Pro začátek bych Vám chtěl poděkovat za čtení. Náhodou jsem se dostal na informace, které o Vás Google sbírá a dozvěděl jsem z jakých států si o našich dobrodružstvích čtete. ČR samozřejmě vede, ale zdravím do Německa, Norska, z Rakouska už dotyční asi odjeli, ale i tak tam zdravíme. Zdravíme samozřejmě do Ameriky a doufám, že se někdy zase sejdeme u piva ????I všechny další země ale koho jsem nebyl schopný identifikovat je jedna osoba, která si nás otevřela ve Francouzské Polynézii. Rád bych věděl, kdo to je, protože jsem si musel hledat kde to je ????

Abyste mi věřili, že v práci pořád nevypadám jako zombie, tak tady Vám přikládám důkaz. Jinak už ani jednoho nás práce nebaví. Marťa dokonce dostala záchvat nadávání. Abych Vám popsal, jak to vypadá, tak celá zrudne, výraz v obličeji má něco mezi smíchem a pláčem a hází slova, který já samozřejmě neznám. A co vedlo k této situaci? Absolutní nedostatek komunikace ve společnosti, pro kterou pracujeme. Marťa jela asi hodinu do kanceláře, která se měla uklízet, protože však nebyly k dispozici klíče jela tam odpoledne, když tam byly ještě zaměstnanci. Po příjezdu jí bylo řečeno, že uklízet, když tam jsou zaměstnanci nemůže a jela zase hodinu zpátky. A kolik dostane proplaceno? 10 minut.. No, kdo by nenadával. A popravdě tohle se stává v jedno kuse.

Ale abyste si nemyslely, že se v práci jenom nudíme a nadáváme, tak tenhle týden se Martě povedl jeden obzvlášť povedený kousek. Slovy klasika, „nikdo jí nevysvětlil jakou roli hraje benzín ve spalovacím motoru“. Takže si to štrádujeme po dálnici 100 km/h a najednou začne auto zpomalovat. Začíná první fáze toho, když dochází benzím a tou je ztráta výkonu. Dalším projevem je popírání ze strany řidiče (v tomto případě řidičky). Řidička popírá, že je něco špatně a stále se snaží přidávat plyn, v extrémních případech až na podlahu. Druhá fáze je agrese. Projevem je vztek a nadávání na tu čínskou šunku, která vůbec netáhne. Jedeme 60 km/h. Jsme v polovině a třetí fází je smlouvání. Řidička smlouvá a přemlouvá auto, aby dojelo na nejbližší benzinovou stanici. Protože však neumí smlouvat snižuje laťku alespoň na výjezd z dálnice. 40 km/h a výjezd je stále daleko. Jsme za poločasem a nastává deprese. Za poslední týden se toho stalo opravdu hodně a další špatná zpráva pro šéfovou. Jak jí to zavolám. 20 km/h, a přichází do tuhého. Nastává poslední fáze a tou je smíření. 0 km/h a řidička už vzdáleně tuší, že ji asi došel benzín, na benzínovou stanici zbývá asi kilometr, na nejbližší výjezd asi 100 metrů. Pracovně tomu říkám 5 stádií prázdné nádrže. Můj záchvat smíchu s gestikulací rukou, vzdáleně připomínající retardovaného lachtana, zmrzne ve chvíli, kdy se mě Marťa zeptá, jestli bych nás z té dálnice neodtlačil. Měla pravdu neodtlačil a dobrou hodinku jsme si tam počkali na kanystr s benzínem.

Já mám jednu zprávu ohledně mé práce a to, že od příštího týdne již nejsem cleaner, ale pracuji v továrně na výrobu Ginu v centru Aucklandu???? snad mě nebudou muset vynést nohama napřed ????

Ale z veselejšího soudku. Je víkend a my jedeme na další výlet. KONEČNĚ. Už od minulého víkendu jsme věděli kam. No jo zase vodopády. Prostě nás nepřestanou udivovat. Většina z Vás si asi řekne „voda, a padá dolů, můžeme jít jinam“, ale my je tady asi všechny objedeme ???? Bohužel, přijeli jsme na místo a čekala na nás špatná zpráva. Park a všechny stezky jsou zavřené, protože místní lesníci bojují se zákeřnou chorobou. Aby to neznělo tak katastroficky, tak jim tam prostě roste houba, kterou tam nechtějí. A to všechno určitě kvůli někomu, kdo si neočistil boty viz. náš poslední příspěvek. V Čechách bychom asi ceduli obešli, a ještě se tomu demonstrativně smály. Tady nás ale pokuta 20 000 NZD vyděsila, a tak jsme přešli na plán B.

Piha

Ne není to pozvánka na dermatologické vyšetření, ale název města, které je asi 40 km západně od Aucklandu. Lákala nás tady velká pláž a krásné ostrůvky blízko pobřeží. Ale to, co na nás po příjezdu čekalo nám vyrazilo dech. Že to byla pláž s černým pískem vem čert. Ale ty vlny. Kluci z Porta, na čem jsme surfovali tam tady surfují děti. V oceánu bylo dobrých 30 otužilých borců a borkyň, kteří si užívali vlny. Okamžitě jsem věděl, že sem ještě někdy pojedeme a doufám, že nás naučí surfovat. Alespoň trochu jsem toho chtěl být součástí, tak jsem si vyhrnul nohavice a šel se projít do vody. Blbost to byla a za 5 minut jsem zase v botách. Ale jdeme se projít na útesy ze kterých je vidět pěkná zátoka. Je to zrádné, protože v některých místech musí přijít správný timing, aby nebyla voda v botách a nebo aby na nás nešplouchla vlna rozbíjející se o útesy. Přicházíme do zátoky, kde je pouze pár lidí. Hned si všimneme obrovských vln tříštících se o úzkou průrvu mezi skalami. Voda cáká z děr ve skále, všude to bublá. Takhle nějak jsem si přestavoval soutok Labe s Vltavou. Tady jsem ve svém živlu a začínám se chovat jak malé otravné dítě „a půjdeme sem, a vylezeme na tenhle kopec a na tam ten kopec, a ještě na támhleten útes“. Normálně se divím, že jsem dostal večer bonbóny. Strávili jsme tam asi 2 hodiny i když celou dobu trochu poprchávalo.

Karakare vodopád

Taky byste byli zklamaní, kdybychom na žádný nešli? No vidíte. O pár kilometrů jižněji jsme přejeli ke kempu, vodopádu a pláži. Prvně proběhla krátká diskuze o tom kam půjdeme jako první. Já navrhoval vodopád, ale dva zlatí retrívři šli na pláž. Tak jsme je sledovali. S pánem, který je venčil jsme se dali do řeči, ale pejsci chytli stopu a moc k nám nechtěli. Po asi 10 minutách jsme 9 měsíční telátko odchytli a aspoň trochu se s ním pomazlili. Pláž podobná první, ale dlouhá, že jsme neviděli konec, a protože byl odliv tak široká místy až 200 m. Štace číslo dvě a tou byl vodopád. Přibližně 30 m vodopád a pod ním laguna s krásně modrou a asi i studenou vodou. Dva chlápci v neoprenu si do ní troufli a pak i jeden pár asi místních eskymáků. Ani jsem se neodvážil Martě navrhnout, jestli tam neskočíme taky, neboť se vedle mě klepala jak ratlík.

Už se stmívá, tak jdeme vařit. Bomba frčí na plný plyn a co asi vaříme? Správně rajskou. Ale dneska ne s masovýma kuličkami, ale s párkem ????Na autě jsme udělali po minulé zkušenosti také pár změn, aby spaní bylo pohodlnější. Vyndali jsme další tři sedačky, aby se hlavně mě zvětšil prostor pro nohy. Marťa by se tam totiž vešla i při sedmi místném provedení.  Když jsme posunuli spolujezdcovu sedačku, mohl jsem si krásně opřít nohy o volant. Jenom doufám, že jsem v noci netroubil při převalování. Do auta jsme našťouchali ještě další matraci, aby nás netlačila rezerva do kyčlí.

Jinak vydrželi jsme být vzhůru do 9 večer. Jsme dobrý. Ale ráno to nepomohlo a Marťa zase chytla otravnou. Nejdřív se začala vrtět, aby mě to probudilo. Takové triky mě ale nezaskočili a spal jsem dál. Pak začne nahlas dýchat, aby dala lehce najevo, že už by vstávala. To už mě trochu otravovalo, ale od minule jsem se poučil a na podobné situace jsem byl připravený. Vrazil jsem jí do rukou tablet s křížovkami 3+ a byl klid. Bohužel celou noc i ráno propršelo, těšili jsme se na teplý čaj po ránu, zvlášť když u auta byl takový krásný stůl.

No vyhrál zdravý rozum a ráno bylo bez čaje. Rozhodli jsme se vyrazit předčasně domu a cestou nakoupit nějaký věci na rajskou, ať máme energii na další výlety.

Jenom pro zajímavost, protože jsme se šli podívat na vodopády i v  neděli ráno, tak zde dávám pár fotek, které jsou pořízeny cca 12 hodin po sobě.

 

 

 

 

 

PS: Doufám, že tam máte lepší počasí než my. Ale my se nevzdáme, nejsme tady na borůvkách.

PPS: Mohl by mi někdo, kdo má u auta automatickou převodovku poradit, jestli by se mělo při stání na semaforech vyřazovat na neutrál? Díky ????

PPPS: Nakonec zase pár fotek.