Tak je to tu, už máme za sebou první měsíc na Novém Zélandu. A byl to opravdu bezvadný měsíc, snad další budou stejně dobré nebo dokonce lepší. Protože se nám podařili vskutku perly, začnu týdnem. Kdo četl předchozí příspěvek ví, že jsem nastoupil do společnosti vyrábějící gin. Nebudu Vám lhát, není to největší odvaz, který na Zélandu zažijete, ale pokud si zvolíte dobrou činnost, docela to utíká a může to být sranda. Navíc jsem konečně mohl použít to moje staro-nové kolo, které jsem koupil za 10 NZD. Cestování do práce na kole mě začalo opravdu bavit a zjistil jsme o svém dopravním prostředku spoustu věcí. Ohledně brzd jsem byl asi zhýčkaný z mých kotoučů vzdálených 18 tis. km. Ale na to, že brzdí opravdu minimálně si člověk za chvíli zvykne. Když ale zaprší a ona minimální brzdná síla se sníží ještě o polovinu a to už je trochu o hubu. Navíc funguje jenom přední a když použiji zadní, tak se většinou zasekne a brzdí pořád. Co mě ke konci už otravovalo bylo zadní kolo, na kterém je taková osma, že když jedu tak mi plášť drnká do rámu kola 🙂 Ale jak říkám je to sranda a s každou cestou další dobrodružství a strachu kde skončím. Taky jsme oslavili Marti svátek. Dostala spoustu dárečků a děkuje všem co si vzpomněli.

A co v té práci? No, mě se povedl jeden výstavní kousek. Když jsme stáčeli gin do lahví, mě byl přiřazen úkol dávat špinavé láhve na pás, kde došlo k umytí a pak jedna paní tyto čisté láhve odebrala a já zase doplnil špinavými. Fungovalo to stylem alá PUB, kde zespoda stříká voda do lahve a když tam láhev není, stříká to všude okolo. Protože se plnička rozbila a celá výroba stála, na chvíli jsem si sedl a poslouchal povídky Šimka a Grossmana. Bohužel jsem si nevšiml, že ona paní dvě láhve odebrala a prázdný slot se pomalu blížil k čistící trysce. Zrovna mi v uších hlásili jednu bezvadnou hlášku za druhou a já vytlemený jak lečo stál proti všem ostatním. Za mnou byla mezi tím pěkná fontána. Všichni na mě něco křičeli a já se na ně usmíval, protože jsem neslyšel ani jedno slovo. Potom už jsem měl utrum s jakýmkoliv posloucháním hudby v práci.

Martinka měla zase, jak jinak, řidičskou aférku. Protože neměla kvalitního navigátora, jako jsem třeba já, zamotala se do signálů navigace. Když už nestíhala poslouchat a provádět její příkazy, stočila to do cesty nejmenšího odporu a tam kde bylo nejméně aut. Bylo to pochopitelné, že tam nebyly žádná auta, protože to vzala přímo do cyklo-stezky. Ještě že tu v zimě moc cyklistů není a nebo, že neměla stejnou cestu do práce jako já.

A kde jsme byly o víkendu? Tohle vyprávění nebude o parcích nebo dokonce vodopádech. Tenhle víkend jsme byly na festivalu Matariki. Je to tradiční maurský festival, kde se děkuje bohům, vypráví se jejich příběhy, sledují hvězdy, vystupují skupiny umělců a do tohoto všeho jsou zapojeni lidé s různými druhy postižení. Hned na začátku jsme shlédli vystoupení taneční skupiny. Poté se rozjel průvod nazdobených kol. Každý kdo chtěl si mohl vyzdobit a osvětlit svoje kolo, koloběžku, vozíčky nebo kočárky a jezdit po stanovištích s dalším programem.

Po celém městě se na počest tohoto festival rozsvítili budovy, jako je sky tower nebo most přes záliv. Byly zde k vidění i dokumentární filmy, fotky a umělecká díla. Po příjemně strávených 4 hodinách venku nám vyschlo v krku a tak jsme si šli s Marťou, Káťou a Markem koupit 12 pack píva a do parku blízko centra ještě trošku popít a popovídat.

Naše řidička Káťa si dala nějaká piva a pak jsme jeli domu. Protože je tady povolená určitá míra alkoholu v krvi, nepřišlo nám to jako problém. Po vyjetí z centra Aucklandu jsme zahlídli policejní hlídku. Kdo to zažil v čechách ví, že se má zařadit blízko za vozidlo, aby v případě nouze policie zastavilo auto před Vámi a vy vesele odjeli. Bohužel tohle není styl novozélandské polici. Ze 4 jízdních pruhů udělají 2 a opravdu každého řidiče poctivě zkontrolují. Už nám začal téct studený pot, tedy hlavně Kátě. Policista se zeptal, jestli víme jak se to používá. Řidička naštěstí věděla i malý trik, který by ji mohl zachránit řidičák. U tohoto modelu není naštěstí náhubek, ale je to podobné jako u levnějších modelů prodávaných v čechách. Napočítáte před přístrojem do deseti a měří se. Naštěstí Káťa stihla napočítat do pěti, ještě než ji policista stihl přiložit přístroj k ústům. Zbylé čísla už jenom promumlala. A je to. Během vyhodnocování se policista zeptá jestli byl nějaký alkohol. Ještě si vzít na triko, že mu kecala, tak přizná jedno možná dvě. Kecala, byly tři. Ale ještě než to stihla doříct na přístroji bliklo magické „No alkohol“. Na nic jsme nečekali a svištěli rychle pryč, než si to ten přístroj rozmyslí.

A co s načatou nedělí. Kromě toho, že jsme se pěkně vyspali do deseti. Tak jsme se kolektivně rozhodli jít do botanické zahrady. Víte co? V zimě je to opravdu blbost. Pokud chcete vidět opadané stromy a různé pahýly co trčí ze země, tak to pro Vás může být volba číslo jedna. Ale pro nás obyčejné smrtelníky je to příšerná nuda. Taky jsme tam vydrželi jenom cca hodinu a půl.