Další den se nám bohužel začalo pomalu ale jistě kazit počasí. Řekli jsme si, že okusíme trochu místní historie a jeli jsme do Waitangi. Zde byla podepsána smlouva mezi Anglií a Maory o britské suverenitě a že si zabrali Nový Zéland pro sebe. Za 50 dolarů za osobu si to ale můžou nechat pro sebe. Tak jsme fofrem přejeli k vodopádu. Tentokrát Haruru falls. Vypadal jako zmenšenina Niagárských vodopádů, ale byl daleko méně zajímavý. Jedinou zajímavostí byly slepice a kohouti, kteří se k nám okamžitě začali sbíhat.

Přejezdem do Kerikeri jsme strávili docela dost času, ale chtěli jsme vyzkoušet náš první malý trek. Vedl podél řeky, a to mělo jednu výhodu, na zpáteční cestě jsme se mohli vykoupat. Už to bylo totiž potřeba. Kdybychom vycházeli o hodinku dříve a ne ve 4 stihli bychom to i za světla. Takhle jsme koupání museli zvládnout za svitu měsíce. Plavky nebyly potřeba, protože by stejně všichni viděli kulový. Vybrali jsme si místo pod vodopádem, abychom to ještě trochu okořenili. Já jsem tam šel opatrně, jedna noha, pak druhá noha. Když už jsem věděl, že není cesty zpět potopil jsem se celý a za divokého řevu jsem byl za minutu venku. To Marťa měla daleko přímočařejší způsob osmělování. Sedla si na ten nejkluzčí kámen, co našla a když se natáhla, aby vyzkoušela, jaká je teplota vody, sklouzlo jí to a zahučela tam jak kámen. Po vynoření řvala podobně jako já, ale na rozdíl ode mě, tam zůstala dvě minuty.

Další dlouhý přejezd do zátoky Maitai. Je to zapadlé místečko, ale nádherné pláže a azurový oceán. Přijeli jsme navíc za deště, a tak jsme měli úplně celou zátoku pro sebe. Když jsme se šli projít trochu jsem netrefil odbočku a dostali jsme se na kozí stezku. Ta ale nevedla přesně tam kam jsme potřebovali. Nakonec jsme si našli cestičku, ale zase ten déšť. Celkem dlouho se naše oblečení drželo, ale k autu jsme přišli úplně durch. Potom už mi bylo celkem jedno jestli se půjdu vykoupat do oceánu nebo ne. Já jsem se odhodlal k otužování, ale Marťa byla zmrzlá jak rampouch. Chvíli mi to sice trvalo a vytvořil jsem Vám jak to vypadalo 😀

 

Jediné, co by nám mohlo zpravit náladu bylo jídlo, a protože jsme měli na menu steaky, věděli jsme, že to tu náladu zlepší. Ještě při vaření se k nám zatoulali dva roztomilí psíci. Vypadali hrozně opuštěně, chvíli už jsem přemýšlel, kam bychom je dali a jak bychom s nimi cestovali, kdybychom jim nenašli páníčky. Po asi dvou hodinách hraní a potom co nám sežrali půlku večeře, jsme se rozhodli, že jdeme hledat majitele. Bohužel starší po chvíli chytl stopu a pádil domu. Štěňátko si s námi ještě chvíli hrálo, ale nakonec nám frnklo taky.

Už se nám blíží poslední dny a s tím nejsevernější část severního ostrova. Zde je i 90 miles beach, po které je dovoleno jet autem. Doporučeny jsou pouze čtyřkolky, ale už asi víte, co si myslíme o jejich doporučeních. Naše auto to určitě zmákne taky, jenom nesmíme moc blízko oceánu a taky moc blízko měkkému písku. Už se tam prý několik aut ztratilo a snědl je písek nebo oceán. Musíte jet prostě tak akorát. Ale zase taková sranda to nebyla, jediné, co se dá dělat je nahánět racky. Ujeli jsme po pláži asi 15 km a pokračovali až na sever. Tam jsou obří písečné duny, ze kterých se dá sjíždět. Stačí mít jenom nějaké prkno. Máme. Druhá podmínka je suchý písek, a to nám podrazilo nohy. Takže jsme se prošli, zablbli a jeli dál. V další zátoce, kde jsme chtěli spát byla dlouhá chvíle. První nápad bylo rybaření, ale nemáme páru, jak se to dělá. Navíc jsme je mohli chytat jenom na starý salám nebo eidam. Tak co třeba skim-board. Trochu vyzkoušet mé kvality. A natočit nějaké faily. Kupodivu jsem se nezabil, a v některých momentech jsem vypadal jako profík. Asi ve dvou. Když jsem si narazil nohu věděl jsem, že je čas přestat.

Poslední štace před odjezdem domů byla v trochu unaveném rázu. Poslední noc jsme se ani jeden z nás nevyspal. Budilo nás asi to, jak jsme dlouho neviděli šampón a mýdlo. Ráno už se to nedalo bez otevřených oken vydržet. Proto jsme to vzali rychle. Koutu boulders jsou takové divné kulaté kameny a nikdo neví, jak vznikli (kecám, asi to někdo ví). Tak jsme zkoušeli vymyslet nějakou smysluplnou teorii, ale kromě dělových koulí mimozemšťanů, nás nic nenapadlo. Další byl vodopád v horách. Protože pršelo, byl vodopád na každém kroku, ale my museli na ten jeden vodopád. Cesta byla sice už napůl sesunutá do vody, ale procházka to byla pěkná. Poslední výlet před teplou sprchou byl les. Ale ne ledajaký les. Kaury les. Abyste věděli, tak Kaury je endemický strom, který ničí absolutně všechno. Sejdete z cesty, Kaury umře. Neočistíte si boty, Kaury umře. Šlápnete mu na kořeny, zase umře. Nechápeme, jak mohl přežít. Ale v tomhle lese je nejstarší strom, pravděpodobně na planetě. O to zajímavější je fakt, že je to právě Kaury strom. Je starý 2 000 let a kousek vedle má mladšího brášku, který má 1 500 let.

A tímto vyhlašuji soutěž ne hledej Valda, ale hledej Marťu.

Na závěr bych jenom dodal, že Marťa chce z celého výletu sestříhat video, kde budou moje faily na skim-boardu, naše faily na skim-boardu na písku atd. Vlastně celé je to video našich nepovedených záběrů 😀 Tak se těšte…