Další týden je za námi a tenhle byl akční od začátku až do konce. Nejdříve to vypadalo, že to bude článek jenom o mém kole, ale je tu více nebezpečí než bych vůbec čekal. Ale abych nezačínal negativně. Marťa si začala hledat novou práci. Už skončila jako uklízečka a plynule přešla do ženy v domácnosti. Ano, užíval jsem si ten čas, kdy jsem přišel domů a tam bylo navařeno na měsíc dopředu, protože se nudila. Upečená bábovka a jídla, která se musí vařit, nejenom rozmrazit. No a já jsem se naplno ponořil do své pozice zkušeného „stáčeče“ ginu. Ještě jedna pozitivní zpráva. Naše bývalá společnost, kde jsme pracovali nás pozvala na večeři. Můžu říct, že večeři v tak pěkném podniku jsme si tady ani neuměli představit. A protože jsem nezapomněl na naše čtenáře, všechno jsem řádně zdokumentoval.
A co se nám tedy stalo, co otestovalo jak máme tuhý kořínek? Jedu si takhle v úterý na desátou do práce. Cestou jsou pouze dva kopce, jeden prudký dolů a druhý prudký nahoru. Ten nahoru je v pohodě, protože nepotřebujete brzdy. No a brzdy jsou na mém kole problém. Při sjezdu dolů mi zkřížilo cestu auto. Já jsem zamáčkl obě brzdy co to šlo (zadní jen tak z principu, protože vůbec nebrzdí a kdyby tam nebyly tak by to kolo bylo alespoň lehčí). A ono nic. Pořád dost podobná rychlost jako předtím. Už jsem mířil, kam to napálím, abych měl co nejkratší cestu na zem. Jak ve vzduchu udělám salto alá mission impossible. Jak by to vypadalo ve zpomalených záběrech. Jako ve správném „akčňáku“ uhnul asi dvě vteřiny než jsem projel. Docela jsem si oddech. Ale další incident na sebe nenechal dlouho čekat. Při cestě z práce a kopec číslo dvě. Tentokrát ne nahoru, nýbrž dolů. Při posledním usilovném brzdění se mi povolil šroubek u jednoho špalíčku mé brzdy. Kdyby jste chtěli zjistit mojí rychlost při použití brzd, tak tady si to můžete vypočítat.
Zadání: Dospělí muž chovající se jako dítě jede na asi 30 let starém kole. Váha je v jeho případě proměnná závislá na tom jak velký měl oběd. Protože však měl jenom pár toastů, předpokládejme, že jde o konstantu a jeho hodnota je 360 000 karátu. Jeho počáteční rychlost je 40 km/h.
Avšak brzdná síla je vyjádřena limitou:
Pro ty normálnější z Vás. Prostě mi to nebrzdilo. Má rychlost se nesnižovala, naopak jsem ještě pořád zrychloval. Věděl jsem, že na mě dole čeká pěší most, kde je cedule cyklisto sesedni z kola. A pro ty co by náhodou neuposlechli značky je zde i zábradlí, aby případně cyklista, musel co nejvíce zpomalit. Sesednutí z kola jsem zavrhl hned. Ono ve 40 km/h sesedat z kola není žádná prča. Plán byl tedy jasný. Zkusit se trefit mezi zábradlí a doufat, že si neškrtnu šlapkou nebo nohou. A ono se to podařilo. Vykalkuloval jsem to dokonale. Myslel jsem, že je to nejhorší za mnou, ale nebylo. Na konci mostu jsem to musel řešit znovu, ale tam jsem věděl, že to neobjedu. Zahamstnul jsem opět brzdy, ale tenhle boj už byl předem prohraný. Napálil jsem to do značky 😀 Znáte takový ten pocit, jak už 5 vteřin dopředu víte co se stane a nemáte jak tomu zabránit. A už se můžete jenom smát a čekat než přijde rána. Tak tak jsem vypadal já. Řechtajíc jsem to narval do značky. Někdo mě pozorovat, tak si musel myslet, že jsem retard. Tak a tohle se mi stalo v průběhu asi 6 hodit. Teď už mám všechny šrouby pečlivě dotažené, tak se mi snad podobná příhoda nebude dlouho opakovat.
Poslední věc ke kolu a pak dám tomu chudáčkovi pokoj. Nevím jak to dělají, ale tady jsou asi schopní namontovat automatickou převodovku i do kola. A pravděpodobně ji seřizoval i stejný mechanik jako u našeho Peugeota. Nejenom, že mi to kolo samo přehazuje, ale přesně obráceně než by kdokoliv chtěl. Když jedete do kopce tak nahoru a když z kopce tak dolů. Kiwáci mě nepřestávají udivovat v jejich technických dovednostech.
A co jsme vymysleli na víkend. Protože naši kamarádi měli odjíždět na Tahiti, říkali jsme si, že uspořádáme taky nějakou akci.
Ne, nejednalo se vymítání duchů na kulečníkovém stole, ale jenom o kulečník. Kdyby mi někdo zákeřný nedal do piva alkohol, mohl jsem se ráno i v pohodě probudit, ale já nééé. S žaludkem na vodě a malým hřebíkem zaraženým v hlavě jsme jeli na pláž. A co na pláži? No konečně surfovat. Ano, půjčil jsem si surf, neoprén a jde se do vln. Jedna rada zdarma a pro začátek. S kocovinou se nesurfuje. A no a teď podrobnosti. Jeli jsme na Muriwai pláž. Už od začátku jsem se trochu bál těch vln, ale kdy bude lepší šance půjčit si surf a zase po dlouhé době si to vyzkoušet.
Ne to není shrbený model. To jsem já. Vrhl jsem se do vln a vyzkoušet co si ještě ze surfování pamatuji. Pozor spoiler, NIC. Beru první vlnu a tak na zkoušku si ji zkouším sjet po břiše. Povedlo se, ale to už se na mě řítí druhá vlna. Já se ale nedám a tuhle sjedu pořádně. Ano, postavil jsem se. Takhle to vypadá docela pohodově, ale když jsem zjistil, že po sjetí dvou vln jsem docela daleko od břehu, tak jsem si řekl, že pojedu trochu blíže ke břehu. Přece jenom nejsem lachtan. No po asi 10 minutách jsem se ke břehu nepřiblížil ani o metr. Ruce už mě pálily jako bych si je griloval, ale výsledek žádný. S každou vlnou co kolem mě projde se o kousek přiblížím břehu a pak mě zase stáhne voda zpět. Další nápad, zkusím sjet vlnu a přiblížit se tak břehu, ale jak na potvoru žádná nejde. Koukám na surfaře, kteří jsou přibližně v mé úrovní a stojí po prsa ve vodě. A já se skoro dvěma metry se ke dnu ani nepřiblížím. Poprvé v životě jsem si připadal opravdu malý. A potom záblesk seskočím z prkna a už mám taky vodu po prsa. Nemůžu se ale hnout dopředu, protože proud proti mě je neuvěřitelně silný. V tom přichází vlna a já už zase nedosáhnu ani prstíčkem na písek. Už jsem celkem rezignoval, ale neměl jsem ani ponětí jak bych o sobě dal někomu vědět. Představoval jsem si jak na někoho na břehu mávám, že potřebuji pomoc a on na mě mává, že mě zdraví. No nevím jak dlouho jsem se tam s tím pral, ale přišlo mi to jako hodina. Vyšťavenej jsem zase stál na písku a věděl jsem, že teď mám jedinečnou šanci poseidónovi utéct. Zabral jsem a konečně se dostal z vody. 5 minut na vlnách a 55 minut jsem se pral o to, abych se dostal zpátky na břeh.
Abych zapomněl na tu poslední hodinku, zašli jsme se podívat na ptáčky. Blízko pláže je ptačí kolonie. Asi 300 ptáku co se opalovalo na skále mi náladu moc nezvedlo a tak jsme se podívali na západ slunce a já si konečně mohl jít lehnout do postele.
