Nemáme práci a tak adie… vol. 1

A po týdnu jsme tu zas. Tento týden nebyl tak dramatický jako ten předchozí, takže se nebojte a jdeme na to. V úvodu týdne se mi podařilo pár úspěchů. Všechny souvisí s aukcemi, ale když mě nepochválí nikdo jiný, tak se musím pochválit sám. Povedlo se mi koupit kolo pro Marťu. Řekl jsem si, že do téhle známosti už můžu něco investovat a vydražil jsem ho za 18 NZD. Po předchozích zkušenostech jsem byl trochu vyděšený, že zase něco posepíííp, ale svoje kolo se jí bojím půjčovat. První, čeho jsem si všiml, zase vypuštěný obě duše. Už mi hlavou běželo, jak povoluji zarezlé šrouby a nakonec, stejně jako posledně zlomím kolo. Ale u pumpy přišla dobrá zpráva, obě duše drží. Špatná zpráva na sebe nenechala dlouho čekat, protože po příjezdu domů byla zadní duše úplně prázdná. Co se dá dělat, přišla na řadu sada na opravu píchlé duše pana Ťonga. Patláme, patláme, patláme lepidlo. Aby byl na spoj vyvinut správný tlak, normalizovaný evropskou unií zatěžujeme kulečníkovým stolem. A světe div se, ono to drží. Oprava zadní brzdy byla už brnkačka. Poslední úpravy, protože novopečená majitelka si navymýšlela spousty drobných úprav. Nejdřív je sedlo moc vysoko, pak moc nízko, nedosáhne na brzdy a tak dále a tak dále.

Další z úspěchů byl nákup skim-boardu za 1 NZD. Dobře já. Ano za 15 korun. Akorát abych si ho mohl vyzvednout projel jsem v autě asi 10 litrů bezinu v hodnotě cca 20 NZD. A to se vyplatí. Co bych Vám o něm řekl, je to dřevěná fošna, kterou si před sebe hodíte na malou vrstvu vody. Pak ten kus plovoucího klacku musíte dohnat, naskočit na něj a podle videí co jsem viděl si rozbít tlamu. Takže se nebojte, zanedlouho budu plnit obsah youtube svými faily.

No a teď k těm negativním úspěchům. Zablokoval jsem si kartu. Ano stáří se začiná podepisovat i na takovém štramákovi jako jsem já. Už jenom čekám na dobu, kdy si budu psát PIN na samotnou platební kartu a čekat až mě okradou. Ach ta mládež.

Co se týče našeho profesního vytížení, tak jsem Marťu vzal k sobě do továrny na Gin. Přece jenom máme k alkoholu oba blízko. Začali jsme si tam dělat celkem dobré jméno, protože majitelka chce výslovně nás, když žádá o brigádníky. Bohužel jede další týden služebně do Austrálie, a tak si není jistá, zda někoho bude potřebovat na nadcházející týden. A tak vyrážíme na výlet. Ale ne ledajaký, jedeme pravděpodobně na 10 dní něž bude další práce.

Výlet mohl začít i trochu pozitivněji. Rozhodli jsme se naplno provětrat náš mobil-home. Bohužel, našemu mobil-homu se moc nechtělo. Nenastartovali jsme. Nejdřív jsem si myslel, že jsme přetížený. Něco jako ve výtahu. Protože na 10 denní výlet rozhodně potřebujete 8 triček, 4 mikiny, zimní bundu, letní bundu a bundu proti dešti. To vše s kombinací tří párů lyžařských ponožek a celou šperkovnicí. Viď Marťo. Druhá varianta byla, že nám nejde imobilizér. Původní majitel mi říkal, že když auto nestartuje, zmáčkni asi druhý čudlík shora. Nebo zespoda? Promačkej je radši všechny. Ať mačkám, co mačkám, nic to nedělá. Přichází první rádce spolubydlící. Zkoušíme všechny kombinace a nic. Zkoušíme napodobit poslední chvíli kdy to startovalo. Takže se oba připoutáme a zavřeme dveře a nic. Další varianta, máme vypráskanou baterku. Zkoušíme auto nastartovat přes startovací kabely a nic. Přichází druhý rádce spolubydlící. Nic nového jsme nevymyslely, a tak přijíždí vyzkoušet svoje auto. Přece jenom, dvakrát měř, jednou řež. Ukázalo se, že se touto velmi starou pravdou řídí i naše velmi stará auta. Všech šest válců naskočilo a my co nejrychleji vyrazili, než si to rozmyslí.

Cíl byl v celku jednoduchý. Sever. Přičemž první zastávka byla vesnička Warkworth. Je zde 800 starý kauri strom, nějaké pochození a také muzeum. Do muzea se platil vstup a nepřišlo nám to tolik zajímavé, a tak jsme se pouze prošli po obchodě. Chvíli čučíme, co mají pěkného a poté se ozve postarší paní za přepážkou a ptá se, zda nejsem technický typ. Snad jo. Poprosila mě, jestli bych ji nemohl naladit rádio na její oblíbenou stanici, protože jí celý den jde ve smyčce jedno CD písniček. A podle toho, jak o něm mluvila, ne zrovna nejoblíbenější. Pokusil jsem se přeladit, ale nenašlo to nic. Alespoň jsem jí poradil, jak vyměnit CD. Poděkovala nám a za to, že jsme jí zbavili špatné hudby nás pustila zdarma do muzea. Nakonec to bylo opravdu zajímavé, zvlášť oddělení fotografování a školství tři generace nazpět.

Ještě nejsou ani dvě, a tak vyrážíme za dalším dobrodružstvím. A tím byl vodopád Piroa. Na cestě sem jsem zjistil, jak je na tom novozélandská infrastruktura. Na štíru. Jakmile člověk sjede z dálnice nebo hlavního tahu, ocitne se na prašné cestě plné kamínků, výmolů a šílených zatáček. Napodruhé jsme to zvládli odbočit na parkoviště a užívali si vodopád jenom pro sebe. Vycházka to byla krátká, a proto jsme to vzali ještě na vrchol vodopádu. Oficiální cesta to asi nebyla, ale po chvíli nás přivítalo natažené lano. Zavzpomínali jsme si na ferraty a šplhali vzhůru.

A kde spát? Přece v našem fáru. A to u Waipu jeskyní. To byl plán na ráno (v mém případě na dopoledne). Od několika lidí, co vycházeli z jeskyní jsme se v devět hodin večer dozvěděli, že v noci je ideální čas na průzkum tzn. „glow wormů“. Jsou to dlouhý červíci žijící v jeskyních, kterým zeleně svítí pr…. Proto jsme se ještě tu samou noc vybavili a šli na průzkum. Opravdu, hned při vstupu do jeskyně vidíme několik zelených teček. Když jdeme o kus dál vidíme další a další. Nakonec rozbalíme vybavení a zkoušíme alespoň něco vyfotit. Zaostřujeme na shluk asi 50 červů a fotíme, dokud mi nebliká baterka ve foťáku. Už to balíme a jdeme ven z jeskyně, ale ještě mě napadá jít se podívat na jedno místo. Nad hlavou nám svítí asi desetinásobek toho, co jsme celou dobu fotili. Probouzím foťák k životu a z posledních koutů baterky si beru energii.

Druhý den ráno jdeme do jeskyně znovu, to už ale s větším davem lidí. My však víme, že tentokrát na vstupu nebude nic vidět a míříme dál. Brodíme se v ledové vodě, na cestu si svítíme baterkami a po asi 200 metrech absolutní tmy vstupujeme do obrovské síně plné zelených teček. Vypadá to jako hvězdy na obloze. Protože nám mrznou nohy jdeme ven. Ještě se rozhodujeme jít na jedny „jeskyně“. Cesta tam a zpět nám zabrala asi hodinu a půl, cestou jsme šli více či méně jenom bahnem, Marťa si dala párkrát i pěkně na tlamičku. A to vše proto abychom došli na pastvinu krav s elektrickým ohradníkem.

To se nám moc nepovedlo tak jedeme dál. Whangarei. Přímo u města by měl být vodopád a troje jeskyně a celkové délce asi 2 km. Vodopád byla rychlovka. Hafo lidí, protože je vodopád asi 50 metrů od parkoviště. Ale jeskyně, ty byly opravdu něco speciálního. Nejdříve ale bezpečnostní upozornění před cestou do jeskyní. Vstup je na vlastní nebezpečí. Jasný chápeme. Doporučuje se použití bezpečnostních přileb. No Marťa má mojí zimní čepici a já mastnou hlavu, takže máme. Další bod, pevnou a uzavřenou obuv. Kroksy jedině kroksy a to uzavřené na patě páskem, abychom je neztratili, takže máme. Kvalitní vybavení. To je trochu sporné, protože jsme neměli nikoho, kdo by to posoudil. Ale Marti čelovka, do které musí třikrát bouchnout, aby svítila a moje lucernička od číňanů za 45 CZK se zdály být dostatečně kvalitní. Další bod bylo mít náhradní vybavení, takže v případě nouze a poruchy si ty baterky s Marťou vyměníme. A poslední upomínka, kouknout se na předpověď počasí, zda nemá pršet. Oba směřujeme hlavu vzhůru a shodujeme se, že dneska nezaprší. No, myslím že speleologická A-Tým může vyrazit do boje. První jeskyně byla opravdu dlouhá. Procházíme asi 500 metrů jeskyně, brodíme se po stehna ledovou vodou, ale stojí to za to. Nad sebou zelené hvězdičky a všude kolem obrovské krápníky. Není to jako v evropských jeskyních, kde jsou vybetonované chodníčky se zábradlím, na krápníky se nesmí sahat a všechno zajímavé je daleko a za alarmem. Ne tady je všechno blízko, můžete se krápníku dotknout, přes některé musíte přelézt. Občas abychom se dostali dále musíme řešit otázku, zda se nohou zapřít o ten stalagnát nebo stalagmit. Prostě úžasný. Druhou jeskyni jsme vynechali, protože se nám nezdála tak zajímavá. Poslední byla však třešnička na dortu. Sešplháte asi 10 metrů dolů do jeskyně za hlasitého hučení vody. Když se objevíte na hraně kaskádovitých vodopádů, kterými se slézá stále dolů do jeskyně. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, a i když jsme ušli pouze 200 metrů, než nás zastavila vysoká hladina vody, byla vyhlášena jako nejhezčí jeskyně, kterou jsme zde zatím našli.

To be continued…

Komentáře: 2

Napsat komentář: Ondra Pašta Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *