Už jsme začali být trochu nervózní z práce. Přece jenom jsme pořádně už 3 týdny nepracovali. Ne, že by jsme nic nedělali, to ne. Ale zašli do jiné pracovní agentury. Dostali jsme na ní doporučení, že už druhý den našli práci. Hned v pondělí jsme tam napochodovali a doufali v zázrak. Místo toho nás posadili k počítači a projděte všemi testy. Nutno podotknout, že všechny testy jsem splnil na 100%. Hlavně ten anglický a na sčítání a násobení byl obtížný 😀 Hned jsme šli na další test, ten drogový. Asi vypadáme opravdu špatně. Tak další test, papírová bezpečnost nás už po dvou hodinách přestala bavit a náhle se to změnilo na tipovačku od loterijní společnosti. Máme splněno, opět na 100%. Ale v tom ve vedlejší místnosti slyšíme známe hlasy. No jo, půlka sobotní oslavy se dostavila do rekrutačního střediska.

A opravdu, druhý den jdeme do práce. Škoda, že jsme se to dozvěděli v 5 hodin ráno, že začínáme v 6:30. Popravdě já bych jí to nezvedl. O to se postarala Marťa vedle mě. Po dvou větách přestala slečně na druhé straně rozumět a tak strčila mobil mě. Takže jdeme vyrábět müsli. Práce opravdu jednoduchá. Něco jako když pejsek s kočičkou vařili. Měli jsme za úkol vyrobit sirup s různými příchutěmi, který se přidává k müsli. Můžu Vám s klidem říct, že bych to nesnědl. Jedna várka složená z cca 180 kg ingrediencí, tvořil cukr a jeho variace přes 150 kg. To je přes 80 % !!! Pak bylo 27 kg vody, na kterém nebylo snad nic špatného a další přísady jsou nepodstatné. Jenom jsem při této práci přemýšlel, jak lidé například po shlédnutí videí z jatek, přestávají jíst maso. Podle mě, kdyby se člověk koukl na všechny provozy, které nám připravují jídlo, musel by zákonitě umřít hlady.

No, ale to byl jenom start. Už bylo dvanáct a my mohli jít na obědovou pauzu. Asi v půlce téhle pauzy jsme si uvědomili, že jsme si plnili kyblík sirupem. Ten sice díky své viskozitě vytékal rychlostí 2 litry za minutu, ale my ho začali plnit ještě docela dlouho předtím, než jsme šli na pauzu. Oba jsme vystartovali, aby kyblík nepřetekl, i když jsme dávno věděli, že budeme vytírat. Ona to ale není taková sranda v potravinářském provozu. Vydezinfikovat boty, obléknout plášť, čelenku na vlasy, já čelenku na vousy, umýt ruce, vydezinfikovat ruce. No a s takovým časem budeme vytírat celou továrnu…. Naštěstí si toho někdo všiml a zastavil ho.

Na dalších pár dní jsme měli volno. Ale v pátek povolali jen mě. Marťa se může válet doma a já jdu vyprazdňovat kontejner do skladu ovoce a zeleniny. Hned po příchodu mě a mému 17 letému kolegovi ukázali na kontejner plný zázvoru. Nesnáším zázvor a po téhle zkušenosti ho nemusím ještě víc. A všechno přijde na palety. Přiznám se, že tempo nebylo nějak závratné a i z vedoucího sršela chuť jít domů. Proto po dvou hodinách šlapání po zázvoru a házení s ním nám dal první pauzu. Tradiční otázka: „jak dlouhou?“ Odpověď jsme ale ani jeden z nás nečekali. Počkejte až odejdu a pak tam buďte hodinu. Normální pauza je 15 minut 😉 Paráda. Přišli jsme dodělat kontejner a za další dvě hodiny bylo hotovo. Co teď. Běžte si dát oběd. A na jak dlouho. No dejte mi číslo a až bude nějaká práce tak Vás zavolám. Paráda. Po hodině a půl konečně telefonát. Proč konečně? Protože se mi po tolika pauzách začal vybíjet mobil… Další dvě hodiny práce a další půlhodinová pauza před odchodem domů. Ano, dali jsme si 30 minut placený pauzy před odchodem domů. A z toho co jsem pochopil, tak taková pracovní morálka není neobvyklá. A víte co jsem se po celodenní práci v továrně dozvěděl? Za prvé, že nesnáším zázvor, zvlášť když ho jsou tuny a musím ho nosit. Za druhé, že když jsem viděl jak to vypadá v takovém skladu zeleniny a ovoce bych nepozřel ani to ani to müsli.

O víkendu došlo na těžké, ale nutné rozhodnutí. Prodáváme Pažouta, značka do dobrých rukou. A protože na naší první výzvu nebyl takový ohlas, když jsme ho prodávali, tak jak byl v celé jeho kráse, rozhodli jsme se pro přestavbu. Ano, Pat a Mat opět v akci. Nakoupili jsme vše co jsme k tomuto dvanáctému divu techniky potřebovali. Ve skutečnosti to byla pouze půlka věcí a tak museli zase pomoct místní číňánci. První návrhy vypadaly slibně, ale z ekonomických důvodů došlo ke seškrtání projektu na holé základy. V praxi to vypadá tak, že místo postele postavíte pouze desku s 6-ti nohami. Po sestavení bylo jasných několik věcí. Mezi pozitivní řadím to, že pod postelí bylo spousta místa. Více než nahoře a tak zde padl nápad, že se spát bude pod postelí. Další návrh byl daleko smělejší. Uděláme z toho palandu. Možná dvoupokojový auto. Takový dvoulitrový 2+0. V Praze by se to dalo pronajímat klidně za 15 tis. měsíčně, ale tady budeme hledat zákazníky těžko. Druhá věc, kterou jsme si uvědomili, bylo to, že je to dost vratké. Marťa si na to vylézt troufla, ale já na to kuráž neměl. Navíc, když by se posunuly přední sedačky, změnilo by se to na skládací gauč. Takový ten gauč u kterého se bojíte, že se složí s Vámi. Poslední věc, kterou jsme si uvědomili bylo, že to musíme předělat. Druhý den už bylo vše jasnější. Postel snížíme a ukotvíme. Možná i vynecháme tolik pantů. Sice vše nebude sklápěcí, otevírací a převracecí, ale vyřeší to spousty našich problému. A vyřešilo je to všechny. Úpravy jsou hotové a auto může jít do světa. A jak to s ním vypadá. PRODÁNO!!! A to po odečtení všech nákladů se ziskem 600 NZD.

No to bylo z toho veselejšího soudku. O neveselý soudek se postarala naše Máňa. A to na dálnici kdy při rychlosti 80 km/h nechtělo přeřadit na třetí převodový stupeň. Takže servis. Servis-man se za to posadil a po minutové jízdě se na mě začal smutně koukat a popisovat, jak je třetí a čtvrtý převodový stupeň v háji. No co se dá dělat, na dvojku celý Nový Zéland neodřídíme. Za opravu si i s malým servisem (protože na velký nebyly finance) řekl o téměř 1600 NZD. Takže náš zisk se pomalu přetransformoval na převodovku a zbytek dostala Marťa k narozeninám. A aby toho nebylo dost tak jsme hned druhý den po příjezdu ze servisu nepodařilo nastartovat. Ještě že máme staré dluhy (ano i nám se podařilo jednou někoho nastartovat, místo toho aby všichni startovali nás) u kamarádu, se kterými si navzájem startujeme svoje káry 😀 Tímto děkujeme všem co nám pomáhají startovat náš vozový park.

Další týden ubíhal dost pracovně. Za zmínku stojí náš výlet do podniku zpracovávající kuřecí maso. Konkrétně šlo o podnik vyrábějící kuřecí kousky do jednoho známého a nejmenovaného rychlého občerstvení na tři písmenka 😀 Nehledě k tomu, že z naší 10 hodinové směny jsme strávili přibližně 2 hodiny na přestávkách, bylo naším úkolem vybírat kousky, které byly příliš malé nebo slepené dohromady. Další co jsme dělali bylo lepení nálepek na krabice, čištění elektrických zásuvek a skříní, balení produktů do krabic atd. Šlo o práci vcelku jednoduchou, ale přišlo i pár kritických chvil. Jedna z nich přišla právě při vybírání malých kousků zmrzlého kuřete z pásu. Můj mozeček si to nedokázal dát dohromady a místo toho abych viděl kousky pohybující se po pásu, viděl jsem kousky stojící a vůči nim jsem se pohyboval já. No asi po pěti minutách mi začalo být tak špatně, že mi byly malé a slepené kousky tak ukradené a soustředil jsem se pouze na udržení svačiny. Tímto se omlouvám kdo dostane malý kousek kuřete a čekám na děkovné dopisy od těch, co dostali slepené kuře a tím i dva v jednom. A nebojte, kuře se připojuje do klubu k müsli a zelenině.

Ve čtvrtek jsem dostal příležitost pracovat jako řidič camper-vanů. Zatímco Marťa vyráběla gin, já jsem si drandil po Aucklandu v těchto obrovských vozech. Po úvodní procházce po areálu mě posadili do jednoho z aut a řekli jeď. Tak jsem jel. Přijel jsem s kolegou na něco jako je u nás technická a když byla chvíle času, tak jsme se bavili. Začal se mě vyptávat jestli na to mám licenci, co jsem největšího řídil atd. Podle toho jak se tvářil se trochu vyděsil z toho co slyšel. To jsme už ale jeli za zpět. No problém přišel při parkování tohoto kolosu. Nechal mi tam na můj vkus dost málo místa, na to že věděl, že s tím jedu poprvé. Správně jsem si najel, poprosil ho jestli mi může ukazovat kolik tam mám místa. No jasně. Takže si couvám, jedno zrcátko, druhý zrcátko, parkovací kamera, kolega který pořád ukazuje můžeš, můžeš. Tak jsem jel a jel. No ale pak jsem si v zrcátku všiml, že jsem tak lehce opřený o zrcátko dalšího karavanu v řadě. Zastavil jsem a kolega můžeš, můžeš. No řekl jsem mu, že asi nemůžu, nemůžu. Tak se běžel podívat co se stalo. Snažil se sklopit zrcátko, ale to nešlo, protože bylo řádně vzpříčené mezi dva vozy. Tak jsem vyjel ven, on sklopil zrcátko, já už konečně zaparkoval a pak mi povídá, že jsem udělal šmouhu na autě. Vyděšeně jsem se šel podívat a doufal, že to na mě nepráskne. Naštěstí to byla šmouha od plastu, kterou jsme setřel prstem. No a tím moje kariéra řidiče camper-vanů skončila. Dokončil jsem svůj den a na další dny už si zavolali někoho jiného…

O víkendu k nám také přišla velká sláva a to hned v dvou podobách. Jedna byla ta, že půlka týmu slaví XX narozeniny. Zatím dvouciferné, ale věk je stejně přísně tajný. A druhá, že se stala novopečenou tetičkou. Chtěl jsem oslavit alespoň ty narozeniny, ale v místních obchodech je tento věk velice populární. To vede k tomu, že tato čísla jsou jak v balonkách, tak ve svíčkách vyprodány. Ale co teď. Dort je už „vlastnoručně upečený“ a já nemám moc času. Protože jsem kluk šikovný musel jsem si poradit s matematikou. Bohužel se to neshledalo s velkým úspěchem, neboť při pohledu na balonky se ozvalo jenom „jakých 3508?“. „Nebo je to 358?“. Po základním vysvětlení znamének se většině přítomných podařilo dopočítat ke správnému věku. Na to konto byla ještě uspořádána improvizovaná oslava s grilováním (kde jsem mimochodem oslavence vyklepl v aktivitách). Ke konci oslavy ještě přišla na řadu lekce jógy s naší lektorkou 😀

No a to je z uplynulých dnů asi vše. Moc fotek se nám nepodařilo nashromáždit, a proto je to spíše vyprávěcí článek. Ale nebojte, další týden je náš poslední týden v Aucklandu, po kterém si dáme dovolenou a pokusíme se procestovat zase další kus místní přírody.