Asi Vás zajímá jak se máme na výletě. K tomu se dostaneme, ale už podle nadpisu asi nic moc. Nejdřív se vrátíme k pracovnímu týdnu. Domluvil jsem nám před cestou parádní práci od středy do pátku. Marťa bude běhat po skladišti, sbírat různé krámy a pak je balit a odesílat. Já jsem si měl zatím hrát s aku vrtačkou a opravovat postele. Hned na úvodním dnu k nám přišla vedoucí a povídala, jak se těší, že tam budeme ty dva týdny pracovat. Jemně jsme ji oznámili, že za tři dny odjíždíme pryč. To jí trochu sebralo úsměv z tváře a hned si šla postěžovat agentuře, co jim to poslali za pracanty. Tak jsme se domluvili na práci do konce týdne a pak si najdou někoho jiného. Jen co Marťu přivedli na pracoviště, ostatní se podivili co tam dělá další člověk, když nemají ani oni co na práci. Já jsem se šel zaškolovat. První otázka „umíte používat aku vrtačku?“. Ano. Paráda, konečně někdo kdo jí umí používat, odpověděla vedoucí. Asi tady měla původně vysoce kvalifikované pracovníky. Když jsem poslouchal příhody, co jí zaměstnanci vyváděli, nedivil jsem se, že je tak nadšená z někoho kdo umí používat tu aku vrtačku. S Marťou jsme se nakonec domluvili, že když je práce odložíme výlet a zůstaneme až dokonce práce. Šéfová víří nadšením a rozdává směny jak se nám zlíbí. Nadšení však opadne hned druhý den. Přijde za námi šéfová a oznámí mi, že jsme neuvěřitelně rychlí a tu práci, kterou pro mě měla naplánovanou na 8 dní jsem stihl za necelých 8 hodin. Pokud chci, můžu pomoct vykládat kontejnery, ale v pátek už pro mě nemají práci. To nás dost naštvalo a nakonec ten výlet nechali na původní datum.

Další ránou bylo, že nám neproplatili několik dní práce. Jako omluvu nám sice poslali 25 NZD, ale ani po týdnu výplatu nevidíme na účtě a začínáme být nervózní.

No a teď co ten výlet? Balení bylo dramatické. Původní myšlenka byla zabalit se v pátek a v sobotu frčet pryč. Tahle myšlenka byla zavržena pár minut po jejím schválení. Tak nový plán v sobotu se zabalíme a pojedeme. Do toho se přimotala naše domácí, jestli se nechceme připojit k párty, kterou pořádá dceři k narozeninám. A zároveň oslaví, že odjíždíme. A ještě k tomu se domluvil laser game. Sobota padá, necháme to na neděli.

V neděli jsme se k tomu konečně dokopali. Auto se začalo hodně rychle plnit, ale krámů v pokoji bylo stále stejně. Nervozita začala stoupat. Začalo handrkování o věci. Kdo si do auta bere největší blbost, co se nechá u paní domácí, co se vyhodí atd. Asi po 5 hodinách cpaní věcí do vozu a 2 hádkách jsme zavřeli všech pět dveří a čekali, které místo povolí. Ale auto vydrželo. A chybí nám jenom grill, topení a kubík dřeva z naší stavby postele. To byla první mise, druhá byla namontovat kola. Kola za 26 NZD a držák za 40 NZD zprvu nevypadaly kompatibilně. Ale dobré dílo se podařilo. Auto ztloustlo z původních dvou tun na nynější tuny tři. Ale jedeme. Bohužel ne dlouho. Po dvou dnech naší výpravy se znova ozvala stejná porucha převodovky, která nás v předchozích týdnech stála nemalou sumu. Bezradně stojíme na parkovišti asi 120 km od servisáka co nám převodovku „opravoval“. Voláme mu a jediná možnost je dojet k němu do garáže. 120 km s tím, že nám auto nezařadí trojku a celé to budeme muset odjet na dvojku. Nikdy bych si nemyslel, že může být 120 km tak dlouhých, ale po dvou a půl hodinách jsme dojeli konečně na místo. Auto polykalo benzín po litrech, ale jsme tu, zase v Aucklandu 🙁 Beztak musíme počkat do druhého dne a nám zbývají jenom dvě možnosti. Buď brečet a mlátit do polštáře dokud neusneme a nebo si každý otevřít 1 kg pytel bonbonů a žrát dokud neusneme. Chudáci medvídci….

Po celodenním zkoumání převodovky došel k závěru, že vše co opravil a vyměnil je znovu na odpis. Informoval nás, že to co opravil vyřeší problém v 9 z 10 případů. Bohužel my jsme ten jeden do počtu. Hned se cítíme mnohem výjimečněji. Potom nám začal vysvětlovat něco hrozně zajímavého o převodovkách a kdyby to bylo s dabingem nebo s titulky, tak bych si to velice rád poslech, ale takhle jsem mu moc nerozuměl. Jenom, že musí poslat převodovku specialistovi, protože on na to nemá správně nástroje. A co cena opatrně jsem se ho zeptal. A v tu chvíli se nám alespoň trochu začala zvedat nálada. Všechno co nám doteď vyměnil při první opravě nám nebude účtovat ani náklady spojené s vymontováním a zpětným namontováním. My pravděpodobně zaplatíme jediný nový díl a práci specialisty. Asi to bude znovu pálka, ale mohlo být hůř. Mohli jsem zaplatit znovu celou převodovku. Ještě nám půjčil jeho auto, aby jsme se mohli pohybovat po Aucklandu. Takže máme na chvíli dalšího Pažouta.

A co jsme tedy stihli projet za náš krátký výlet? Vydali jsme se na poloostrov Coromandel. Dostali jsme na něj spousty doporučení. Naneštěstí je velká část ostrova a hlavně jejich lesů a parků uzavřena, protože i zde léčí stromy. Už nás to docela mrzí, protože velká část místních treků je uzavřena a zůstává otevřená pouze malá část s treky pro návštěvníky z Číny a Japonska. To znamená parkoviště a nanejvýše 100 metrů od něj. Ale i tak jsem si zdě našli několik míst, která jsme chtěli navštívit. Jako například vodopád Waiau. Tento menší vodopád s lagunou plnou studené vody byl krásným místem na koupání. Ani jeden jsme na to neměli odvahu, ale shodli jsme se, že pokud by to nebyl první den výletu, ale například 4, možná by jsme tuto přírodní vanu i využili.

Další cíl byl trochu oříšek. Museli jsme se orientovat podle přílivu a odlivu abychom obě atrakce stihli. Jedna byla Cathedral Cove a druhá Hot Water beach. Jeskyně se při přílivu zaplavuje a začne být neprůchozí. Na pláži se také zaplaví místo, kde se dá vykopat jáma, která se následně zaplní horkou vodou. Pokusili jsme se stihnout obě místa a protože byla blíže jeskyně, jeli jsem prvně tam. Krásná voda, pláž, skály na lezení a racci. Krásné místečko i pěkná procházka k němu. Ale nemáme moc času krmit tady racky, ještě chceme stihnout tu pláž. Nestihli jsme jí. Příliv byl v plném proudu a i když byla celkem zima, tak z pláže odchází spousty lidí v plavkách. Všichni opustili vykopané jámy s horkou vodou a šli vrátit vypůjčené lopaty. Ano, business s lopatami tady opravdu vzkvétá. Tak se půjdeme alespoň projít a koukat na surfaře. Na pláží jsme našli posledního člověka, který také podle jeho slov přišel pozdě a našel teplý pramen. Seděl po prsa ve vodě, lopatu zaraženou v písku, aby ho neodnesly vlny, ale zadek měl v teple.

 

Večer jsme jenom rozmýšleli, jak si umíme krásně vybrat čas na výlet. Vždy když vyrazíme na cesty, tak se nám začne kazit počasí. I tentokrát bylo krásně počasí do té doby něž jsme vyjeli, ale to už jedeme zase dál. Do Whangamata na paddle-board. Po příjezdu bylo však nutné plán přehodnotit. Už vidím jak Marťa zahučí do vody a celou plavbu už budu poslouchat naříkání jaká je jí zima. Zvlášť když začal foukat dost studený vítr. A tak vyrážíme na zlato. Ve městě Waihi je zlatý důl, okolo kterého jsou různé pozůstatky z těžby. Ale hlavně pohled do propasti nás nechává v údivu. Hned po příchodu nám bylo jasné, že už se netěží. Své o tom věděla stěna, která se urvala a část lomu zasypala.

To se na nás začala valit další bouřka a tak frčíme dál. Na vodopád Owharoa, ale cestou si musíme odskočit ještě něco zařídit. Možná jste si všimli, že jsme při odjezdu z Aucklandu měli na kufru přidělaná dvě kola. Kola se osvědčila. To především jako přibližovací prostředek na záchody. To je tak, když zaparkujete na místě nejvíce vzdáleném od toalet. Cesta pěšky je na pět minut, ale na kole? Pff 30 vteřin a jste tam. No ale tady pozitiva končí. Cestou po dálnici ještě tolik nepřekáží, ale když jedeme po okreskách, kde se v každé díře povolují kotevní lana zespoda kufru. V každé zatáčce se povolují lana z boku a my musíme pořád zastavovat a přidělávat to znovu na svoje místo. To se nám zdálo poněkud nepraktické, nehledě k tomu, že při každém otevření kufru, musíme kola sundat. A protože tam máme kuchyň se všemi bonbony, chodíme tam často. A poslední kapkou byl příjezd na benzinovou pumpu, kde byl trochu větší hup a já škrtl Marti kolem o vozovku. Výsledkem bylo urvané jedno kotevní lano. I když odebírám pouze tři stupně volnosti a mě zbývá ještě 5 kotevních bodů (takže slušná bezpečnost), ale kola musí pryč. Marťa naplánovala akci P.A.N.G.E.J.T. která spočívala v odložení kol do škarpy, pro které bychom si na zpáteční cestě zase vyzvedli. Já jsem vymyslel akci G.A.R.Á.Ž. která nás zavedla pod nejbližší most, kde naše kola uskladníme a rovněž si je vyzvedneme později. Asi chápete, který plán byl zrealizován. Takže k Owharoa vodopádům jsme dorazili značně odlehčeni a naše spotřeba auta konečně klesla. Sice tato snížená spotřeba byla kompenzována zvýšenost spotřebou bonbonů v kufru. Ale to nám nevadí.

No a to je vlastně všechno co jsme stihli. Od té doby začal náš kočár zlobit a zbytek příběhu už znáte. A tak čekáme na opravu vozového parku a na naší cestu v.2.