Na naši první dovolenou nelze zapomenout. A kam jinam by měla být než do „Mekky“ všech Čechů, do Chorvatska. Ano i my jsme vyrazili do bývalé Jugoslávie, ale ne sebou plácnout na pláž, stěžovat si na hnusné pivo a baštit řízky na každé volné lavičce. Věřte tomu nebo ne, ale neměli jsme sebou ani jeden řízek a nemířili jsme k moři, ale do jejich krásných národních parků.

Už na cestě bylo veselo. Po celodenním balení a přibližně dvouhodinovém šlofíku, jsem o půlnoci sedl za volant a posilněn práškem proti únavě se mohlo vyrazit směr jih. I přes sliby, že Marťa zůstane se mnou vzhůru, aby mě rozptylovala, usnula už před Humpolcem (cca 20 minut jízdy) a já zůstal s rádiem úplně sám. A to až do Vídně. Naštěstí první probuzení nastalo už na D1. Ležící srnka v rychlém pruhu dálnice mě překvapila, ale naštěstí ji už pár aut spláclo, takže to nebylo horší než přejet retardér. Jenom se k nám celý výlet stahovaly kočky a okusovaly nám zbytky srnky z podběhů. Druhý incident se stal už na chorvatské dálnici ale měl podobný průběh. Jen místo srnky byl v rychlém pruhu nárazník auta. Ale to už jsem byl na podobné věci povalující se po dálnicích celkem zvyklí. Po 8 hodinách řízení jsem sotva udržel ruce na volantu, takže přišlo první střídání řidičů. Můžu říct, že další střídání přišlo hodně rychle, protože jsem se křečovitě držel dveří a odvahu na to zavřít oči jsem nenašel. Takže na další benzínce přecházím na místo řidiče zase já a řítíme se směr národní park Krka.

První střet s místní kulturou nastal v kempu kde jsme měli přespávat. Potřebovali jsme se s majitelkou kempu domluvit na ceně. Začínáme anglicky. Bez odezvy s mírným pokyvováním hlavy. Tak co třeba čeština, když sem jezdí tolik Čechů. Bohužel, ani tenhle plán se nesetkal s úspěchem. Tak poslední možnost. Pomalá čeština s mohutnou gestikulací rukou a nohou. Pořád nic? Ano, pomalá i rychlá čeština mají přibližně stejné výsledky, ale v tom přichází protiútok paní a začíná něco mumlat chorvatštinou. No tak už víme jak se asi cítila ona, protože nerozumíme ani slovo. A pak najednou změna. Začne na nás hlasitě křičet něco povědomého. Bylo to něco mezi češtinou, slovenštinou a polštinou. Po přezkoumání to bylo „Češi mi rozumí, ale vy dva, vy mi nerozumíte ani slovo“. No, to by bylo k jejímu rekapitulování toho co jsme už věděli, ale kolik stojí kemp stále nevíme. Kašleme na to, domluvíme se později a jdeme do parku.

Národní park  Krka je pravděpodobně placený. To nemůžeme posoudit, protože potom co jsme prošli okolo pokladny, už po nás nikdo nic nechtěl. Možná si všichni kupovali lístek na vláček, který je odveze blíže (o cca 500 metrů). Ale to my jsme se už procházeli parkem. V celém parku jsou pěkně vytvořené cestičky, ze kterých jsou vidět všechny potůčky a říčky, ze kterých nakonec vznikne nádherný kaskádovitý vodopád.

Takhle fotka vypadá celkem i pěkně, ale aby nedošlo ke zkreslení informací, tak za moment přiložím ještě jednu. Určitě si dokážete domyslet co každého napadne, když máte takový krásný vodopád, teplota vzduchu se blíží 35 °C a k tomu na Vás permanentně paří sluníčko. Ano, ten nápad dostalo spoustu turistů. A proto tato fotografie při širším záběru vypadá jak z čínského bazénu.

Protože tento národní park je opravdu rozlehlý, vlezli jsme do auta a jeli se podívat do její severní části. Zde by se mělo platit a opravdu nás někdo odchytl a museli jsme mu vydat nějaké ty kuny. Protože studenti mají v této zemi slušné slevy, dostali jsme se na cenu pár desítek kun. S tím jsme měli vstup do muzeí, vykopávky římských vojáků a jejich táborů. Sem tam se i objeví nějaká ta přírodní zajímavost.

Nemůžeme vynechat pláž a proto jsme vyrazili k Šibeniku a šli se trochu zchladit. Nechápeme jak to někoho může bavit, ale asi po hodině jsme vyrazili na cestu do Zadaru, neboť nás to už na pláži nebavilo. Zadar jsme vybrali proto, že je to hrozně profláknuté, tak jsme mysleli, že je tam něco pěkného. Nebo hezké moře. Čisté moře? dlouhé pláže? Sakra, nebudu chodit kolem horké kaše, není tam nic. Ale jakože vážně vůbec nic. Moře špinavé, pláž je vybetonovaná a na ní jedna tatrovka stavebního písku, který jim při betonování zbyl. Navíc ten písek roztahali na několik kilometrů a proto na něj narazíte zřídka. Říkali jsme si, že nebudeme kritický a aspoň chvíli tam vydržíme. Ale protože chtěli zaplatit za tuhle „pláž“, frčeli jsme rychle pryč. Cíl byl nejistý, ale nakonec jsme vybrali správně. NIN. Ne, nevyrábím jednoduchý palindrom.

Nin je malá zátoka severně od Zadaru. Opravdu je to (nebo alespoň bylo) daleko lepší. Písečná pláž není dlouhá, ale za to pěkná. Jemný písek a čisté moře. Prostě boží. Ještě k tomu jsme mohli koukat na mnoho wind-surfařů. Jak je to malé městečko, tak se nedá nikde zaparkovat a kde jo, tak stojí výběrčí. Protože náš rozpočet byl opravdu úzký a obcházet pravidla je naším sportem, vyzráli jsme i na parkování. V jedno-směrce, kde na začátku stojí výběrčí jsme co nejnenápadněji nacouvali ze zákazu vjezdu. Pak zaparkovali a šli se projít do města.

Noc na pláži uběhla rychle a to hlavně díky vínu. Probuzení však nebylo podle našich představ. V 7 ráno se nad nás postavila paní se psem a žvatlala něco chorvatsky. Chvíli nás to nechávalo chladnými, ale jedno slovo jsme ji rozuměli „Policie“. V tu chvíli jsme vystartovali ze spacáků, začali ho pěchovat do vaků a zahodili do auta. Poté jsme vytáhli deku a jakože se opalujeme šli dospat o co nás paní připravila.

Dalším cílem byla Plitvická jezera. Cestou jsme se málem vysekali, protože Marťa mě krmila bonbony. Když mě začala provokovat tím, že mi s nimi uhýbala, začal jsem se víc soustředit na chytání bonbónů než na řízení. Pak stačí, že před Vámi někdo zabrzdí a vy se mu skoro podíváte do kufru. No dojeli jsme naštěstí do kempu, ale Marťa už teď ví co u mě má vždy přednost. A to i před řízením.

U pokladny v Plitvických jezerech byla neuvěřitelná fronta a proto jsme ji opět dlouhým obloukem obešli. Procházky jsou příjemné, nejenom proto, že jsme konečně ve stínu a u vody, ale i proto, že zmizí davy turistů. Procházíme po dřevěných cestičkách kolem jezer, všude jsou informační cedulky o hloubce, objemu atd. Vlastně potkáváme jenom české turisty a připadáme si jak na výletě na Třeboňsku. Po příchodu na nejznámější místa už nám bylo jasné kam se poděli všichni nečeští turisté. Vláčkem je svážejí přímo na místa, kde vyskáče banda rýžožroutů, udělají pár fotek, naskáčou zpět a jedou zase někam jinam.

Stejně to vypadá i u nejvyššího vodopádu, jenom sem už vláčkem nezajedou, tak alespoň zvednou ruku, nejlépe s tabletem a při chůzi a bez sebemenšího ponětí co fotí cvakají a cvakají a cvakají.

Ještě doma jsme dostali doporučení aby jsme zavítali do pohoří Paklenice. A ještě když jsme zjistili, že je zde vrchol, jménem Snježnik, nebylo co řešit. Přespíme v Rijece a půjdeme na mladší ségru naší Sněžky. Zavítali jsme na místní pravděpodobně jedinou pláž. Kdyby tady do 4 do rána nepařila místní omladina a při probrání vedle nás nepozorovala východ slunce místní „smažka“ bylo by to lepší, ale nemůžete se každou noc probrat ve 4* hotelu.

Před výšlapem jsme si špatně odměřili tekutiny potřebné pro cestu tam i zpět. Vlastně jsme si vzali příklad ze Scottovy výpravy a vzali si vodu pouze na cestu tam. Zvládli jsme to nahoru, ale dole jsme vypadali jako sušené švestky. Naštěstí jsme cestou narazili na malou hospůdku v lesích. Měli jsme ještě nějaké ty kuny a proto jsme to investovali do tekutin. Dvě Ožujska na začátek byly opravdu výborný nápad. Ani nám nevadilo, že to nechutná jako pivo. Měl jsem jich 6 a Marťa 3, když k nám přišla majitelka a oznámila, že je už pozdě a jede domu. Zavřela za námi dveře dala nám ještě dvě na cestu a vyrazila do tmy. Bez baterky, ale s pivem v ruce se jde černým lesem nejlépe. Veverky po nás házely šišky a já věděl, že ještě budu muset stavět stan. Sám, protože Marti krok se řídil pravidlem jeden dopředu a dva zpátky. Podle mých výpočtů se nikdy nemohla dostat k autu a proto jsem ji trochu pomáhal.

Auto jsme našli. Postavil jsem i stan. Naházel vše do něj a připravil spaní. Navalil jsem tam Marťu, ale ta měla hodně práce s hledáním medvědů. Po 10 minutách, mě vzbudila, že kolem stanu chodí medvěd. Byla to blbost, ale zněla dost přesvědčivě. V takovém momentě Vás nenapadne určitě lepší plán, než že zabalíte vše ve stanu, stan, utečeme do auta a pojedete pryč. Ale Marťu to napadlo. Vše jsme zabalili a když přišlo na úprk do auta, Marťa nemá konkurenci. Vzala mi baterku, utekla do auta a zavřela se tam. Když jsem ji poprosil, jestli by mi mohla alespoň svítit, tak světelný kužel létal všude okolo mě, jen ne na ten stan co jsem potřeboval složit. Asi hledala medvědy. Nakonec se ukázalo, že přejet nebylo zas tak špatné, protože jsme našli místečko na parkovišti, kde byl nádherný výhled na osvícenou Rijeku.

A je to. S vypůjčeným červeným bleskem zvaným Roomster, jsme na tři nádrže dojeli z Čech do Chorvatska, popojížděli v Chorvatsku a dojeli v pořádku zase zpět.