Iaorana. Po dlouhé době máme zase o čem psát, a tentokrát to bude dlouhé. Konečně jsme se po cestování na Novém Zélandu dostali i jinam, z těchto dvou ostrovů, na jiné dva ostrovy v Pacifiku. Konkrétně na Tahiti a Mooreu ve Francouzské Polynésii. A že nás zde čekalo hodně překvapení a příběhů.

Den 1

A kde začít. Naše cesta do minulosti začala vskutku na výbornou. Plánovaný odlet 31. července z Aucklandu a přílet 30. července nám okamžitě koupil jeden den dovolené navíc. Navíc už všichni už v letadle zjistili, že pojedeme hodně nízko nákladově. Nejlevnější letenky, protože jsme češi tak samozřejmě v akci, žádná služba navíc (prostě jenom sedačka, záchranná vesta a možná kyslík v případě potřeby). Hned se nám ale povedlo se dokonale ztrapnit, když začalo servírování jídla. Z počátku to vypadalo, že se jídlo rozdává všem a po nevinné otázce, jestli by nám mohla zopakovat co se podává, bylo vidět, jak letuška ztuhla. Její odpověď jestli může vidět naše letenky, nás trošku překvapila, ale pak se to vše objasnilo, my dostaneme jenom vodu a čaj. Tak jsme se zasmáli a s kručením v břiše se vrátili ke sledování seriálu „přátelé“. Po asi 10 minutách k nám přišla letuška a začala na nás šeptat, jestli chceme jídlo. Marťa, jako správný diplomat odpovídá „cooo?“. Jestli chceme najíst, že jim něco zbylo. No jasně perte to k nám. Letuška se opět potichu ptá co si dáme. Marťa opět „cooo?“. Po třetím „cooo“ jsme se konečně domluvili, že jedno a jedno a za chvíli už jsme měli před sebou tác s jídlem, zmrskou a spoustou dalšího. A ještě, že to takhle dopadlo, ta energie se nám rozhodně hodila po přistání.

Po dosednutí už to šlo ráz na ráz. První co nás trefilo do nosu, byla vlhkost a to nesnesitelné vedro. Z Aucklandu jsme odlétali ráno s teplotou cca 5°C. Nabalení v dlouhých kalhotech a mikinách, jsme okamžitě začali shazovat vrstvy. Převlečení na záchodech do něčeho vhodnějšího na tropický ostrov a jdeme do víru velkoměsta. A hned ze začátku nás nečekal lehký úkol. Musíme se dopravit z letiště do přístaviště a stihnout loď která vyplouvá v 17:45. Ve skutečnosti v 17:30, ale to pro nás bude překvápko. 6 kilometrů a plánovaný příchod v 18:10 nás nenaplňoval optimismem, ale my na to máme. Vyšli jsme a koukali na navigaci jak stahujeme čas příchodu. Jsme dost v šoku když vidíme co se kolem nás děje v tomto „ráji“. Všichni na nás koukají, co asi děláme, pohublí psi taky koukají a vypadají, že by ochutnali trochu importovaného masíčka. K tomu všude odpadky, kohouti a místy i dost výrazný smrad. Kam jsme se to dostali? Ale čas příchodu už jsme stáhli na 17:45 a nevíme jestli zvolnit a nebo pokračovat v tempu. Jdeme pořád stejně, já jdu, Marťa musí klusat. Přicházíme do přístavu v 17:25 a tam nám oznámí, že loď odplouvá za 5 minut a ať mákneme. Na loď nastupujeme úplně splavení, vyčerpaní, hladoví, ale zvládli jsme to. A odměnou je západ slunce nad Mooreou.

Ale teď první noc v hamaku. Jdeme po cestě, kterou budeme pokračovat další den do hor. Přicházíme do lesa a uhýbáme z cesty, aby do nás v noci někdo nenarazil. Vybíráme 4 stromy ve správné vzdálenosti a začíná se stavět. Postavené za pár sekund a začínáme se do nich soukat. Marťa má trochu problém s tím, dostat se do nějaké stabilizované polohy a každou chvíli vypadá, že se otočí. Po pár minutách to máme v malíku a v dost prohnutých hamacích jdeme spát. Je sice asi 8 hodin večer, ale kašlat na to. A v tom to začíná. Zvuky lesa, pobíhající něco kolem nás, všude něco padá. Půlku noci prosvítíme čelovkou kolem nás, abychom zjistili co to sakra je. Ve tři hodiny ráno to zjišťujeme, všude kohouti a slepice. To byla noc, ale žijeme.

Den 2

V plánu je dost kilometrů. Vyjít nahoru do kopců a dojít na jednu noc do našeho objednaného hotelu. Začínáme hodně brzo ráno, protože v hamaku už nejde  vydržet déle. Vycházíme nahoru, zase splavený, ale na to si v tomhle vedru a vlhkosti musíme rychle zvyknout. Tam nás čekají neuvěřitelné výhledy. Přímo před námi je kráter po sopce, spousta kopců tyčící se do 1500 m.n.m. Za námi je záliv do kterého jsme přijeli už za tmy, tak jsme konečně viděli jak to tam vypadá. Jsme docela překvapeni, že cesta značená na mapách tam opravdu je. Sice není značená (teda je, ale značky jsou třeba 10 km od sebe), ale všechno vypadá přesně jako na mobilu. Potom už míříme na nejznámější vyhlídku na tomto ostrově, která se nachází ve středu ostrova uvnitř kráteru. Musíme ale přiznat, že první vyhlídka byla lepší a bylo na ní méně lidí (jakože 30/0). Cestou dolů procházíme kolem vykopávek a ananasových polí. Okolo druhé hodiny a po více než 20 kilometrech konečně dorážíme do hotelu. Bohužel nikdo tam není a čekáme téměř hodinu na to, aby nás ubytovali. Ale my stejně jenom sedíme a odpočíváme, takže nám to nevadí.

Den 3

Už víme, že nás tady nebude čekat žádný luxus, žádný hotel, jenom hamak. Odcházíme přes ananasové pole pryč a hledáme jestli už není nějaký zralý, aby jsme si ho mohli vypůjčit. Nakonec jich nacházíme několik u cesty. Některé jsou prolezlé od mravenců ale jeden je jenom trochu zablácený a tak ho bereme sebou. Podle Marti je tento ananas přímo z ananasového pole, ten nejlepší ananas s nejananasovější chutí, jaký kdy ve své ananasové kariéře měla.  Po ananasech se jdeme podívat na tropickou zahradu na pravé straně zátoky Opunohu. Vyfuněli jsme do krpálu a tak se dozvěděli, že tam je strom na kterém roste granátové jablko, skleník a spousta hrozně nezajímavých rostlin. Tak tohle byl velký přešlap a funíme kopcem zase dolů. Tak zkoušíme poprvé stopovat. Stojíme u silnice a za necelých 5 minut už sedíme v autě a jedeme směrem na pláž. Tady si poprvé uvědomujeme, že s naší angličtinou bude problém. Ne, že by to bylo tak hrozné, ale angličtina tu není moc populární a naše francouzština se omezuje na „ahoj“, „děkuji“ a „jmenuji se …..“. Nakonec to dopadá tak, že dcera s námi mluví anglicky a ta to tlumočí do francouzštiny a poté z francouzštiny do angličtiny. Po třech minutách v autě nám nabízí, jestli nechceme přespat u ní v baráku na verandě. To nás překvapilo, ale bohužel se nám umístění domečku nehodí do našeho plánu, a tak se loučíme a jdeme na pláž.

Oba jsme si představovali jak vypadá Tahiti. Kolem celého ostrova jenom pláže, korály, obří vlny a tahiťanky s kokosama místo podprsenky. Realita nás konkrétně na Mooree dost překvapila. Kolem celého ostrova jsou asi 4 pláže, jinak vše ostatní je zastavěno baráky a oplocené. Kolem většiny ostrova je atol o který se zastavují všechny vlny a na plážích tak vznikají klidné laguny. A tahiťanky nosí normální plavky. To my jdeme samozřejmě taky do plavek a začíná naše tradiční soutěž Miss „sejra“ 2019. Po 4 měsících v lesích a jednom měsíci cestování v zimě na Novém Zélandu, kde nám většinu času propršelo, jsme byli jasnými kandidáty na missky. Samozřejmě tato soutěž přechází okamžitě v Miss „spálená záda“.

Den 4

Tenhle den měl vypadat trochu jinak, méně zbytečně. Ale nakonec se z toho vyklubal odpočinkový den. Ono stejně většinu dne propršelo, takže jsme se schovávali před deštěm a četli knihu (kterou jsem jen tak mimochodem stihl dočíst 🙂 HURÁÁÁ)

Den 5

Máme objednané plavání v moři se vším možným. Čekáme u domluveného místa a nic. Téměř okamžitě po domluveném čase se mi snaží někdo dovolat. Říkáme mu, kde čekáme a za 5 minut už zase sedíme v autě a jedeme směrem na loď. Oznamuje nám, že měl adresu hotelu, kde jsme měli spát. Tak mu říkáme, že nespíme v hotelu, ale v hamaku. A že nám psal e-mail s časem a dalšími informacemi. Tak mu říkáme, že nemáme tahitskou sim kartu a že nemáme internet. Tímto naše diskuze skončila, protože se snažil představit, jak to funguje takhle žít. Přijíždíme k lodi skáčeme do ní a vyrážíme na cesty.

První místo, kde zastavujeme, je známe pro plavání s rejnoky a žraloky. Okamžitě se k nám začínají sbíhat a slečna vodní bioložka začíná vysvětlovat co a jak. Obligátní Marťi otázka jestli jí to může sežrat se setkala s negativní odezvou. Ale to už skáčeme do vody a jdeme se pomazlit s rejnokem. Rejnoci jsou jako kříženci štěněte se slimákem. Hrozně hravý a přítulný, ale na povrchu dost slizký. Během chvíle se k nám začínají stahovat, aby zjistili jestli nemáme kus žvance. Po chvíli se přidávají i žraloci. Ňuňáme se s nimi asi 15 minut a pak dostáváme echo, ohledně velryb.

Dostáváme instrukce, co uvidíme a skáčeme do vody. Protože ale fouká a vlny jsou vážně velký, za chvíli začínám cítit žaludek na vodě. Velryby kolem nás proplouvají a my jdeme znovu do lodi. To už ale dochází na nejhorší a já se začínám vyklánět z lodi, abych si odlehčil. Říkám jim, že druhé kolo asi nedám a zůstanu na lodi. Marťa skáče do vody na další proplutí a vrací se s výrazem v tváři, který jsme měl já před 5 minutami. Za chvíli už jsme byli vyklonění z lodi oba dva. To je výlet. Platíme, abychom jim pozvraceli velryby. Když nás vidí, zajíždíme zpátky do laguny, kde se nám trochu uleví. Jedeme se podívat jestli nenajdeme keporkaka. Po asi 20 minutách v laguně, kdy se nám stabilizoval žaludek jsme přejeli zase do vln. Řekli nám, ať hledáme cokoliv nezvyklého. Nevěřili bychom jaký je problém se soustředit na hledání velryb a správný náklon z lodi, abychom ji neušpinili 😀 Nakonec jsem něco zahlédl, řekl to kapitánovi a všichni začali sledovat pozici, kterou jsem označil. Po minutě vidíme ploutev keporkaka. Všichni nadšením jásají, kromě mě a Marti. To totiž znamená, že zase půjdeme do vody a to znamená houpání. Všichni jsme tam naskákali, ale bohužel odpluli jinou cestou a my neměli šanci je zahlédnout ve vodě. Chvíli jsme po nich ještě pátrali, ale to byl už čas na návrat. Zbytek dne jsme vyplnili pouze ležením, sténáním a snahou sníst suchou bagetu.

Den 6

Po probuzení bude trek, nebo pláž v závislosti na stavu žaludku. Pláž. Stopujeme a přejíždíme až na sever k letišti na moc pěknou pláž s lagunou. Cestou nám zastavuje pán, že nás vezme. Podívali jsme se do auta a tam všechny místa obsazeny. Nechápavě na sebe koukáme a ptáme se kam. Nerozumí a asi říká ať naskočíme. Ukazujeme na korbu a ptáme se jestli máme naskočit na ní. No jasně, pofrčíme si to na korbě pick-upu. Odveze nás až na pláž a tady nám explodují batohy a chvíli se zdá, že obsah batohu by klidně celou pláž zabral. Samozřejmě si musíme zajít do vody a šnorchlovat. Ale tady toho moc na koukání není, jenom krystalově čistá voda a jemný bílí písek. Náladu po předchozím dni nedokáže zlepšit nic jiného než zmrzlina. Odpočíváme na pláži, koukáme na domečky nad vodou a přemýšlíme kam půjdeme přespat. Nakonec jsme zamířili směrem vzhůru. Strmě do kopce a téměř na vrcholu se nám otevírá výhled na hlavní ostrov Tahiti. Ale žádné stromy za které by bylo možné zaháknout hamaky a tak si rozkládáme postel (plachtu) a spíme se na zemi….

Den 7

Konec ostrova Moorea a jedeme zpět na hlavní ostrov Tahiti. Musíme dokoupit zásoby a vyrazit na další dobrodružství. Obchoďák nás mile překvapí svým sortimentem a cenami. Zatím co na Mooree odchody vypadají jako po apokalypse (prázdné regály, napůl shnilé ovoce a zelenina), tady je všeho dost a za rozumnou cenu. U pultu s panini nás chvíli pozoruje jiný pár a po chvíli se k nám přidávají a zjišťují tradiční informace. Po pár minutách nám nabízejí jestli nechceme někam odvést. Že stopujeme 5, 8, 10 minut je normální, ale že někoho stopneme 30 minut něž chceme začít stopovat se nám neděje často. Moc rádi se svezeme a jdeme rychle dokoupit zbytek věcí, abychom je moc nezdržovali. Odvezli nás za město na malou a útulnou pláž kde skoro nikdo není a navrhnou, jestli nechceme přespat u nich. Ukážou nám kde bydlí a řeknou, že jestli budeme chtít, máme přijít. Odjíždí a my zůstáváme v úžasu, jak jsou tady lidi ochotní a nápomocní.

Po použití veřejných sprch popojíždíme dál k místu, kde jsou vykopávky posvátných pohřebišť. Jedno procházíme rychle protože není tak velké, ale na druhém už se zdržujeme déle. Půdorysy budov, sochy nějakých podivných tahitských stvoření, pyramidka z lávových kamenů. Začíná se stmívat a tak procházíme až na konec parku a rozděláváme spaní.

Den 8

Jeden stop před velkým trekem. Mám označený bod na mapě a nemám nejmenší tušení proč. Chytáme auto a ten nás odváží na bod. My vystupujeme a řidič se ještě naposledy ptá, jestli nechceme odvést dál. Néééé. Odjíždí a my si uvědomujeme, že ten bod je strom uprostřed oplocený školy. Asi minutu po příjezdu na tohle místo už zase stojíme u silnice a stopujeme dál. Dostáváme se na začátek treku do města Mataiea a vyrážíme na naše 40 km dobrodružství. První 2 km po silnici a pak už začíná štěrková cesta v údolí a všude kolem nás hory a banánovníky. Po cestě je spousta jezírek zadržujících vodu pro vodní elektrárny, takže malé zpestření výletu. Celkem vysmátí, protože cesta je více či méně po rovině, docházíme do bodu zlomu. Začíná stoupání jak blázen a my funíme víc a víc, aby jsme se dostali na vrchol údolí. Naše konverzace se utlumuje a omezuje na tři věci. „To je vedro“, „to je krpál“ a „to tady nemohli postavit tunel“. Přicházíme k poslednímu jezeru na této straně údolí a jdeme jíst, protože nutně potřebujeme doplnit energii. Já lítám s dronem, Marťa si zatím kreslí krajinky. Z dronu vidím cestu co nás ještě čeká. Vyrážíme krok za krokem až do výšky 700 m.n.m. Už jsme skoro na vrcholu a hele, oni tu vážně postavili tunel 😀

Pod námi jezera, kolem strmé skály trčící do výšky více než 2000 metrů. Přecházíme na druhou stranu a odpočíváme. Tady začínáme potkávat auta s turisty. Průvodce řídí a má naloženo 4-8 lidí na korbě. Ty vyskáčou, udělají foto, poslechnou si příběhy a legendy z Tahiti a frčí zase dál. My si ale užíváme zasloužený výstup na vrchol. Několik průvodců se nás s údivem ptá jestli jsme to vyšli. Když jim odpovídáme, že ano, projevují o nás zájem a ptají se jestli něco nepotřebujeme. Vodu nebo něco. Vždy odpovíme stejně, „dobrý, jsme v pohodě“. Konec bylo rozjímání, pomalu vycházíme dolů. Ve strmém kopci vidíme auto směřující proti nám. Dívka v plavkách napůl vylezlá z okénka křičí, na korbě auta vykukuje pes a vysmátý kluk za volantem u nás zastavuje. Zdravíme se a přichází první otázka „Máte vodu?“, no jasně že máme. Druhá otázka „Máte pivo?“, zamáčknu slzičku podívám se na Marťu a říkám, že ne. On sáhne za sedačku, podá nám jedno vychlazené pivo a všichni tři s řevem odjíždí. My stojíme na kraji cesty s pivem v ruce a nemáme slov. Tohle je RÁJ….

Nožky už máme správně unavený a přicházíme do místní restaurace v horách. Máme i docela hlad, ale z cen se nám dost protočili panenky. Navíc nejde platit kartou a tak jsme omezeni hotovostí 800 XPF. No jo zmrzlinový pohár za 750 XPF je náš 😀 Chvíle blaha a jdeme si najít spaní. Kousek od hotelu je i kemp, ale vypadá zavřeně a tak pokračujeme dál. Dlouho nemůžeme najít žádný stromy a tak to rozkládáme opět na zemi.

Den 9

Ráno po probuzení jsme totálně promáchaní. V noci totiž pršelo. Ochranu proti komárům máme celkem zmáklou, ale na ochraně před deštěm musíme ještě zapracovat. Jdeme k nedalekému jezeru všechno usušit. Pouhý 1,5 km od místa kde jsme spali, nacházíme u jezera pěkný přístřešek, kde bychom se mohli schovat, ale to už nám nepomůže. Poté už to obracíme a jdeme zase na hlavní trek, abychom to ještě dneska došli. Cestou zastavujeme na plošině s krásným výhledem na údolí. Přijíždí první pick-up s turisty a průvodcem, který se den předtím nejvíce zajímal. Série obligátních otázek na přespání a pak se jde věnovat turistům. V tom, při svačení bagety s vysočinou, se k nám připojili tři postarší lidé z USA a začali se vyptávat.

Oni: Vy to celé jdete jo?

My: Ano.

Oni: Óóóó

Oni: A to si táhnete všechno jídlo a vodu?

My: Jídlo jo a máme filtr na přefiltrování vody.

Oni: Óóóóóó

A takhle to ještě chvíli pokračovalo a my tam začali být za hvězdy. Když se jeden z průvodců chystal odjet, ještě se vrátil za námi, že pro nás má banány a za chvíli ještě jednou, že pro nás má ananas. No Marťa byla nadšená (dokud se jí jeden z banánů nerozmázl po batohu :D)

Marťa už ke konci cesty protestuje, že dál jít nechce, ale těch posledních pár kilometrů je opravdu ošklivých, spousta kamionů, aut a tady spát nechceme. Jdeme tedy až do města Papenoo. Kousek před koncem cesty se jdeme ještě vykoupat do řeky, protože nás pálí nohy a hlavně hrozně smrdíme. Alespoň studená koupel zvedla Marti náladu a můžeme jít stopovat. Namířeno máme k blowhole. Je to vlastně otvor ve skále, který vede do dutiny ve skále přímo na pobřeží. Když přijde vlna a zvedne se hladina vody, vzduch odchází jedinou možnou cestou přes otvor. A protože to je rychlé, tak to na konci slušně fouká. Je to taková ptákovina, ale je u toho i pěkná pláž s černým pískem a nakonec v moři vidíme i karetu. Vypadá, že se topí, ale i to se počítá. Poté pokračujeme k vodopádu, který je nedaleko, s plánem u něj přespat.

Den 10

Ráno se jdeme ještě jednou podívat na vodopád, ale tak nás žerou mušky, že odtud utíkáme pryč. I když útěk je silné slovo, protože nohy pálí ze včerejší chůze jako čert. Stopujeme a čeká nás dlouhá cesta. Míříme až do vesničky Teahupoo, která je vyhlášená jako jedna z nejlepších surfařských pláží na světě. Ale asi ne pro amatéry jako jsme my. Vidíme jak se v dálce tvoří obrovské vlny a za obrovského hukotu třískají do oceánu. Neděláme nic jiného a jenom na to koukáme. Několik lodiček se ve vlnách houpá. Pokaždé zmizí a když se vlna zlomí, zase se objeví. Později zjišťujeme, že se dá zaplatit lodička, která Vás doveze až na samý okraj vln, kde se můžete houpat.

Den 11

Odjíždíme ze surfařského ráje. Stopujeme asi 3 vteřiny a jedeme. Přijíždíme do města Taravao a doplňujeme strategické zásoby. Bagety, plísňový sýr, pivo a míříme na stejnojmennou vyhlídku. Tady rozbalujeme svačinu a kocháme se výhledy na velký a malý ostrov a spojení mezi nimi. Protože tu nejezdí moc aut čekáme až se parta mladých turistů dokochá a když se blíží k autu jdeme stopovat. Dozvídáme se, že to jsou mořeplavci z Norska a Švédska a cesta sem jim trvala rok. Konečně jsme si i pokecali anglicky a dozvěděli se mnoho zajímavého.

Další zastávka je botanická zahrada Harrison Smith. Na první informační tabuli se dozvídáme, že tu mají obrovskou suchozemskou želvu a okamžitě k ní běžíme. Ale nemůžeme jí najít. Zklamaní si jdeme projít zahradu a poté se ještě jednou vracíme k želvě. A už jí vidíme, napoprvé jsme si ji spletli s kamenem. Protože to není moc velká zahrada a vedle je ještě muzeum Paul Gauguin, tak jdeme na pláž. Tady se dáváme do řeči s místní slečnou, která kupodivu mluví anglicky. Marťa jí jde okamžitě vyzpovídat a zjišťovat informace k naším dalším cestám. Dozvídáme se, že další den je v Tahitském muzeu taneční vystoupení s hudbou z různých ostrovů Francouzské Polynésie. Postupně se přesouváme k další botanické zahradě, ale bohužel zavírají za 15 minut a tak začínáme hledat místo na přespání. Takovýhle problém jsme s hledáním místa ještě neměli….

Den 12

Ráno odjíždíme do místa označeného jako jeskyně. A už zjišťujeme, kde byla naše chyba se stromem uprostřed zahrady o pár dní dříve. Chtěli jsme navštívit jeskyně, ale při hledání názvu se mapy trochu spletly a uložili místo s podobným názvem. Ale hlavně, že jsme to našli. Malá procházka po pěkných cestičkách kolem skal zaplněných vodou. O trochu lepší než ten strom, ale pořád žádná hitparáda. Po 30 minutách ujíždíme pryč na taneční soutěž.

Tři různé skupiny. Každá s vlastními tanečníky a vlastní kapelou. Spoře oděné slečny (a bohužel i kluci) tancují a vypráví příběhy a legendy spojené s místní kulturou. Můžeme říct, že i když to celkově trvalo dvě hodiny, a jeden tanec třeba 20 minut rozhodně jsme se nenudili. A v tuhle chvíli začalo něco co celou dobu vypadalo jako velký špatný a nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších večerů na Tahiti.

Dohodu jsme měli že vyjdeme na trek do údolí Punaruu a až najdeme místo na přespání, tak přespíme a nahoru vyjdeme až druhý den. Bohužel cesta je tak hnusná, plná odpadků a skládek, že jsme šli dál a dál. Nakonec jsme z 10 km ušli 6 km a dostali jsme se na parkoviště. Odtud začíná až trek a ta nádherná část. Máme před sebou 30 minut než zapadne slunce, 500 metrů převýšení a 4 km treku k nouzovému přístřešku v horách. A teď přichází to rozhodnutí typu „Milý deníčku, až mě zase něco takového napadne, nakopej mě do pr….“. Rozhodli jsme se, že tam dojdeme ještě dnes. Na začátku potkáváme dva turisty, tak se ptáme, jestli se nahoře dá přespat. Odpovídá, že jo, ale jestli jsme normální, že začínáme až teď. Ptá se jak jsme na tom fyzicky. Budeme konzervativní a řekneme, že dobře po 6 km chůze s 10 kg batohem na zádech. Oznamuje nám, že na vrchol je to pro člověka s výbornou fyzičkou na hodinu, pro dobrého za hodinu a půl. A poté ještě hodinu na chatu. Vycházíme a s tričkem připraveným na ždímání a náběhem na infarkt jsme nahoře za 30 minut. Za třicet minut jsme vyšli 500 metrů převýšení na 1 km vzdálenosti. Další hodinu kráčíme k chatě a tak nás čeká šok.

Přicházíme k chatové oblasti, kde to spíš vypadá na nějakou svatbu než na nouzový přístřešek. Asi to nebude ono a tak si to zamíříme k chatě, kde je daleko méně lidí. Zprvu na nás majitel vystartoval co tam chceme v 7 hodin večer. Oznámili jsme mu naší situaci a okamžitě nás odkázal k chumlu hlučných lidí. Tak jsme k nim přešli a v tom za námi znovu došel někdo z předchozí chaty. Máme jít za ním. Nemáme vůli ani sílu vzdorovat a tak tam chodíme sem a tam. Cestou nám vysvětlí, že na nouzové chatě není asi dost místa a že by nás chtěli pozvat k nim. Jsme úplně bez sebe. Otevírá dveře a ukazuje nám kam si můžeme odložit batohy a kde budeme spát. Matrace… „Chcete si dát sprchu?“ ptá se. Dole je studená, ale my máme teplou. Lepší nápad než si dát sprchu by nás nenapadl. Možná dát si pivo. Po sprše se opět cítíme jako lidé, moc jim děkujeme a oni nás zvou na večeři. Že podávají kuřecí paličky a nějaký druh brambory co roste na stromě. Sedáme si ke stolu a majitel před nás posadí dvě piva a říká „Manuja“. I když z party 6 lidí mluví anglicky jenom půlka, skvěle se bavíme. Pořád nedokáží pochopit, že jsme se jen tak rozhodli jít do hor, aniž bychom věděli co nás nahoře čeká.

Den 13

Naši hostitelé nám nabízejí jestli nechceme s nimi projít nějaká místa tady v horách. My nic jiného v plánu nemáme a tak jdeme s nimi. Ukazují nám všechny možné druhy stromů, co na nich roste atd. A pak přicházíme k pomerančovníkům. Těch tu bylo dříve tolik, že i když si každý nabral nůši a odnesl si ji domů, pořád jich tady bylo dost. Ale potom napadla stromy nějaká choroba a 95% těchto stromů zlikvidovala. Po cestě dolů nám nabízejí, jestli nechceme přespat u nich doma. Po chvíli si říkáme, že by to bylo strašně fajn a přijímáme.

Dole na parkovišti nás naberou, odvezou k hlavní silnici a tam vyloží. Čekáme na další auto, které nás vezme k nim domů. Přijíždíme a zdravíme rodinu našich nových hostitelů. Na první pohled to vypadá, že rodiče neumí moc anglicky. necháváme zde batohy a jedeme se podívat na pláž. Občas se najdou i nepěkné pláže a tak se pouze vykoupeme a jedeme zpět. Ještě se ptáme, jestli bychom si mohli nakoupit, že nemáme nic na večeři, ale odpovídají, že nic nepotřebujeme. Přijíždíme opět k nim domů a míříme na terasu s výhledem na hlavní město, moře a západ slunce za Mooreou. Jsme unešeni. Na stole nám nalévají punč a připravují večeři. Tradiční večeře na Tahiti, salát s RAW (tepelně nezpracovanou) rybou. A pro někoho jako já i telecí masíčko. Ale ochutnáváme vše. U večeře je opravdu sranda a po pár sklenkách punče se rozmluví i tatínek hostitelů.

Den 14

Naši noví přátelé nám připravují snídani a domlouváme se kam pojedeme na výlet, protože mají prázdniny a chtěli by se s námi ještě někam podívat. Jedeme na několik vyhlídek na černé pláže severně od hlavního města . Poté jedeme do vesničky Hitiaa odkud vycházíme na několik vodopádů. Několik prvních byly několik desítek metrů vysoké a vypadaly jako sprcha. K dalšímu musíme doplavat a i když voda je studená ten pohled stojí určitě za to. Poté už začíná být všem zima a tak míříme na další místo. Do botanické zahrady Vaipahi, kterou jsme napoprvé nestihli, protože zavírali. Tentokrát máme čas a vyrážíme na vyhlídku dát si večeři. Zbytek masa od včera přišel k chuti a my míříme dál. Na poslední místo, na pláž Pointe Venus. I když nám nabízejí, že u nich můžeme přespat i naší poslední noc na Tahiti zdvořile odmítáme, protože už nám je to opravdu hloupé. Loučíme se s nimi a doufáme, že přijedou do Čr, abychom jim to mohli alespoň částečně splatit. Naše poslední noc na Tahiti. Ustláno máme na pláži s jemným černým pískem, výhledem na Papeete (hlavní město) a oblohou plnou hvězd.

Den 15

Probouzíme se a máme pár posledních hodin před odletem. Jdeme se naposledy vykoupat do křišťálově čisté vody a jdeme stopovat do centra. Máme ještě nějaké resty. Nemáme žádné suvenýry. Necháme se vyhodit u největšího tržiště a jdeme vybírat. Máme poslední pár tisíc XPF a musíme je utratit. Marťa jako vždycky a z každého místa musí odvážet náušnice. Kupujeme společnou magnetku na naší upomínkovou ledničku a ještě nám zbývá na nákup šátku pro Marťu. Společně se ještě kupujeme černou perlu. Po hodině chození po trzích, kde je snad všechno ovoce, různé ručně vyráběné předměty, tkaniny, jsme unavení a jsme připravení jít na letiště.

Do letadla si balíme jídlo, protože nepředpokládáme stejné štěstí jako v posledním letu a jdeme odbavovat. Chlápek za přepážkou nás prosí, jestli můžeme dát batohy na váhu. A v tom víme, že je zle. Já batoh 8 kg a Marťa 8,7 kg při limitu 7 kg. Říká v pořádku a dává nám nálepku, že máme schválená zavazadla. Spadne nám kámen ze srdce a jdeme na pasovou kontrolu. Před ní nás zastavuje paní a ptá se kolik kilo nám váží batohy. Samozřejmě, že 7 kg. Jde pro váhu a mě naváží 8 a Martě 9 kg. Omlouvám se, ale limit je 7 kg. Takže jdeme baštit bagety a sladkosti. Nakonec na sebe ve 30 stupních navlékáme mikiny, bundy, v kapsách bagety, bonbóny a power-banky. Za 5 minut jsme opět u paní která nás bez problému pouští se slovy „to už jste to stihli sníst?“. Jsme volní a opouštíme Tahiti se spoustou vzpomínek, na které nikdy nezapomeneme. Teď už jenom „mau ruru“ za pozornost a „na na“ při dalším článku, tentokrát z Vanuatu.

 

Finance:

Na Tahiti se platí polynéským frankem (XPF nebo CFP), jehož hodnotu, když vydělíte 4-5 (podle toho čím Vám to jde lépe), dostanete hodnotu v českých korunách. Ceny jsou tu všeobecně vyšší než v Čr i než na NZ, ale rozhodně to není tragické jak se o Tahiti říká. Ve stáncích na ulici se jde najíst za 100-200 Kč. V restauracích nejčastěji 300-600 Kč. Pokud se nakupuje v malých samoobsluhách tak jsou ceny vyšší, ale ve větších městech v supermarketech se blíží ceny těm na NZ. Na 90% míst berou karty, ale vždy se ptali, zda je to VISA a ta vždy prošla (u jiných druhů karet mohou být problémy). Bankomaty jsou zde taky na každém rohu.

Ceny pro dvě osoby:

Zpáteční letenky                                 1 300 NZD                       19 500 Kč                 97 500 XPF

Ubytování jedna noc                         135 NZD                           2 025 Kč                   10 125 XPF

Výlet lodí                                                294 NZD                           4 410 Kč                    22 050 XPF

Trajekty tam a zpět                           85 NZD                              1 275 Kč                    6 375 XPF

Všechno ostatní                                  418 NZD                           6 270 Kč                    31 350 XPF

Celkem za dvě osoby                       2 232 NZD                        33 480 Kč                  167 400 XPF

 

Vstup do Země:

Poptávali jsme se místních jak to mají s Evropskou unií, ale protože tu nikdo nic neřeší, nikdo také nic neví. Jedno je jisté, pokud jste držitelem evropského pasu, vystaví Vám cestovní vízum na letišti, bez sebemenších problémů.

 

Drone:

Drone není problém vzít ze zahraničí a natáčet. Není zde potřeba žádné povolení ani registrace dronu. Pouze je důležité dodržovat základní pravidla a vše bude v pořádku.

 

Aktivity:

Na Tahiti se dá dělat úplně všechno. V moři můžete pozorovat keporkaky, žraloky, rejnoky, delfíny a karety. Samozřejmost je šnorchlování a pozorování korálu a rybiček. Na pevnině je spousta treků (alespoň na Tahiti a Mooree) a všechny možné výlety s průvodci v autech, na čtyřkolkách nebo kabrioletech. Pláží je na těchto dvou ostrovech po skromnu a pokud člověk jede jenom na pláže, musí určitě na některý z dalších atolů ve Francouzské Polynésii (Bora Bora, Maiao atd.).

1 – Vyhlášené pláže, je jich tu několik od malých bez lidí, po velké.

2 – Mara´a jeskyně.

3 – Začátek/konec treku skrze ostrov.

4 – Botanická zahrada Vaipahi

5 – Botanická zahrada Harrison Smith se suchozemskou želvou a muzeum.

6 – Vyhlídka na spojení dvou ostrovů.

7 – Nejvyhlášenější pláž na surfování, obrovské vlny.

8 – Trek na vodopády (cesta vede přes vícero soukromých pozemků a pokud člověk neví kam jde, pravděpodobně to nenajde, lepší se zeptat místních)

9 – Vodopád tři kaskády

10 – Blow hole a pláž s černým pískem.

11 – Konec/začátek treku skrze ostrov.

12 – Dlouhá pláž s černým pískem.

13 – Trhy v centru města.

1 – Nejvyhlášenější vyhlídka na ostrově Moorea. Vede odtud mnoho treků kolem ruin, ananasovými poli atd.

2 – Daleko lepší vyhlídka.

3 – Továrna na juice (bod je špatně, továrna je ve městě Piha´ena na levém břehu Cookova zálivu, pardon)

4 – Cookova zátoka

5 – Malá pláž a pěkným parkem. Spousty zájezdů na moře (šnorchlování se žraloky, rejnoky, velrybami)

6 – Pěkná pláž s bílím pískem, spousta místních.

 

Cestování:

Z Evropy víme o letech z Francie, z Nového Zélandu se léta z Aucklandu. Pro cestování po ostrovech je možnost půjčení auta, motorek nebo kol. Pro ty co chtějí ušetřit je tu možnost stopování, které zde nedělá moc lidí, ale všichni místní zastavují a tak je to také jeden ze spolehlivých zdrojů dopravy. Městská hromadná doprava není podle místních vůbec spolehlivá a tak bychom na ni moc nesázeli. Mezi ostrovy létá Air Tahiti u kterého se dají zakoupit multi island tours, a můžete létat za zvýhodněné ceny na další ostrovy. Mezi Tahiti a Mooreou jezdí minimálně dva dopravci lodí, které vycházejí cenově příznivěji. Jedna cesta stojí 1500 XPF pro turistu a o trochu méně pro místní. Také jezdí přibližně každou hodinu.

Lidé:

Lidé jsou zde otevření, milí, usměvavý a hlavně pokud mohou, vždy rádi pomohou. My bychom je rozdělili na dvě skupiny. Jedna chytla vlnu turismu, většinou umí anglicky, jezdí v nových autech a bydlí v domech evropského stylu. Druhá skupina žije prostý život s heslem „žij dnes, uvidíme co bude zítra“. Anglicky se s nimi nedomluvíte, ale vždy se s nimi dokážete domluvit. Žijí v chatrčích ztlučených ze všeho možného, plachty uchycené kotevními autobateriemi a více opravdu nepotřebují. Každý den si dojdou nachytat ryby nebo nachytat kraby a mají zde neomezené zásoby ovoce, které roste všude na stromech. Co tyto lidi spojuje je hudba. Všichni si všude berou svoje reproduktory a na pláží si tak můžete vždy sednout poblíž skupiny tahiťanů, jejíž styl je Vám nejblíže.

Fauna:

Na Tahiti nic jedovatého nežije a jediné co je tu spíše otravné jsou komáři. Další menší nebezpečí je jistý druh stonožek, které mohou kousnout, ale to není smrtelné, jenom to pěkně bolí (my jsme nezažili). Jinak je zde neuvěřitelné množství kohoutů (kteří o sobě dávají vědět okolo třetí hodiny raní), slepic a psů. Ti nejsou vůbec agresivní a spíše loudí o jídlo. V moři jsou nejnebezpečnější murény, které ale nezaútočí pokus je něco nevyprovokuje. V hlubších vodách žraloci, kteří jsou plaší a než aby se zdržovali v okolí lidí, tak raději uplavou.

Flora:

Jestli víte o nějakém ovocném stromu, tak ho tu najdete. Ve správný čas je možné si utrhnout ze stromu čerství banán, liči, pomeranč, mango a spousty dalšího ovoce, které jsme neviděli nikde jinde. Samozřejmostí jsou kokosy a ananasy.