Tak jsme to nevydrželi Vám nenapsat, jak se máme. Původně jsme si mysleli, že to bude nuda. Že budeme psát o tom, jak každý den tvrdě dřeme na třešních, ale ono to tak úplně není. Máme volno, i když je venku pěkně, takže máme čas cestovat v okolí našeho nového domova. Ale než se vrhnu na výlety, tak napíšu pár řádků, jak pracujeme a žijeme. Bydlíme v autě, naší adresou se nám stala poznávací značka auta, ale máme přístup k sociálkám a kuchyni. Takže je to vlastně bezvadné a platíme minimum. A teď co v práci. Práce je i celkem v pohodě, jenom po vyprávění lidí o loňské sezóně všichni čekali víc. Kvůli velmi studenému počasí nejsou třešně dozrálé a občas to připomíná hru „najdi třešni“. Další do řady smolných událostí, co se nám stali, se může zařadit výběr skupiny. Bohužel jsme se dostali do skupiny, která má za vedoucí nejkyselejší obličej, co kdo kdy viděl. Tento smutný človíček má náladu asi jako já prvních 10 minut po probuzení. Ale jí se drží celý den a dává nám to řádně najevo. Ale jako na všem se snažíme vidět to lepší. A v tomto případě to bude kolonka v životopise, kde bude napsáno „nekonfliktní“. Kdyby to totiž nebyla pravda a my byli konfliktní, už by ji naše skupina dáááávno ušlapala. Další, co nás mrzí je, že nedostáváme dobré stromy, takže zatím co my se jen horko těžko dostáváme nad minimální mzdu, naši kolegové z ostatních skupin mají denně i o 100 dolarů více. I tak je to nejlépe placená práce, co jsme tu zatím měli. Marťa totiž sbírá jako šílená a já bych jim měl popravdě přestat ničit ty stromky. V průměru si tedy něco vyděláme.

A teď kam jsme se podívali. Hnedka první den volna jsme využili k cestě na Roys Peak. Je to vyhlášený kopec u města Wanaka. Je vyhlášený především na instagramu, kde všichni chtějí mít fotku na přesně stejném místě. Ale o tom později. Venku paří slunce, což znamená, že se teplota pohybuje kolem 35 °C a my půjdeme po stráni, kde není jediný kousek stínu. Paráda. Přidal se k nám pár z Belgie, který s námi bydlí u sadu o tři auta vedle. Cesta cik cak strmým kopcem utíkala celkem rychle. Konečně zlepšujeme naši angličtinu. A v tom se přibližujeme k onomu místu. Místu kde všichni chtějí mít svou dokonalou fotku. Takže se na to stojí fronty. Ano, stojí se tu fronta na to, abyste se vyfotili přesně na stejném místě jako 100 lidí ten den před Vámi, desetitisíce tento měsíc a statisíce celkově. Funguje to tak, že když jste už skoro na řadě, člověk před Vámi Vám předá fotoaparát (mobil), Vy tohoto člověka vyfotíte a jako odměnu můžete před svůj fotoaparát člověku za Vámi, který Vás posléze také vyfotí. To jsme si museli vyfotit.

Taky jsme se tím bavili zbytek cesty. Zvlášť když to není ani fotka z vrcholu (ze kterého je daleko hezčí výhled) a navíc je asi 10 minut chůze další plošinka na fotografování na které nikdo není. Konec cesty nám zpříjemnila debata o tom, zda je lepší pivo belgické nebo české. Samozřejmě jsme nedošli ke shodě. Ale když jsme vyšli na vrchol a z batohů jsme vyndali piva (německého typu) zapomněli jsme neshody a užívali si výhledy. Kdybyste viděly výrazy lidí, když jsme si je otevřeli a připili. Jeden se k nám dokonce otočil a ptal se, zda nemáme ještě jedno, že ho od nás odkoupí 😀 Ostatní se k nám otočili a chtěli si povídat. A v tom přišel okamžik, na který jsem čekal. Rozsouzení. Přitočil se k nám pán a zeptal se nás odkud že vlastně jsme. Když jsme mu řekli, že z České Republiky, byl nadšený, protože miluje všechno české včetně lidí. I české pivo. And the winner isssssss Czech Republic !!!!!!! Při cestě dolů už nás čekal jen pohled na jezero, do které ho jsme si nutně potřebovali skočit abychom se zchladili.

Další den volno, ráno propršelo, ale odpoledne už to vypadalo celkem solidně, tak jsme vyrazili do Queenstownu. Že je tu jedna z 15 nejnebezpečnějších silnic na světě jménem Skippers road. To musíme vyzkoušet. Zašli jsme ale radši do infocentra, abychom nejeli do neznáma. Paní nám okamžitě řekla, že je to sebevražda a že určitě umřeme. Když se nás zeptala, co máme za auto, asi čekala něco většího a výkonnějšího než rodinná Mazda MPV 😀 Ale prý když vyložíme na stůl asi tak 2000 dolarů, tak si to můžeme sjet na jet-boatu, raftu, přeletět helikoptérou nebo nás tam jenom zaveze někdo lepším autem. My se však nenecháme zastrašit a vyrážíme do dalšího infocentra, které už bylo trochu umírněnější. Řekli nám, že je to nebezpečné, ale že je to na nás. Nikdo nám ale nedal mapu, a tak míříme do půjčovny kol. Týpek nás ještě povzbuzoval, abychom jeli. A prý že víc hlav víc ví. Tak jedeme. Hned na začátku cesty nás čeká uvítací cedule, na které stojí „vítejte na Skippers Road“ a na druhém řádku „pojištění auta na této silnicí neplatí“. My jsme ale mazaní jak liška a žádné pojištění nemáme, takže můžeme vyrazit. Jak bych Vám popsal cestu. Je to štěrková cesta pro jedno auto. Podle informací z íčka se může stát, že budete 3 kilometry couvat, abychom se vyhnuli. Ve skutečnosti je tu místa na vyhýbání každých 100 metrů a nejdelší úsek bez místa byl asi 300 metrů. Občas velký kopec nahoru, občas kopec dolů, ale převážně rovinka. V prvním kilometru jsme potkali hned 3 auta, ale naše první vyhýbaní proběhlo v pořádku. Marťa se kochá a já se bojím o autíčko. Rozhodně to ale stojí za každý výmol, který jsem vymetl. Na konci cesty už jsme konečně u mostu. 90 metrů dlouhý a 90-ti metrová propast pod námi. Začátek nevyšel podle představ, protože nájezd byl opravdu dělaný pro vyšší auta a dřeme nádrží a rezervou o beton. Nic naštěstí neteče a můžeme pokračovat v krasojízdě. Na konci nás čeká krásná budova, kemp, grill a záchody. Uprostřed ničeho. Zkoušíme brát za kliku a ono jde otevřít. Celá škola je průchozí s dobovými fotografiemi.

Kupodivu nám začalo pršet. Tak jsme si otevřeli piva a šli popít do školy. Komu se to podaří v Čechách. Když přešel déšť vyšli jsme na trek. Dvouhodinová cestička na Crystal Batery. Na konci nás zastihl zase déšť, ale zase jsme narazili na chatu, kde jsme ho přečkali. Ještě krátká procházka na rozbořený hotel, ale to bylo zase jedno z našich nepovedených míst, protože z toho zbylo jen několik obvodových kamenů. A zase stejnou cestou zpět. Ale když už jsme mysleli, že máme vyhráno a projedeme jednu z 15 nejnebezpečnějších cest světa bez problému. Proti nám se objevilo auto s návěsem. A to zrovna v nejužším místě, klikatém místě, místě bez hrany a pod námi 50 metrů do řeky. Naštěstí to byl starý mazák a začal couvat i s návěsem. Byli jsme mu hrozně vděční. Ještě chvíli a opět míjíme ceduli, že nám platí naše neexistující pojištění.

Další volno připadlo na vánoční svátky, což znamená, že se na vánoce nesmíme zřídit a vyrazit na dvoudenní výlet s přespáním v chatě. Vánoční párty s grilováním u jezera proběhla perfektně. Tolik bramborového salátu jsme dlouho neviděli. Brzký start nevyšel a vyrážíme okolo 11 hodiny směr Wanaka a dále do národního parku Mt. Aspiring, spolu s nejlepšími sběrači na farmě Míšou a Léňou. Můžeme říct, že jsme byli nakonec rádi, že nejedeme naším vozem. Ten byl ještě unavený ze Skippers Road a řítíme se obdobnou Mazdou, která přejíždí jeden brod za druhým. 45 minut po štěrkové cestě (a ujetých asi 15 kilometrů), ale jsme tu. První úkol zněl jasně. Vyškrábat se na ledovec Rob Roy. Procházka lesem zakončená výhledem na ledovec. Útes a na něm několika metrová vrstva ledu. Z něho odtéká ledovcová voda a mění se v několik vodopádů. Bohužel je tahle procházka jednosměrná a musíme zpět na hlavní cestu, která vede k několik chatám. My míříme na Aspiring Hut a docházíme až po západu slunce. Při vstupu nás vyděsili dvě věci. První bylo množství sandflies v chatě. To je obdoba midges ze Skotska, což je obdoba malého, krvežíznivého, všudypřítomného, kousavého a otravného hmyzu. No a druhá věc bylo množství vřískajících dětí. Ty splňovali definici jenom malého, všudypřítomného a otravného. Šli jsme si okamžitě zabrat postele, ale potom co jsme se dozvěděli, že v téhle místnosti spí ty PZ, rozhodli jsme se pro jinou místnost. Další děti. Trošku klidnější, ale možná na jiné chatě to bude lepší…. No nakonec zvítězila varianta přespat ve společenské místnosti, ve které byl božský klid. Jediné, co nám, respektive mě nedalo spát, byla kožená matrace. Lepila se na mě a neslučovala se zrovna s kvalitním spánkem. Navíc když jsem šel v noci ven, málem jsem musel jít s ní, protože nešla sloupnout. Ráno jsme v nějaký rychlý vstávání ani nedoufali a hezky na 11 jsme vyrazili na Cascade sedlo. Pěkných 1000 výškových metrů. První polovina v lese s jedním přechodem řeky (který může být po dešti dosti zajímavý) a druhá půlka v kleči, nebo trávě přibližně velikosti Marťi, takže se nám nejednou ztratila i když stála několik metrů za námi. Poslední úsek byl hodně únavný, protože pokaždé, když už to vypadalo na vrchol, přišel další kopec. Finální kopec však signalizovala sněhová plotna, po které jsme museli (nemuseli, ale po takovém výšlapu jsme se potřebovali zchladit) vyjít. Na vrcholu nás čekal nádherný výhled do údolí, na horu Mt. Aspiring a na druhé straně spoustu sněhových polí pod kterými byli malé vodopády, a nakonec výhled na ledovec Dart. Na vrcholu jsme ještě postavili sněhuláka, který jestli na něj nesvítilo, má díru v břichu dodnes (instagram) Cesta dolů byla mnohem příjemnější nutno podotknout. Unavení jsme dorazili konečně k autu, ale ještě máme před sebou dlouhou cestu, přes štěrk a brody. Hned na prvním jsme si všimli vystouplého kamene a na něm hodně ne-přírodní černé kapaliny. Za brodem vedla podezřele dlouhá lajna. V autě začíná tipovací soutěž „kam dojede“. Sekundární otázka byla, co prorval? A terciální, co to bylo za auto? Pokud si chcete zatipovat necháme Vám tu trochu místa.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Čára s menšími pauzami v brodech končí asi po třech kilometrech. Ale auto nikde takže, kdo tipoval olejovou vanu má prvního bludišťáka. Pak přišla dlouhá chvíle napětí, protože další 3 km se nic nedělo a my nevěděli, jestli auto prostě neodtáhli. Ale v tom potkáváme odstavené auto s malou loužičkou pod motorem. Ano, odpověď je 6 km. Druhý bludišťák. A auto určitě nikdo neuhodl, protože to byl Peugeot 208 😀

Poslední výlet v roce 2018 jsme stihli Ben Lomond trek. Ten začíná vlastně v centru Queenstownu. Línější a bohatší si můžou vzít lanovku, ale protože jsme šli jenom češi, tak šmajdáme pěšky. První část je docela prudká cestička v lese, přičemž nám stále nad hlavou někdo projíždí na lanové dráze. Po asi 40 minutách se ocitáme na vrcholu lanovky, kde se nám otevírá výhled na jezero Wakatipu, Queenstown a pohoří Remarkables. Ale nás ještě čeká dlouhá cesta a jako vždy máme hlášený déšť, takže musíme pohnout. Mírný kopeček střídá po pár kilometrech závěrečný stoupák na vrchol kopečku Ben Lomond. Tam nás čeká opět výhled na jezero, město a Remarkables, ale na druhé straně výhledy na národní park Mt. Aspiring a poznáváme i kousek našeho výletu po Skippers Road. A taky vidíme krásný výhled na déšť, který se k nám děsivým tempem blíží. Vypít pivo, vyfotit nad propastí a frčíme zpátky. Ondřejek si totiž zapomněl bundičku. V tu chvíli se nám začnou promenádovat papoušci Kea. Skoro vyhlazený druh papoušků, který inteligencí předčí nejednoho supervizora na třešňovém sadu. Jeden přistane opodál naší skupinky a všichni lidé se tam začnou okamžitě stěhovat, aby si udělali parádní fotku. Na to ovšem čeká skupinka dalších Kea a začínají se vloupávat do batohů fotících troubů. Agilní Míša je začne okamžitě odhánět, než stihnou vykrást nějaký batoh. Já nechávám u svého batohu stráž a jdu taky pořídit alespoň nějaké fotky. Z 30 chytnu pouze jednu parádní, ale bohužel je rozmazaná (tak pokud by někdo věděl, jestli se s tím dá něco v postprodukci udělat, sem s nápady). Je za pět dvanáct, aby nás nechytl déšť a vycházíme zpět do údolí. Bohužel, někdo ve skupině neumí ručičkové hodiny a bylo dost minut po dvanácté, protože nás sprcha dohání v půlce cesty dolů.

Cestou na sad se stavujeme ještě v obchodě a konečně si kupujeme něco jiného než sladkosti. Kupujeme si stylové talíře, abychom nemuseli pořád jíst z jednoho ešusu. Taky jsme dostali geniální nápad pořídit si příbory, protože s těmi plastovými z letadla se nedá nic ukrojit. No, a ještě několik kilo bombónů.

A to je asi vše, co se nám podařilo stihnout. Vánoce jsme oslavili s ostatními lidmi ze sadu, s tunami bramborového salátu, grilovanými řízky a improvizovaným rugby. Silvestr tu probíhá v poklidu a krom měst, pyrotechniku nikdo nepouští. A já jsem si uvědomil, že silvestr, kdy nemůžu nic vyhodit do vzduchu, je o ničem.