Pro začátek asi stojí za zmínku, že už oba pracujeme 😀 Ano, jsou z nás Novozélandské uklízečky 😀 Celý týden jsme pracovali na stavbách a uklízeli nedokončené bytovky. Zbytečnější práce už je asi jenom dělat prezidenta v Německu, ale co by člověk neudělal pro minimální plat. Alespoň jsme se tam sešli docela dobrá parta, práce je dost, takže si i něco přivyděláme a naše pracovní morálka se neřadí mezi nejvyšší na Zélandu, takže dobrý. Jinak naděje nevyhasínají a stále doufáme v lepší zítřky. Já tu třeba začínám v místní čínské čtvrti lobovat za stavbu jaderné elektrárny.

Co stojí ještě za zmínku, tak se mi přes trademe (obdoba českého aukra) podařilo vydražit za celých 5 NZD (cca 75 CZK) topení. Takže už zažíváme v pokoji elementární teplo a těch krásných 10 °C si vyloženě užíváme. Dokonce jsem už Marťu jednou viděl ze sebe sundat deku a vystačila si se zimní bundou. Za další se nám pomalu přes týden rozšířil a pak zase zúžil náš vozový park. Podařilo se mi na výše zmíněném webu vydražit dvě zánovní kola za dohromady 16 NZD. To by bylo k tomu rozšíření vozového parku, ale protože se mi podařilo zlomit přední kolo u Marti kola, došlo ke zúžení na konečný počet dopravních prostředků na 2. Abych to vysvětlil, tak moje kolo bylo bezproblémové, zvednout sedlo, namazat řetěz a mohl jsem frčet. Ale u druhého kola byly díry v duši na předním i zadním kole. Takže nás spasil místní obchod pro kutili a za 12 NZD jsem koupil nové duše!!! Sice cena jak za obě kola, ale dobře no. Další problém, nářadí paní domácí končí u klíče číslo 14 a já potřebuji 15 nebo 16. Protože Marťa byla v práci a já slíbil, že jí její kolo zprovozním, tak jsem běžel k ťongům, pro nářadí. Sada na opravu píchlé duše i s univerzálním klíčem na opravu kola za 2,5 NZD spraví všechno, takže se jde na věc. No, čekal jsem, že to vydrží trochu víc, ale hned při prvním použití mi zůstala půlka hliníkového nářadí zapíchlá v ruce a druhá půlka na matici. Jak jsem řval, tak vyběhla Ramona (majitelky kamarádka), zeptala se co se stalo, vysmála se mi a zase se šla schovat. Takže běžím znova k ťongům reklamovat sadu vlastněnou 5 minut. Pan ťong mi řekl, že s tímhle se žádné kolo opravit nedá, což mu moje propíchlá ruka upřímně potvrzovala. Tak mi doporučil univerzální klíč, už za 4 NZD, že s ním už bych to měl opravit. No co si budeme povídat rzi bylo trochu víc než je zdrávo a matice se ani nehnula. Už nebyl čas na hrdinství, tak jsem zkusil duši nandat prostrčením kolem vidlice, ale povedla se mi akorát redukce z 3 na 2. Takže sháním další kolo.

To jsem se zase rozkecal… Tak pomalu přejdu k víkendům a našim výletům.

První větší výlet jsem vybíral já, takže vodopády a procházka ve stejnojmenném parku kolem. Je to cca 40 km jižně pod Aucklandem, takže jsme i poprvé provětrali naše autíčko. Rozhodli jsme se, že ještě testovat spaní v autě nebudeme, kvůli nepřízni počasí a hlášeným nízkým teplotám. Oba dva nás překvapili silnice, protože oproti Aucklandu jsou mimo cesty jenom z hrubého asfaltu, takže nic příjemného na dlouhé cesty. Ale konečně se nám otevřel i výhled na místní farmy a vlnitou zem. Po příjezdu na nás čekal mostek přes řeku a v dáli i vodopád.

Hned za mostkem nás zaskočila paní, která nás informovala, že u vodopádů se dělá fronta lidí a že pokud chceme, tak to můžeme vzít 20 minutovou obchůzkou. Protože jsme ale měli čas, tak jsme to vzali ještě delší cestou a podívali se po místní floře a fauně. V údivu jsme zůstali z místní ochrany parku a aby jsme do něj nezanesli spóry jiných druhů kytiček, musí si všichni umýt boty. Tyto čističky plné vody a jaru jsou zde na každém velkém rozcestí, takže tu všichni chodí s mýdlovými bublinami na botech. Ale co, jiný kraj jiný mrav. Čistíme.

Procházka lesem plných palem, divného obrovského kapradí a pro nás normálních stromů utíkal celkem rychle a za chvíli jsme došli k jedné z mnoha přehrad v tomto parku, které napájí pitnou vodou Auckland. Na cestě zpátky k vodopádům potkáváme větší potok, přes který nevedl žádný most. To bylo překvapivé, protože tady jsou schopni dělat most i přes vysokou trávu. Musíme to přeskákat po kamenech. Na druhé straně vody se objevil chlápek, který vypadal celkem odhodlaně, zapnul jsem kameru a opatrně řekl Marťě, že si ho natočím a třeba nahraji nějaké fail video. Bohužel tady musím s češtinou opatrně, protože se ozvalo z druhé strany řeky jenom „doufám, že ne“. Tak jsme si pokecali, zjistili, že ta naše práce za minimálku nebude tak špatná, protože za stejný plat 8 hodin v chladu loupat ze škeblí ten sliz taky asi nebude to pravé ořechové. Když jsme došli na vodopády, samozřejmě s botami od jaru, tak už tam skoro nikdo nebyl, takže už jsme se jenom kochali 😉

V neděli bylo ještě trochu času, tak jsme si udělali jenom malý výlet na pobřeží naproti centru. Kromě výšlapů na menší kopečky, kde byly vojenské bunkry a ukázky děl, zde byl taky přístav novozélandských námořních sil, s ukázkami protiletadlových děl a hlubiných min. Taky kousek odtud bývalý přístav kde kotvily lodě za druhé světové války a na tomto místě bylo i námořní muzeum. Protože nám začalo celkem brzy pršet, tak jsme tu našli útočiště a nakonec se to ukázalo jako pěkná alternativa k chození na kopečky. Určitě se tady ale ještě zastavíme, je tu krásný výhled na business center přes zátoku a na jaře, až vyplují všechny plachetnice to bude určitě žůžo.

 

Tenhle víkend jsme se už konečně odhodlali, že vyzkoušíme přespat v kufru našeho Peugeotu 307. Ještě před odjezdem se nám stala malá nehoda s plynovým vařičem. Protože jejich představa vařiče je něco podobného jako bedna na vrtačku a uvnitř velké množství plechových dílů. Plní se to plynovými bombami ve tvaru plechovky od piva a má to velice zajímavý systém jak tento paskvil nabít. Bohužel první nabití doprovázelo jenom syčení unikajícího plynu. Poté jsem zpozoroval malou drážku, které musí být přesně ve směru drážky v pivu. Druhé nabití už proběhlo v pořádku, ale zkapalněný plyn, který jsme minutu před tím vypustili do prostoru vařiče nestihl vysublimovat. To znamená, že po prvotním bouřlivém nadšení, že máme funkční vařič nastalo bouřlivé vzplanutí vařiče, který byl taky rád, že funguje. Celá věc skončila v dřezu, kde se dopálil zbývající plyn. Ale po této drobné nehodě jdeme skládat věci do auta. Jedeme opravdu nalehko. Hrnce, židličky, stan, spacáky, deky, peřina, no prostě na lehko jak se sluší a patří. Po naskládání všech věcí do auta ani nebyla vidět matrace. Ale už není cesty zpět, jedeme výletit. Na cestě jsme narazili na novinku a to že za chvíli projedeme mýtnou branou. Když jsme na mobilu zjišťovali co to má znamenat a jestli nepotřebujeme český ekvivalent dálniční známky, tak jsme zjistili, že už jsme dlužníci na mýtném a že musíme zaplatit. Docela rychlost, projet branou a za 2 minuty už mít na webu vše o našem autě a přesně kolik dlužíme. O tomhle se nám v Čechách může jenom zdát. Nejenom že to opravdu funguje, ale i to že je to opravdu nějaký elektronický systém 😉 Matakana je maličká vesnička asi 80 km severně nad Aucklandem, ale každou sobotu se sem všichni z blízkého ale dalekého okolí sjíždějí na tento krásný trh. Parkoviště plné aut a my neměli ponětí, tak jsme sledovali místní, kteří vypadali sebejistě v tom, kam jdou. Navíc nás míjeli lidi s rukama plnýma vajíček, zeleniny a eko taškami. Usoudili jsme, že jdeme správně, ale já se začínal děsit, že tam bude jenom zelenina, ze které jím akorát mrkev. Hned na začátku nás vítá skupina chlupatých čtyřnohých mazlíčků. Oba jsme si mysleli, že je to sbírka na opuštěné pejsky, ale později jsme zjistili, že ty dvě holčičky tam hlídají psy páníčkům, kteří odešli na trh. A pak to začíná, místní paní vyhrávám na kytaru a dodává místu zvláštní kouzlo. My chodíme okolo stánků a všichni nám dávají od všeho ochutnat. Naštěstí to nebyla zelenina, takže já jsem zapadl ke stánku s medovým bourbonem, Marťa ochutnává chilli marmeládu, oba zkoušíme místní Manuka med a bohužel i burákové máslo. Asi hodinku a půl na místě a už máme hlad, takže zkoušíme koláč naplněný masovou směsí a když jsme na tom Zélandu tak Mexické burito.

Odtud jsme se plynule přesunuli do parku Tawharanui. Měl tam být krásný výhled na útesy a okolní oceán. Nehledě k tomu, že to byla i rezervace ptáčků KIWI, kterého jsme bohužel ani jeden neviděli. Jediný zajímavý ptáček byl ten co zněl jako R2-D2. Opět procházka krásnou krajinou ve výběhu ovcí a krav z kterých jsme byly oba trochu nervózní. Všechny na nás hrozně čuměli jak kdyby ještě neviděli evropany.

Na cestě zpátky jsme se oba těšili na rajskou, kterou Marťa dělala ještě doma. Cesta byla dlouhá a hlad byl velký. U auta jsme rozbalili všechny ptákoviny, sedli jsme si na židličky a… No a vařič nefunguje. Takže z rajský nic nebude a jdeme sníst všechny bonbóny, sušenky, mrkev a jdeme se chystat na spaní. No na parkovišti to moc dobře nevypadá. Domek místního rangera asi 100 metrů od nás a navíc jsem zaparkoval přímo před cedulí „žádné přenocování“. Takže vyzkoušíme styl s kódovým označením R.A.K.O.U.S.K.O. Najdeme nějakou opuštěnou polní cestu, která vede na nějaké opuštěné pole, nejlépe za opuštěným lesem. Bohužel, tahle metoda tady nebude fungovat. U všech cest jsou tu brány a poštovní schránky. Tak necháváme auto u jedné brány, kde bylo trochu víc místa. A jde se přestavovat auto na spací vůz. Protože jsme si to uvnitř hodně vytopily motorem nechtělo se nám otevírat dveře. Takže Marťa předvádí pár akrobatických kousků a už je převalená vzadu. Všechno přendaváme na přední sedačky a když to máme hotové, tak nastává první výzva. Z pozemku právě odjíždí auto majitele. Přijíždí k bráně otevírá a já jenom čekám jestli za námi přijde a pošle nás zase o dům dál…. Evidentně si nás všímá, projede branou a tlumí světla na parkovačky aby nás neoslňoval, při odjezdu nám ještě zamává a odjíždí pryč. Mise splněna a já jdu předvádět svoje akrobatické kvality. Ještě před spaním vyklepnu Marťu párkrát v prší a žolíkách a je krásných 7 hodin a pomalu se chystáme spát. Ještě pohled panoramatickým oknem na úžasnou noční oblohu. To je něco úplně jiného něž ty dva vesmírné objekty které jsou v noci vidět na obloze v Praze. Takže ještě stahuji sky map a spaní se o 15 minut odkládá.

Ráno bylo krušný. Nejenom proto, že tam bylo málo místa, ale Marťa mě asi od 3 otravovala a pořád se mě ptala kde mám mobil, aby se mohla kouknout kolik je hodin a za jak dlouho budeme vstávat. Poprvé se mi to celkem obstojně povedlo ignorovat, ale podruhé a potřetí jsem to už nevydržel. Vedlejší účinek toho, že jdeme spát v 7:30 je to, že Marťa už brzo ráno otravuje. Ale nakonec mě z kufru vykopala.

Přejezd byl o to obtížnější, že jsme měli celý auto zapařený a asi 10 km jsem koukal jenom přes škvíru, která se mi udělala u stěrače. Ale po dvou netrefených odbočkách, jsme byli na správné cestě do dalšího parku a na místní pláže. Popravdě kdyby k tomu parku nebyla připojená vojenská oblast a z dálky se neozývalo cvičné střelby, bylo by to lepší. Ale co na tom, byly jsme na pláži.

To je od nás asi všechno. Koukám, že jsem to zase moc nezkrátil. Tak třeba příště… Tak tam všechny pozdravujte, ať Vám vydrží sluníčko, grilujte a užívejte si léto.

PS: Nikdo neví kde je Česká Republika a myslí si, že Londýn je ve středu Evropy. Vzděláváme místní domorodce.

PPS: Tráva je tu zelenější a duha barevnější 😉

PPPS: Nějaký další fotky ke kterým nemám komentář, ale třeba se někomu budou líbit 😉