A ujíždíme pryč od těch všech hor, treků, převýšení a sandflies. Jedeme k moři. Konečně!!! Už bylo načase si trochu odpočinou a pořádně se zrelaxovat. Prvně ještě vyzkoušíme nabrat nějaké záporné metry a prolezeme ještě nějaké jeskyně. Jednalo se o jeskyně Clifden a moc jsme o nich popravdě nevěděli. O to byla vetší sranda. Tentokrát jsme nezapomněli kameru, takže celá akce je zdokumentovaná včetně nadávání při úderu hlavou o stalaktit, při prolézaní studené vody a Marti nadávání, když ji nesvítím na cestu. Prvních pár desítek metrů nic a nikdo, ale pak jsme začali potkávat lidi (tedy jednoho člověka), který si vzal nevhodnou obuv. Vzal si pohorky. My v crocskách jsme problém s velkou hladinou vody neměli. Tedy až do místa, kde se před námi objevila tůně, která nám dost překážela. Pokus o nahmatání dna vyšel naprázdno. Možná i proto, že tahle tůně byla 7 metrů hluboká (to jsme se dozvěděli až později). Tak jsme našli to jezírko, o kterém byla zmínka v průvodci. Po pár marných pokusech o její překonání, se ozval zpoza rohu hlásek, který nám poradil vzít to zleva, po hraně, po kolena ve vodě a čelovkou na hlavě. Pohoda. Tedy alespoň pro mě, já jsem na rozdíl od Marti čelovku měl. Naštěstí jsme se nemuseli vracet stejnou cestou a kousek za jezírkem byl další vlez. Po hodině proplétání v podzemí, jsme vylezli nějakých 50 metrů od místa, kde jsme do jeskyně vlezli.

A teď konečně můžeme uskutečnit náš plán. Moře a další moře. Po zastávce ve městečku Invercargill už frčíme pozorovat všechno možné, po cestě známé jako Catlins. Je tady spousta možností pozorovat tuleně, lachtany, delfíny a různé druhy tučňáků. Cestou je taky spousta pláží, vyhlídek a majáků. První se nám do cesty postavil maják Waipipa point. Po krátké procházce jsme u majáku, ale všichni lidi jsou vyřádkovaní u pláže. Aaaaa první rvačka. Dva středně velcí tuleni se perou. Najednou se přivalí blob. Mysleli jsme, že je to hromada chaluh a řas, ale ono se to postavilo, rozehnalo caparty a postavilo se to na závěrečné focení do televizních novin. Opodál jeden leží a zahrabává se pískem. Asi nová technika lovu turistů. No to nám pro začátek stačilo a jdeme si užít maják bez turistů.

To nás ale tlačí čas a přejíždíme do Curio Bay. V téhle zátoce má bydliště skupinka delfínů Hectorových. Což je jeden z nejmenších delfínů na světě. No a hned o zátoku vedle mají kolonii tučňáci žlutoocí. Je od nich hezké, že nenutí turisty jezdit daleko. Z infocentra jsme se dozvěděli, že tučňáci mají pravidelný příchod mezi 4 až 7 odpoledne a delfíni kdykoliv během dne. Protože jsme přijeli ve 13 hodin, rozhodli jsme se sledovat delfíny jako první. Doufali jsme, že by si po obědě chtěli na chvilku ducnout. Po minutě zírání do oceánu to přestalo bavit mě a Marťu ještě o 20 sekund dřív. Třeba tučňáci dorazili dřív. Ne. Naštěstí tu je ještě jedna atrakce a to zkamenělý les. I při bližším pohledu to pravdu vypadá jako dřevo, ale když do toho někdo kopne, dost to bolí. Vážně. Při odlivu tak lze pozorovat spousty pařezů a taky spadlé stromy. Prozkoumáno a na nás padlo spaní víc než na delfíny.

Auto zaparkované přesně tak, že přes čelní sklo vidíme každého delfína, který by chtěl v zátoce proplout. A hnedka po probuzení je to tady. Ještě jsme ani nerozlepili oči a vidíme ploutev. Možná jenom mžitky, ale za chvíli znovu. Vybíháme ven s dalekohledem a koukáme co se bude dít. Okamžitě se k nám přidává pár ze Slovenska a povídá, že už tu pozorují druhý den, a že je možné si s nimi jít zaplavat. Trvá nám asi 10 vteřin, než si to přeložíme a jdeme do plavek. Fouká, je zima, voda je ledová, ale tohle se nám už jen tak nepoštěstí. Ale tenhle zážitek Vám vyložím trochu jinak, než jste zvyklí.

Ondra: Co Marťo jdeme do vody, zkusit plavat s delfíny?

Marťa: Jo jo jo, to bude super!!

Pauza na převlékání a přechod na pláž.

Ondra: Sakra to je ledový. (stojí po kolena ve vodě, klepe se a ruce má v poloze T-Rex)

Marťa: Když tam skočíš tak už to tak hrozný není.

Ondra: Sakra, vždyť je to ještě horší.

Marťa: Ale už jsi mokrej tak už to je jedno.

Přesouváme se dále do větší hloubky, kde Marťa skoro nedosáhne na dno a já mám vodu po pás.

Marťa: Jeee koukej, támhle jsou. Ať jdou blíž.

Ondra: Nech je otrkat, třeba si nás potřebují očichat. (a to by šlo i pod vodou pozn. red.)

Marťa: Ááááá tady něco je, tady hnedka vedle mě, já nevím, co to je, já chci jít z vody!!!

Ondra: What?

No a potom přišel takový řev, že měl chudák delfín ještě dva dny zalehlou echolokaci. A to byl konec našeho plavání s delfíny.

Doufali jsme, že vše zachrání tučňáci, ale ani před, ani po 7 hodině, stále žádný tučňák. Ale lidí tu bylo asi více, než kolik je v kolonii těchto nelétavých ptáků. Když už jsme začali litovat toho, že jsme si sebou nevzali flašku vína, všiml jsem si valivého pohybu ve vzdálenosti asi 50 metrů. Ostřím, ostřím, a on to opravdu tučňák, tak přece. Tak teď už jenom počkat na kamarády. A u toho to taky zůstalo, u čekání. Opravdu zpět trefil jenom jeden jediný. A jak se později ukáže, jeden tučňák je naše magické číslo ke zvířátku.

Míříme dál a chodíme na každý vodopád, ale i mi vodopádomilové musíme uznat, že za to ani jeden nestojí. Většinou je to cesta na 30 – 60 minut a k vidění je mokrá skála uprostřed lesa. Také se zastavujeme na další Cathedral Cave. Bohužel, na rozdíl od Cathedral Cave na Coromandelu, se zde musí pře Maorskou posvátnou půdu. A to vždycky znamená jedno. ZAPLAŤ. Není to nic strašného, jde o pár dolarů, ale ani tohle za to moc nestálo. Krásná pláž a k tomu ďoura ve skále. Alespoň, když už jsme si to zaplatili a byla tam ta pláž, si uděláme nefalšované a neokopírované instagramové fotky. Jednomu z nás se moc nechtělo, ale Marťa byla přesvědčivá, protože mumlala něco o večeři.

 

 

Další zastávka, další maják. Tohle je ale jeden z nejhezčích, co jsme doposud viděli. Co se týče samotného majáku, tak nic moc. Ale to okolí, celkově ta scenérie, prostě dokonalá. V okolí spousty pláží, kde se dá jen tak vyvalit, lavičky, kde můžeme dát moje nové oblíbené jídlo, zátoka na sledování dalších tučňáků a spousty dalších. Ale hlavně Nugget Point, ten si potřebujeme zvěčnit se západem slunce. Na disciplíně focení západu (nebo východu) slunce bude ještě potřeba zapracovat. Za prvé by bylo dobré dorazit před západem slunce. To bych rád vyzdvihl. Za druhé je dobré si nezapomenout vybavení v autě. No a za třetí je dobré si zjistit, zda je daný objekt na západ (východ) a ne na jih, jako v našem případě 😀 Ještě před tímto fiaskem se nám podařilo v zátoce vidět dalšího tučňáka. Opět jednoho.

A zase jedeme o kus dál. Do auta jsme naložili natural 95 a jedeme jak nadopovaná myška do Dunedinu. Čeká nás tady toho další spousta. Za prvé máme rezervovanou prohlídku pivovaru mého nejoblíbenějšího (nejlevnějšího) piva na Novém Zélandu. Pak tady z moře trčí nejfotografovanější klacky. A do třetice je tu kolonie albatrosů. Vezmeme to hezky na přeskáčku, ať v tom máte zmatek. Klacky. Asi bývalé molo na pláži. Ale alespoň se tu dá parádně vykoupat a opět namočit náš body board a prosmečovat míč na beach. Další den přejíždíme ke kolonii albatrosů. Cestou je jedna taková zajímavost. Jedná se o hrad Larnach. Ten vznikl na truc z toho, že Nový Zéland nemá žádný jiný. A proto ho postavili teprve nedávno. Nemá žádnou historickou hodnotu a nikdo zajímavý v něm nežil. Za to cena za vstup už byla dost zajímavá a rozhodně jsme neměli v úmyslu utratit tolik dolarů za tento kus zbytečnosti. Ale albatrosy, to je jiná podívaná. Vypadá to asi tak, že vyjdete na vyhlídku a co 20 sekund ukazujete na racka a křičíte albatros. To zmate dost lidí okolo, a až Vás to přestane bavit, můžete si jít za prohlídku kolonie zaplatit. Za tuto prohlídku chtějí ovšem opět nemalé peníze, a proto se otáčíme a jdeme opět zkusit štěstí na free vyhlídku. Jen co otevřeme dveře, nad námi proletí něco většího než racek. Ptáme se starší paní, protože ty vědí vždycky všechno, a i tahle věděla, že to byl albatros. Tak běžíme na vyhlídku a kolem se začne promenádovat jeden exemplář. Létá nám nad hlavou, u útesu se otočí a letí zpět a znovu, a znovu. Nádhera. A Nám už je jasné, jak jsme si ho mohli plést s rackem. Tohle je línější verze racka s rozpětím křídel kolem 3 metrů. Pozná se hlavně podle okem neměřitelné frekvence máchání křídly. Za dobu pozorování, nemáchnul snad ani jednou.

A teď konečně pivo, od předešlého dne jsem totiž nepil. V pivovaru Speight’s se nás okamžitě ujal takový milí dědula se standardní otázkou „jak se máte?“ a taky „odkud jste?“. Když jsme mu to vyžvanili, tak odběhl a přivedl za námi mladou slečnu, vykulenou stejně jako jsme byli vykulení my. Ukázalo se, že slečna je z Německa a on spustil zajímavosti. Věděli jste, že Německo vedlo se spotřebou piva na osobu asi 40 let, ale pak je o prvenství připravila Česká republika? A to ne proto, že jsme prostě jedničky. Ale proto, že si k nám němci jezdí kupovat pivo, protože je levnější. No a víc zajímavostí neměl, tak jsme šli na prohlídku. Zajímavá technologie ze shora dolů. Proces začíná v posledním patře a poté jdeme dolů proces po procesu. Až se nakonec vynoříme u ochutnávek. Každý před sebe dostaneme tři prázdné skleničky. Nic moc ochutnávka co? Taky jsme si to pomysleli. Pak nám každému načepuje jeden standardní ležák. Už ho do sebe chceme kopnout, ale pán nás zastaví. Pivo se musí vychutnat, stejně jako víno nebo whiskey. Venku 40°C a před námi studené pivo, takže s vychutnáváním u nás neuspěješ chlape. Poté nás seznámí s dalšími asi 10 pivy co mají na čepu a my si můžeme jedno vybrat. Poslední sklenička patří nám, můžeme si sami načepovat co budeme chtít. Když viděl náš a německý splávek, byl donucen (aby to tam nevypadalo jako u suchánků) nám načepovat ještě jedno. A pak už začal rozhánět, neboť na nás bylo vidět, že nám chutná a mohlo by se to táhnout ještě hooodně dlouho.

V Dunedinu jsme se ještě zdrželi a navštívili pár dalších atrakcí. Povedlo se nám narazit na něco jako velký farmářský festival, který se konal přímo v centru města. Ručně vyráběné věci, živá hudba, obchod s čokoládou, obchod se sladkostmi a přišel i kouzelník. Bylo to rozhodně zpestření cestování a asi budeme na našich cestách vyhledávat další festivaly. Na odpočinkovou vycházku jsme šli na Tunnel beach walk. Jak už název napovídá je to cesta na pláž, kam se dostanete tunelem vykutaným ve skále. My dorazili za přílivu, takže z pláže už velkou část ukousla voda, ale výhledy na oceán a útesy rozhodně stál za to. Poté jsme se rozhodli (jako už poněkolikáté), že by jsme mohli vyvenčit nějakého pejska z útulku. Bohužel jsem zjistili, že musíme být kiwáci, aby nám nějakého půjčili a tak jsme si mohli jít hrát „pouze“ se štěňátky. Posledním výletem co jsme stihli, byla návštěva  nejstrmější silnice na světe. Auto jsme nechali radši dole, neboť si nechceme způsobit další potíže s naší mobilní ložnicí. Tak jsme si to alespoň vyšlápli. Cesta obklopená baráky, kde nemůžou mít ani popelnice, neboť by jim přepadli. Rozhodně bychom tady nechtěli ale bydlet. Pořád tu chodí spousta lidí a 90% Japonců si to musí v půjčené toyotě vyjet. Takže na jedničku, motor mu řve. Zpátky nikdo neví jak to na tu jedničku i sjet, takže dole všem smrdí zavařené brzdy.

Myslíme, že to zase na chvíli stačí, abychom Vás nezahltili zážitky z našich cest. V další části našeho výletu pojedeme dělat něco bláznivého, podíváme se na Westcoast, na sever jižního ostrova do národního parku Abel Tasman, kde si vyzkoušíme kajaky a podíváme se na spoustu zajímavých míst ????