Velké změny, nové věci a zajímavé výlety.

Tak zase až po dvou týdnech. Měl jsem pro Vás připravený článek už minulý týden, ale neprošel cenzurou. A abych Vám sem nedával příspěvek s jedním odstavcem, sloučím dva týdny do jednoho článku. Jenom řeknu, že já jsem dal úklidové branži sbohem a Marťa o týden po mě také. Zatímco Marťa doklepávala poslední týden, já jsem se vrátil na pozici ve společnosti vyrábějící gin. Protože však měli práce pouze na 4 dny, odešel jsem na hostovačku do skladu, kde jsem celý den chodil (nebo drandil na koloběžce) po regálech a vybíral zboží podle přiloženého listu. Byla to fakt sranda. Takže k dnešnímu dni jsme oba opět nezaměstnaní, ale já jdu na pohovor, takže mi držte palce.

Jinak můj poslední den jako uklízečka jsem neměl vůbec morálku něco dělat a ostatní mě v tom podpořili. Protože se uklízela školka, všechny holky v týmu se začaly rozplývat nad hračkami, že všechno je malinké, prostě ťuťuňuňu. Mě ale zarazila jiná věc. Podle mě daleko vážnější a někdo by ji měl řešit. Proč se proboha dělají v dnešní době všechny hračky ze dřeva? Nejenom že si ničíme lesy, ale hračky děláme velké, aby je děti nespolkly. Jsou bytelné, aby něco vydržely. Zeptám se, už někdo z těch rodičů dostal takovým špalkem do hlavy? Já jo a není to nic příjemného (zdravím do Ondřejova a těším se až zase budeme pracovat se dřevem). A přestavte si, že takovým palcátem dostane dítě. Plastovou hračkou to polechtá, plastová hračka se zdeformuje a všichni jsou spokojeni. Zamyslete se nad tím 😀

Bohužel, když jsem přidával příspěvek na fb, že plánujeme víkend, opravdu jsme se snažili. Ale pívo bylo silnější. Udělali jsme improvizovaný filmový večer, který se protáhl až do půl jedné. A co jsme tedy večer vymysleli? Že myšlení necháme na ráno. Ráno přišlo kolem poledne a my chtěli pouze krátký výlet. Nezbyla nám jiná alternativa než zamířit opět do Waitakere parku, který je rozlehlý, ale v některých oblastech se zde bojuje s těžkou nemocí stromu Kaury. Bohužel i přes veškeré snahy místních agronomů, nemoc se stále nepodařilo dostat pod kontrolu. Takže jsme se šli podívat alespoň na přehradu, za níž byl vodopád, ke kterému byla ovšem zavřená cesta. Smutní jsme se vrátili domů. Musel jsem Martě koupit čokoládu, abych ji rozveselil. Alespoň jsme koukli na internet a objevili jsme docela dobrou nabídku na self-contained auto (je to auto upravené na bydlení, oddělená čistá od špinavé vody atd.). S tímto autem je tady daleko větší možnost spaní, většinou zadarmo a tím pádem nám zbude více peněz na zážitky.

V neděli jsme si sháněli všechny informace, abychom byli připravení na vše. Jeli jsme se kouknout na trh s auty, aby jsme porovnali ceny a zeptali se lidí, které auto už vlastní, aby nám popsali své zkušenosti s provozem a možnostmi. Taky jsem tam viděl tmavě modrou, jedničkovou Škodu Octavii. Málem jsem jí koupil. Ale jedna na mě snad čeká doma.

A světe div se, my jsme to auto za 3 500 NZD koupili. Takže po tom slaboučkém 2 litru co máme v Peugeotu jsme přesedlali do 2,5 litrového šestiválce od Mazdy. A jak vypadá? Na fotce je v celé své kráse. Spolu s prostornou kuchyní, kde se bude hodně pohodově dělat rajská nebo třeba guláš. Ložnice s manželskou postelí a spoustou úložného prostoru. Protože je auto od renomovaných designérů, zbylo v ložnici ještě trochu místa na obývací pokoj. A řídící středisko, ze kterého se tento pekelný stroj ovládá. Vše se ovládá z jedné místnosti, od otevírání oken a zatahování záclon po rozvod elektrické energie a záchod. Ano naše auto musí mít i záchod 😀

A co jsme dělali tento víkend? No byl výlet. A ne, nebyly tam vodopády. Byla tam sopka. Plavili jsme se na nejmladší sestru Aucklandu. Tento ostrov vznikl teprve před 600 lety a je taky nejblíž (takže nejlevnější cesta) Aucklandu. Všechno začalo tak jak mělo. S problémy. Já jsem se jako již tradičně nemohl vykopat z postele a ani Marťa s třetím buzením neměla úspěch. Náš časový plán se začal pomalu ale jistě rozpadat. Zaparkovali jsme auto kousek od centra, ale do přístavu to je ještě dobré 2 km. Google nám nevěří a hlásí čas 25 minut. My máme ovšem už jenom 15 minut, než ferry odjede. Já jdu rychlou chůzí, Marťa za mnou vlaje. Občas běží a dobíhá mě, pak jde a zase se pomalu vzdaluje. Přicházíme po 17 minutách (jdi se vycpat google) a paní u okénka s lístky nám říká, že máme štěstí, že dnes má loď zpoždění. Uff, sice zpocení, ale už se houpeme na vlnkách.

Nikomu naštěstí nebylo špatně a všichni z lodě jsme se rozešli po ostrově. My jsme to jako zdatní turisté vzali tou delší cestou. Tuto variantu zvolilo pouze pár jedinců a za chvíli nás už předjížděl vláček. No vláček, prostě valník za traktorem plný čínských a německých turistů. Na ostrově se také nacházely lávové jeskyně. Byli jsme trochu zklamaní, protože z lávových jeskyň se vyklubal lávový tunel, dlouhý pár desítek metrů. Ale co se dá dělat, speleologie se taky musí někde trénovat.

Po tomto tmavém dobrodružství jsme se vydali na vrchol místního kopečku. Z toho byl krásný výhled na kráter vyhaslé sopky. Kousek odtud i na centrum Aucklandu a okolní ostrovy. Největší podívanou tady vytvářeli sami turisté, kteří často přeceňovali své síly a především dovednosti a lezli na střechu místní pozorovatelny. Ty „šťastnější“ se vyšplhali nahoru, ale dost často nevěděli jak dolu. Jednoho kluka jsme chtěli natočit, protože měl jasný náběh na fail, ale tolik místa na paměťové kartě jsem neměl, abych zaznamenal jeho celé trápení. I my jsme si na střechu troufli. Já se 190 cm jsem neměl problém ani s cestou nahoru a ani dolu. Zato Marťa se 158,5 cm problém měla v obou směrech. Chvíli si hrála na hrdinku, ale nakonec si nechala pomoct a tak všechno dobře dopadlo.

Cestou dolů na pláž jsme si vzpomněli na tu starou hru „The floor is lava“.

5

 

 

4

 

 

3

 

 

2

 

 

1

 

No a co na pláži, když je takový pěkný počasí? No přece se jít vykoupat do oceánu. Marťa si užívala chlazení pouze nohou, ale já jsem si říkal, že když chladit tak pořádně. Inspiroval jsem pravděpodobně jednu němku, která šla následně skoro donaha. Je pravda její zvukový projev byl o dost kvalitnější a s vyšší frekvencí než ten můj. Ale to už se jdu usušit na sluníčko, protože poslední trajekt odjíždí ve 4 hodiny.

Navíc doma máme naložené masíčko, spravený gril a 3 kg dřevěného uhlí. Ano jdeme grilovat a trochu popít. Byl to skvělý večer a doufám, že se brzo zase sejdeme a to třeba u nás na kulečníku. Ale zatím zdravíme do rozpálených čech.

Komentáře: 2

Napsat komentář: Tereza Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *