Tak jsme tady. Už je to víc než týden na Novém Zélandu a máme za sebou počáteční stres z toho, že tady nikoho neznáme a že kromě 23 kilogramů oblečení nic nemáme. Cesta sem opět proběhla bez sebemenšího problému. Oproti cestě do Číny mě osobně přišlo, že letíme z jedné turbulence do druhé a pilot s posádkou si to evidentně užívali. Hned po přistání jsme věděli co nás čeká. Spousta kontrol, spousta papírů, biosecurity a další. Naštěstí se žádný z katastrofických scénářů nestal skutečností. Kontrola dokumentů probíhala stylem „co tady děláte“. „Máme working holiday viza“. „Tak dobře, další“. Kromě pasu nechtěl vidět žádný dokument co jsme měli oba dva připravené. A že to bylo asi 10 papírů, které měli prokázat, že máme všechno v pořádku. No nic, pokračovala další část, biosecurity. To před čím nás všichni varovali. Nemáme náhodou u sebe jablko, které by nás stálo 400 $? Co třeba rozbalené sušenky? Ale co hůř, kontrola campingového vybavení. Nemám na botě trochu hlíny? No nic, jsme na řadě. Paní se od začátku usmívá, tak už tušíme, že to bude v pořádku. Jen ukážeme boty a jdeme. To byla brnkačka. Když zavíráme kufry a chystáme se na odchod, tak nás zarazí hlasitý smích. Když jsme se ohlédli, tak u vedlejší kontroly stojí kluk kolem 30 let a jeho boty mu nožem čistí policistka. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak to tady na Zélandu bude probíhat. Ale my máme po kontrolách a můžeme se poprvé podívat ven.
Pro začátek jsme měla Marťa přichystaných 100 Novozélandských dolarů (v přepočtu asi 1500 Kč), ale hned nám začalo docházet, že to nebude stačit. Autobus z letiště do centra cca 40 NZD za 15 minut jízdy. No dobře, z letiště se nám nechtělo štrupat pěšky. Přijeli jsme do doporučených backpackerských hostelů a hned další rána. Dvanáctilůžák za 21 NZD za jednoho…. Zlatej Strahov. Ale co, někde spát musíme a tak dalších 42 NZD v pr… Protože jsme přišli moc brzo a ještě jsou v pokojích hosté, kteří se budou stěhovat pryč, tak si jdeme sednou do jejich společenské místnosti s WIFI a začíná boj. Oba jsme unavený, protože jsme se pořádně už cca 24 hodin nevyspali, ale máme spoustu práce a na odpočinek není čas. Startujeme notebook a jdeme hledat trvalejší ubytování. Oba dva jsme strašně nervózní, protože nevíme kde začít, ale snažíme se jeden před druhým zůstat pozitivní a dělat si z toho srandu 🙂 Po prozkoumání asi 20 nejlevnějších nabídek se na fb stránce objevuje spásný příspěvek. Odjíždíme z Nového Zélandu a je po Nás volný pokoj, kdo by měl zájem kontaktujte majitelku. Google překladač maká o 106 a posíláme zprávu majitelce. Tak třeba ještě dneska odpoví. Za 10 vteřin majitelka přijala zprávu, 30 vteřin a zpráva, že pokoj je stále volný a že se můžeme na dům přijít podívat. Google mapy makají o 106 a ukazují trasu cca 7 km od nás (takže centra) a čas cca hodinu a půl. Vycházíme, protože nemáme na autobus.
Po příchodu na nás čeká takový baráček. Majitelka už nás vítala a jde nám ukázat celý dům. Celkově prohlídka trvá asi 5 minut a hned nám představuje i další nájemníky, kteří druhý den odjíždí domů. Kupodivu domů do Čech. Takže sedíme v obýváku s Matějem a Míšou a posloucháme jejich rady kam za prací, kam pro auto, kam pro jídlo a všechno co potřebujeme vědět. Po dvou hodinách se loučíme s obyvateli baráku a majitelce říkáme, že se během dne rozmyslíme zda tady budeme bydlet. Ona souhlasí a dává nám číselný kód k hlavnímu vchodu a na WIFI 😀 Nebylo co řešit, došli jsme do centra pro zbytek věcí a jedeme zpět. Takže BYDLÍME a to asi za 6 hodin po příletu na Nový Zéland. Po odjezdu Matěje a Míši nám zbylo celé horní patro. To znamená, že pro sebe máme ložnici s teráskou a zahrádkou, kompletně zařízenou kuchyň, obývací pokoj s televizí a satelitem a terasu u obýváku s tím, že v dolním patře máme k dispozici kulečníkový stůl. A to za cenu, kterou mám všichni místní závidí (nebo alespoň ty, kteří se na to ptají). Jediný co bych Kiwákům vytkl je, že by alespoň přes zimu mohli zatopit 😀 Nikomu z místních se nechce kvůli dvou měsíční zimě investovat do topení a tak radši chodí po domech a bytech v zimních bundách s čepicích, než aby si zatopily v krbech, které mají stejně všichni. Takže přes den větráme teplejší vzduch do baráku.
Celý první týden probíhal ve stylu ráno zařiď a odpoledne se jdeme projít po okolí. Takže pondělí objednání se do banky pro nový bankovní účet a zařízení nového mobilního čísla a výlet do místního parku. Úterý zjištění, že nemáme tax number z České Republiky, oprava mobilních dat pro můj mobil a výlet na pláž. Středa zjištění, že tax number je rodné číslo, založení účtu a zažádání o pracovního čísla, se kterým budeme moct legálně pracovat a samozřejmě výlet 😉
Všechny parky v Aucklandu, které jsem doposud prošli, tady mají krásně uklizené a většinou se spoustou zvířat. Takže zatímco při výletu na One Tree Hill nás doprovázely ovce.
Tak při výletě kolem místní ZOO nás doprovázela spousta místních ptáků. Dokonce mají v jednom jezírku vysazený úhoře (oba dva jsme je viděli poprvé). A jedna zajímavost, Kiwáci si tak chrání svoje prostředí, že v místní ZOO nesmí mít žádné hady, protože na Zélandu také žádní hadi nejsou. A když se tu přece jenom nějaký objeví. třeba na pláži, mají speciální číslo (něco jako u nás 112) a přijede speciální tým lidí, kteří daného hada usmrtí 😀
Takže teď už jenom čekáme na naše IRD čísla, abychom tady mohli legálně pracovat. Marťa už si na doporučení našla práci jako uklízečka v místní společnosti. Je to sice za minimální mzdu což je 16,5 NZD za hodinu, ale alespoň má práci. Protože jí to samozřejmě nebaví, tak jsme začali hledat nějakou práci v místní geodetické společnosti, kde nabírají hodně lidí. Já jsem zatím poslal asi 30 životopisů a stavoval se i v některých společnostech, ale bohužel zatím bez úspěchu. Je pravda, že se nám to v druhém týdnu hodilo, protože jsme měli hodně zařizování s autem. Teď mi svitla alespoň malá naděje, protože jsem dostal kontakt na rekrutačního pracovníka společnosti Rocket Lab, kde se testují rakety pro vynášení malých satelitů na oběžnou dráhu. Tak nám oběma držte palce, ať nám oběma práce vyjde 😉 Zatím, co jsme vyráželi za prací byly jsme se kouknout i v centru a na pobřeží.
Protože tady není moc dobře rozvinutá městská doprava, která si myslím spíš nutí zainvestovat do vlastního dopravního prostředku, koupili jsme si na naše cesty autíčko. Vyměnili jsme naši milovanou Octávku za mladší model z Francie. Nakonec jsme se rozhodl pro Peugeot 307 SW. Bohužel cena benzínu tady šla prý v poslední době docela nahoru, takže se nám mírně zdraží naše výdaje za cestování. Ještě jedno překvapení mě tady čekalo (Marťu to asi úplně nezajíma) a to že tady všichni tankují do aut natural 91 a ne jako v Evropě 95 či 98. Od člověka co jsme ho koupili jsme dostali ještě matraci, stan, grill, židličky a možná ještě dostaneme nějaké rybářské vybavení.
Taky se nám tu už povedlo zažít black out, kdy tady pršelo celý den a někdy kolem třetí hodiny vypadla elektřina v baráku. Ještě že Karen (paní domácí) měla nějaké svíčky. A ještě jedno štěstí a to že mají plynový sporák, protože jsme si alespoň mohli všichni uvařit špagety s párkem 😀
Pro ty které by zajímalo počasí, tak by tady měla být zima. Asi jako v Čechách pár dní před silvestrem. Zatím to tady ale vypadá jaké křížený jaro s podzimem. Počasí je tu touhle dobou hrozně nevyzpytatelné. Zatím co se člověk vzbudí a je azuro a okolo 15 °C. Řekneme si že to je na mikinu a sluneční brejle. Během asi 10 minut se dokáže změnit na kompletní zataženo, pak spadnou dvě varovný kapky a za 10 vteřin je to na nepromokavou bundu a plavecké brýle. Ale stejně jak rychle to přijde tak to i odejde a deště tu trvají okolo 5 minut 😉 Zatím máme štěstí protože v poměru sluníčko oproti dešti máme asi 70/30.
Tak se tam mějte všichni pěkně, užívejte si sluníčka, držte nám palce, ať si rychle najdeme práci a až bude něco o psát tak si to tady budete moci přečíst, snad i s nějakými fotkami 😉 Tak ahoooj
