Jó u piva to skončilo a to další, co jsme podnikli, u piva zase začalo. Tahle ptákovina nás napadla už na třešních, ale nějak jsme to přejeli, už se nám nechtělo vracet a spousta dalších výmluv. Protože máme opět cestu kolem Queenstownu, nemůžeme to prošvihnout znovu. Řeč je samozřejmě o našem bungy. Protože je Nový Zéland kolébkou extrémních sportů pro tupce, nemůžeme si to nechat ujít. A stejně jako u raftů musí to být něco největšího (jako bychom si tím něco kompenzovali, asi Marťi výšku, jo to bude ono). Tentokrát jeden z největších skoků s gumou ???? 135 metrů volným pádem do kaňonu. Už od rána se Marťa klepala a čím blíže jsme byli, tím to bylo horší. Ale bezpečnost především. Souhlas, že když umřeme, určitě to nebyla jejich vina. Jop. A teď vážení. Tolikrát se nevážíme ani za rok, ale konečně jim už všechna čísla sedí a my máme naši váhu napsanou na papírku, ruce a u nejbližšího výživového poradce. Přijíždíme na místo skoku a celá maškaráda znovu. Poslední záchod, ať tam je přece jenom nějaká rezerva a už jedeme k plošině. Bezpečností kývací školení, kde sice moc nerozumíme, ale vše doháníme mohutným souhlasným kýváním. A bez dalších okolků už jde na věc první němec, kterému bylo asi 15 a určitě na něčem frčel. Takhle naspeedovaného člověka a jeho partu jsme dlouho neviděli. Z nás dvou jdu na řadu jako první. Fake gopro na hrudníku, gopro na ruce. I pán, co mi poutal gumu k nohám se smál a mě v tu chvíli došlo, že jsem se možná měl zvážit i s oběma kamerami. Ještě že jsem si na ten záchod došel a vyrovnalo se to. Ale to už slézám z porodního křesla a jdu na okraj. No a tady se nám výpovědi trochu liší.

Ondra:

Stojím nad okrajem, říkám si, že nad tím nemůžu moc přemýšlet. Nikdo nebude čekat 20 minut, než se odhodlám. A v tu chvíli za mnou začne křičet three, two, one. Tak jsem se na něj otočil, jestli to bylo na mě, nebo jestli se také někam chystá. Prý jdu jenom já a už cítím takové napětí, jak mě tam nenápadně strká. Tak není asi na co čekat a já padám. Aaaaaa. Pak se mi začala valit krev do hlavy takovým způsobem, že nemohl ani zvuk projít. Když už škubla guma vím, že asi přežiju. Jenom teď si rychle vzpomenout co říkali na školení, třikrát a dost. Takže třikrát nahoru a dolů a už si můžu v klidu povolit nohy a užívat si panorámata. Bezvadný zážitek, rozhodně například seskok s padákem bude zajímavější, ale tohle je koncentrované, nejsem na nikom připnutý, já musím udělat ten krok, dole je vidět ta řeka, kameny, o které se přinejhorším zastavím. Pecka!!

Marťa:

Tak jo, jde se na to. Pomaloučku…pomaloučku na ten můstek. Neboj se ten týpek za tebou tě zatím drží. Všechno bude fajn. Tak jo jsme na okraji. Wau to je výška. No přece to teď nevzdám. Tak jo ještě zamávám do kamery a three, two, one GO!!!

1. Vteřina: áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
2. Vteřina: áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
3. Vteřina: áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
4. Vteřina: hmmm tak moment, já mám kolem nohou lano.
5. Vteřina: tak to bych to mohla i přežít.
6. Vteřina: jop už to začíná zpomalovat.
7. Vteřina: přežiju!!!
8. Vteřina: začínám si to užívat.

Teď už jenom nahoru, dolu, nahoru, dolu a nahoru. Je to super, ale mamince dám pro jistotu slib, že už to nikdy neudělám.

No tak už mě vytahují nahoru. Jak to říkal ten instruktor, za který ten špagát mám zatáhnout, aby se mi povolily nohy? No je tu jenom jeden tak to snad zvládlu…Sakra proč mě to nechce pustit? Kotrčová tahej nebo tě nahoru vyvezou vzhůru nohama. Hmmm. Furt nic. Jak to ostatní udělali? Dobře vzdávám se. Budu jako když tahají rybu na prutu. No tak to je trapný…Ještě, že mám všechnu krev v hlavně a není vidět, jak se červenám.

Takže asi tak, ale jeden moment prostě musíme vyšvihnout. A tím je moment příjezdu Marti na plošinu v poloze „tuňák“. Tahle poloha je hlavou dolů, přivázáni za nohy a točíte se dokola dokolečka. Ale nebojte se, trapas to nebyl, protože nebyla první (nikdo nechce být ten první), takže to bylo úplně v pořádku.

Tak a jedeme zase někam, kde to neznáme. Jedeme na West coast. Máme v plánu několik treků, ledovce a další zajímavosti. Přijíždíme k Blue pools, ke kterým vede krátká procházka lesem. Ale my nikam nejdeme. Máme problém s tím, že v našem perfektně zorganizovaném bordelu v autě, nemůžu najít boty. Zůstali na Roys Peaku, teda pod ním. Nechal jsem je pod autem. Takže zbytečně naježděných 200 km kvůli mým roztrhaným botám, ale co, sjedeme si to znovu. Tak a jedeme zase někam, kde to částečně známe. Jedeme na West coast. Máme v plánu několik treků, ledovce a další zajímavosti. Přijíždíme k Blue pools, ke kterým vede krátká procházka lesem. O téhle části Nového Zélandu je ale něco potřeba znát. A to jsou sandflies. Prvních pár sekund pohoda, pak první, pak přichází hejno a pak panika. Pokud se člověk zastaví, byť jen na 5 vteřin, dochází k sebepoškozování v podobě mlácení sebe sama s vírou, že alespoň nějaký krvežíznivý hmyz zabije. Blue pools, vodopád Fantail a ještě další místa jsme vzali opravdu rychle. Tím pádem jsme toho ani moc nevyfotili, protože na to bychom se museli zastavit. Jediná věc, která pomohla byl dron. Vyletíte nad sebe a vzduch který vytlačuje vrtulkami dělá příjemný průvan ve kterém jsme v bezpečí.

Po dlouhé době se vydáváme opět na trek. Tentokrát nese název Copland track. Tam kam chodí většina se dá dojít za 8 hodin chůze. My máme však jiné cíle. Tím jiné myslíme hloupé cíle. Po 8 hodinách by to správně podle cedulí mělo být ještě 4 hodiny na další chatu a poté ještě 4 hodiny na námi vysněnou chatu. Ano, 16 hodin a my vyrážíme v krásných 10 hodin dopoledne. To máme co dělat abychom to stihli ještě ve stejný den. Musíme říct, že samotná cesta není vůbec ničím zajímavá a utíká ukrutně pomalu. Střídání chůze v lese, podél řeky a po kamení po chvíli omrzí a po hodině už jdeme na autopilota. U první chaty jsme za 4 hodiny, takže máme náskok a můžeme si vychutnat místní specialitu. Kousek za chatou se nachází tzv. hot pool. Zjednodušeně jde o horkou vodu vyvěrající ze země. A po takovém treku je potřeba trochu relaxace. Je na to potřeba správného dne. Při cestě nahoru nám svítilo sluníčko, takže naložit se do vařící vody, není to pravé. Ještě nás zase sledovali ty krvežíznivý bestie. Takže jsme se sbalili a vyrazili o kus dál. Na další chatu jsme došli tentokrát na čas. Občas cesta zmizí ve vysoké trávě, občas cesta vede očividně jedním směrem, ale šipky ukazují jinam a někdy jsme se prostě jenom ztratili. Přicházíme na chatu opravdu hodně unavení a za posledního světla. Marťa není schopná ani vstát, a tak se ujímám vaření večeře. Jejda zapomněli jsme v autě těstoviny. Samotné fazole nejsou dobré. Druhý den se nám nevydařil a už od rána je zlověstná mlha, a to je přesně ten čas kdy se hodí hot pool. Došli jsme se tam naložit, a když už to teplo nešlo vydržet, šli jsme si skočit do ledovcové řeky kousek vedle.

Přijíždíme k atrakcím a těmi jsou ledovce. Ledovec Fox a Franc Josef jsou jedny z nejjednodušeji dostupných ledovců tady na Zélandu, ale ani to jim nepomohlo abychom si je užili. Musíme konstatovat, že za to nestojí. Jistě s průvodcem se dostat až k nim může být určitě zážitek, ale z vyhlídky není o co stát. Ledovce, na které musí člověk vynaložit určité úsilí a o kterých jsme psali v minulých článcích nás uchvátili více. Další věc, co nás rozčilovala byly všudypřítomné helikoptéry. To není normální, když každých 5 minut nad ledovcem proletí helikoptéra, udělá jednu otočku a druhou stranou kaňonu odlétá zase pryč, aby se nesrazila s další, co zrovna přilétá. Podél cesty pro pěší Vás nezapomínají informovat, kde byl ledovec před 1000 lety, 100 lety, 20 lety atd. Podporují snižování skleníkových plynů, aby ledovce vydrželi, ale tohle jim nevadí. Tohle není náš šálek čaje.

Po tomto zklamání se jedeme podívat na Matheson lake. Je to jezero, v jehož vodní hladině se odráží Mt. Cook (nejvyšší hora Nového Zélandu). Procházka není tak náročná, a proto je hojně navštěvovaná. Toto rozhodně stojí za návštěvu. Hladinu jsme neměli tak dokonale klidnou, aby šla pořídit dokonalá fotka, ale proto jsme sem nejeli. Další zastávkou jsou Pancake rock. Jsou to zajímavě uspořádané útesy, u kterých není moc dobře jasné, jak vznikli. Jsme tu za pořádného větru což sebou nese další zajímavost. Téměř pokaždé když se vlna rozbije o útesy, natlakuje se komora se vzduchem vytvořená erozí. Když je tlak dostatečný vzduch smíchaný s vodou se cestou nejmenšího odporu dostává cestičkou k průduchu a vytryskává jako malý gejzír. Na cestě ze západního pobřeží jsme se ještě zastavili na chatě Angelus. Chata vypadá jako by seděla uprostřed kráteru po vybuchlé sopce. Vedle je ještě jezero, a protože je chata chráněná ze všech stran, nefouká zde moc vítr, ale za to je tu pořádná kosa. Na posezení a odpočinek ideální místo.

To byla poslední zastávka před severní částí jižního ostrova. To znamená, že nám chybí národní park Abel Tasman a taky, že se nám blíží konec cestování. Na tohle poslední cestování se ale těšíme. Půjčujeme si na 3 dny kajaky a pojedeme na otevřené moře, spát budeme v kempech na plážích, ale většinu dne budeme na vodě. Na instruktáži se dozvídáme, že děláme všechno špatně (pádlování, naskočení na loď, vyskočení z lodi atd.), ale loď nám stejně půjčují. Jenom nám řeknou, jak správně použít světlice 😀 Na vodě, když nikdo nesleduje každý náš pohyb už je to pohoda. První den před sebou máme cestu na nejvzdálenější kemp naší cesty. Nevíme, jak to je daleko, za jak dlouho se tam dostaneme, ale to nevadí. Zastavujeme se u ostrovu, kde by měla být kolonie tuleňů. Už z dálky slyšíme zvuky jak z jurského parku. Po chvíli nalézáme zátoku, kde si hraje několik malých a zvědavých tuleňů. Hrají si pár metrů před naší lodí. Potom se všichni vyřádkují na kameni a začínají pozorovat oni nás. Najednou obrovský žbluňk kousek za námi. Docela nás to vyděsilo, když se šel jeden dospělí tuleň koupat. Naštěstí ale neměl náladu si s námi hrát, ale bereme to jako jisté znamení a jedeme pryč. Ale v tom se kousek od lodi vynoří modrý tučňák a jde na břeh. Asi nějaká provokace, když si vezmeme, že je v potravním řetězci hned pod tuleni. Musíme jet a za hodinku jsme v kempu. No a teď jak vystoupit. Kemp je už plný, takže to máme i s obecenstvem. Správný postup je nasměřovat loď čumákem k pláži a hrabat 10 metrů od břehu, abychom pořádně nabrali rychlost. Háček si začíná sundávat špricku a 2 metry před pláží vyskakuje z lodi. Chytá příď a táhne ji na břeh zatím co zadák sundává špricku a vyskakuje z lodi. Všichni jsou suchý a spokojení. No a teď naše vystoupení. Čumák nasměřován k břehu, 9,5 metru od břehu začínáme hrabat. Háček (Marťa) si začíná sundávat špricku až ve chvíli, když už máme přední část lodi zabořenou v pláži. Začíná nadávat, že jí to nejde a zadákovi (Ondra) se začínají lámat vlny o záda, což vede k sekundárnímu nadávání. Nakonec zadák vystoupí jako první, protože se už na to nemůže koukat a je mu docela zima. Skóre? Oba jsme mokrý a publiku na břehu jsme udělali krásné vystoupení.

Začínáme vyndavat věci a zjišťujeme, že nám do komor natekla voda. Naštěstí si zaplaval jenom stan a karimatky. Další rána přišla ve chvíli, kdy jsme rozdělali stan. Nejenom, že byl celý mokrý, ale i jednovrstvý a u vchodu byla díra kam by se mi vešly obě nohy. A taky se tam v noci vešly, protože stan neměl na délku potřebné centimetry, abych se tam vměstnal. Ale dostali jsme ho zdarma od jednoho kluka v Nelsonu, tak se není čemu divit. Další den jsme už měli jasnou strategii, jak nalezeme na loď. Vyjedeme jako poslední, aby nás nikdo neviděl. Zajíždíme až na nejzazší místo, kam nám půjčovna lodí povoluje a není to ani daleko od našeho kempu Mosqueito bay. Tady toho už tolik zajímavého není a máme dva dny přesunout se zpět na místo odkud jsme vypluli. Najednou se kousek od naší lodi objeví další modrý tučňák. Jedeme k němu, ale vždy když se přiblížíme, tak zapluje pod vodu a vynoří se na druhé straně. Na tomhle žlutým banánu ho nemáme šanci dostihnout, takže ještě dva pokusy a jedeme dál. Projíždíme kolem pobřeží, kde vede great walk Abel Tasman a pozorujeme scenérie lesa přímo vedle moře. Malý kousek treku jsme si i prošli, ale myslíme si (i po konverzacích s dalšími lidmi, kteří nám potvrdili, co si myslíme), že tenhle trek je lepší na lodi než pěšky. Pěšky se jde v lese, občas nějaká vyhlídka, ale nic moc zajímavého. Na té lodi je to úplně něco jiného než ostatní treky na Zélandu.

A tohle měl být náš konec. Měli jsme domluvenou práci v hotelu a byl čas přejít zase do pracovního režimu. Do toho ale přišel zlom. Ozvali se nám z jiného hotelového komplexu, že by nás vzali. Po hodinovém rozhovoru jsme došli k závěru, že nová nabídka je lepší, a vzhledem k tomu, že jsme přesně v půlce mezi oběma hotely, je to vlastně jedno. Proto jsme vyrazili na sever jižního ostrova. Po bezpočtu telefonátů nám nakonec oznámili, že pro nás žádnou práci nemají, celých asi 20 hodin před tím, než jsme měli nastupovat. Kiwi style. Naštvaní jsme se rozhodli ještě chvíli cestovat a zamířili jsme opět k národnímu parku Abel Tasman, odkud jsme před pár dny vyjeli a projeli úplně zbytečně asi 500 km. Zamířili jsme na Golden bay na pláž Wharariki. U kempu, kde jsme potřebovali zaparkovat se nám stala docela kuriozní věc. Po příjezdu k nám přišli dva koně. Jeden plachý a jeden pěkně drzí. Měli jsme v plánu nabrat jídlo a pivo, jít na pláž, počkat si na západ slunce a pak na hvězdy, že bychom vyzkoušeli nějaké noční fotky. To jsme ale nečekali, že ten drzí se nám nakýbluje do kufru auta. Při každém pokusu mu v tom zabránit, nás prostě odstrčil. Šlohnul nám brambůrky a snažil se do nich dostat. To už ale přehnal a vyslali jsme na něj Marťu. Tím vyslali myslím mě a toho plachého koně. Pak začala přetahovaná o brambůrky tomatové příchutě mezi Marťou a asi půl tunovým koněm. Marťa samozřejmě prohrála, ale v nestřežené chvíli stihla zavřít kufr a zachránila tak brambůrky „original“ a s jarní cibulkou.

Při procházce jsme se jenom dvakrát ztratili, a nakonec na výše zmiňovanou pláž skutečně došli. Kupodivu se nám tu zase stala kuriozní situace s místní faunou. Na pláži jsem chtěl projít jedním tunelem ve skále. Uvnitř byla celkem tma, ale nic nenapovídalo, že by se tam mohlo něco schovávat. Najednou začalo vedle mě něco vydávat chrochtavé zvuky a ze skuliny asi metr ode mě vyběhl tuleň. Běžel směrem pryč ode mě a já z nějakého nepochopitelného důvodu běžel za ním. Pak jsme se oba zastavili. Mě došlo, že bych možná neměl běhat za ním, ale před ním. Jemu pravděpodobně taky došlo, že neví, proč utíká, a tak jsme si prohodili role. Běžel jsem na druhou stranu a on za mnou. Když jsem vyběhl, tak na mě Marťa koukala jak na blázna, proč tak řvu a za chvíli se z jeskyně vynořil i tuleň. Chvíli jsme ho pozorovali, ale on se rozhodl běžet radši do moře. Kousek od tohoto stresujícího místa jsme našli ještě další mláďata, která si hrála v malé tůňce.

Po pár dnech odpočinku jsme se rozhodli tento výlet ukončit. V té době jsme obdrželi zprávu z onoho hotelu, že jestli ještě máme zájem, tak že už pro nás práci mají. Měli jsme z toho obavy, ale nakonec jsme souhlasili. A tak pracujeme v hotelovém komplexu v zálivu na úplném severu jižního ostrova. Přímo za barákem máme Queen Charlote trek, na jehož konci/začátku zakotvil James Cook a celých 100 dní zde opravoval svou loď, něž mohl vyplout dál. I když moc volna nemáme, můžeme si bez omezení půjčit kajaky, paddle boardy a kola. Navíc se tu občas zastaví delfini (ne ty prťavý, ale ty z filmů) a tak se nám tu stalo, že jsme v klidu pracovali, když přišel kolega, že na druhé straně břehu jsou právě delfíni. Nabral nás všechny na loď a jeli jsme k nim. Po asi 5 minutách začali kroužit kolem našeho nafukovacího člunu. Byli na dosah ruky, ale stejně si je nikdo nepohladil. Bylo to ale nejlepší zpestření dne, jaké jsme mohli mít. Další, na co se chodíme docela často koukat je fosforeskující plankton. Pokud je hladina klidná není nic vidět, ale když se hýbe ve vodě rukou, tak začnou kolem ní problikávat světélka. Došlo to až tak daleko, že jsme se šli v noci vykoupat a pozorovat, jak to kolem nás září. Ve vodě se to blýská a nad hlavou nám tu svítí hvězdy. Práce je to na nic, ale za tohle nám to rozhodně stojí…. Jo a taky jsme viděli Harrisona Forda. Mě pozdravil a Marťa mu připravovala svačinu 😀