vedle bambusového pole, uličky hrůzy a výstupem z metra se nacházela zahrada klidu, kde byl kupodivu opravdu klid.
A protože Čína má co nabídnout a to nejdůležitější a nejcennější jsou pandy, tak náš další výlet nemůže být nikam jinam než do ZOO kouknout se na pandy co všichni známe ze směšných videí.
Jak jsem říkal, tak všechno musí blikat, takže jsme byly i na blikajících mrakodrapech a protože jsme češi, tak nás střízlivý nedostanou a 3 flašky Suntory se postaraly o zbytek.
Protože jsme měli poslední den ještě trochu času, tak jsme se rozhodli navštívit buddhistický chrám. Zahráli jsme si tam i pár docela zajímavých her, s hlavním cílem dostat z nás naše poslední drobné mince co zbývaly v peněžence. Jedna se jmenovala „tref se mincí do otvoru ve studni“. Nepovedlo se. Druhá se jmenovala „tref se mincí do obřího kotle“. Podle pravidel by to asi mělo být na první pokus, ale protože prcci můžou dvakrát, tak na osmý pokus se nám to podařilo.
A pro Vás co mi nevěřili, tak jak řekl tak udělal a naučil se v Číně jíst čínskými hůlkami a dokonce i jejich jídla 😀 Na výběr dobrých jídel jsem zvítězil nad Marťou v poměru 2:0. A tady jsou důkazy. Ano ze začátku jsem musel opisovat od místních správné držení, ale myslím si, že jsem se za ty dvě jídla celkem zlepšil. Minimálně v těch hůlkách už něco udržím 😀
Tak to je asi ze Šanghaje všechno. Doufám, že to bude čitelný a že se Vám to bude aspoň trochu líbit, aby jsme to nemuseli posílat každému separé. Budeme sem postupně dávat další příběhy z našich cest, aby jste mohli vidět, že jsme v pořádku, ale hlavně, že si to tady užíváme 😉
PS: Omlouvám se za pravopis, ale někde doma mám papír na několik DIS, tak Vám je když tak naskenuji.
PPS: Pozdravujte všechny. My letíme 😉
