Víte kdy je pro tým projeto nejlepší vyrazit na cesty? Ano, když prší. A protože prší dost, rozhodli jsme se jít na trek. Na náš první rest. Pohoří Pinnacles nám naposledy uniklo kvůli chorobě kauri stromů. Ale ty už jsou vyléčeni a my můžeme vyrazit. Projeli jsme opravdu pěknými slejváky, ale když jsme dorazili pod kopec, začalo na nás občas dokonce i svítit slunce. To se ale mělo rychle změnit. Pěkná procházka lesem nás vede podél řeky. Každou chvíli tuto řeku přecházíme a cesta nám dává na výběr mezi cestou suchou nohou a nebo cestu přes kameny. Jakmile začneme stoupat nad stromy a začne se vedle nás objevovat kleč, začíná pršet. Jak jinak. Takže přidáváme do kroku, abychom byli na chatě u vrcholu co nejsušší. To se nám nepovedlo, takže jsme zase durch. Protože se začínali ostatní ubytovávat a my neměli v úmyslu tam přespávat, tak jsme se uklidili do sprchy, otevřeli piva a čekali na konec deště. Po půl hodině, dvou pivech a prázdným boxu na bonbóny jsme mohli zase vyjít. Na vrchol nás čeká ještě dalších 50 minut. Ale po deseti začíná opět pršet a na vrchol se přilepí ošklivý mrak. Bohužel dneska nic neuvidíme, takže to otáčíme a vracíme se k autu s vědomím, že půjdeme 2 hodiny v dešti. Dole už nám je jedno jestli, šlápneme do bahna nebo louže. Bereme to skrz, protože cestou jsme šli doslova potokem.

Večer všechen déšť utichl. To aby ráno mohlo začít znovu. A to my zrovna máme zarezervovanou cestu do vesničky Hobbiton. Vesnička vytvořená pro natáčení filmu Hobbit. To nemůže uniknout nikomu kdo navštíví Nový Zéland a viděl alespoň jeden film. Všichni Vám ukáží nádherné fotky s modrou oblohou. My vám ukážeme fotky z pod-deštníku a pří nádherně hnusném počasí. V tom se my vyžíváme. Ale i tak jsme si to užili. Cestou Nám povědí spousty zajímavostí. Jak se přišlo na lokaci. (pozor spoiler pro ty co by chtěli Hobbiton movie set navštívit). To si takhle Peter Jackson lítá helikoptérou nad Novým Zélandem a ukáže prstem na místo, jehož vlastník se stává rázem přes noc milionářem. Další zajímavostí je, že po natáčení trilogie pána prstenu byla vesnička zničena, protože se nestavěla z permanentních materiálů, nýbrž z polystyrenu. Ale potom z toho chtěli vyrýžovat více dolarů, a tak to postavili trvale. A postavili zlatý důl. Vcházíme úzkou cestičkou, kterou Pytlík běžel a řval, že míří na dobrodružství. Každý baráček má svůj příběh, po každé cestičce někdo s chlupatýma nohama kráčel a téměř ke všemu je přihozena zajímavost z natáčení. Historka o krásném stromu, který bohužel nepřežil období mezi pánem prstenu a hobbitem. Ale musel být ve filmu, aby šťouralové neměli v čem šťourat. A tak si ho nechali vyrobit. Ze záběrů vytvořili 3D model, ten přenesli do programu, kde vytvořili model „jak by asi vypadal, kdyby byl o 60 let mladší“ protože se děj hobbita odehrává o tuto dobu dříve než pán prstenu. No a ten dali lidem jako jsme my, aby ho za minimální mzdu postavili z oceli a silikonu. Nalepili na něj pár tisíc lístečku a tadááá, rejžovi se to nelíbilo. My bychom ho asi umlátili rekvizitami, ale oni ho přemalovali k jeho spokojenosti. Po celé procházce s průvodcem dostáváme volno, a protože prší jdeme se schovat do krčmy „green dragon“ kde dostáváme zdarma nápoj. Dáváme si pivo a sedáme si ke krbu. Je to sice celkem drahá sranda, ale určitě to stojí za to, protože tohle opravdu nikde jinde člověk neuvidí (kromě pozemku Petera Jacksona).

Máme ještě trochu denního světla a všechen déšť se vyčerpal, a proto vyrážíme na další trek. Na trek k největšímu vodopádu na severním ostrově. Na vodopád Wairere vede opět pěkná cestička kolem vody a navíc většinu ostatních turistů ztrácíme na první vyhlídce. Z té je sice vodopád vidět celý, ale pouze přes pár stromů. Nebudeme bačkory a vyšlápneme si to až nahoru. Chtěl jsem si totiž po dlouhé době zalétat s dronem. Nahoře však tak fučelo, že na drona jsem mohl klidně zapomenou. K tomu všemu na vyhlídce občas zafučelo tak, že to vzalo asi půlku průtoku vodopádu a chrstlo nám ho do obličeje. Vynaložené úsilí na usušení oblečení přišlo okamžitě vniveč.

Přichází další den a nás čeká asi největší dosavadní zážitek na Novém Zélandu. Jdeme raftovat. A to rovnou na místo (Kaituna cascades), kde je největší sjízdný vodopád na raftu (asi ne úplně největší, ale největší co se týče posazení 6 lidí, kteří se vzájemně neznají, sjeli maximálně Vltavu a tady si je někdo dobrovolně vezme na triko). Pro začátek se jdeme podívat co nás čeká. Noooo vypadá to dost zajímavě. Marťa má rozklepaná kolena a já se neskutečně těším. Čeká nás 5 velkých kaskád od 2,5 metru do 6 metrů. Od fotografa se později dozvídáme, že poslední dva dny byla řeka zavřená, protože pršelo a přehrada musela upouštět hodně vody. Ale, že je pořád o hodně vyšší hladina než normálně. Marťa si musela pro jistotu sednou a já brečím štěstím 😀 Koukáme na nejvyšší vodopád, co za 2 hodiny budeme sjíždět a hned první loď se překlápí. Druhá loď se překlápí. Z břehu to je neskutečná sranda, ale my víme, že se tam budeme plácat za pár hodin i my. Protože se nemůžeme dočkat, jsme na místě o 45 minut dříve. Půjčí nám neoprenové laksláče, ponožky a flísovou mikinu. Naštěstí i helmu a záchranou vestu. Posadí nás do raftu na souši a začíná instruktáž. Říká nám co máme kdy a jak dělat. Půlce sice nerozumíme, ale zato umíme kvalitně přikyvovat. Potom přichází zkouška na souši. Křičí na nás povely a při každém 6 lidí dělá 3 různé věci. Asi to znamená, že jsme test splnili na 50% a jdeme na vodu. I při zkoušení na vodě nám jde zaručeně jenom dopředu a dozadu. A i tak se všichni mlátíme pádlama jak retardi. První 2,5 metru vysoká kaskáda je v pohodě, jsme sice všichni mokrý, ale nikdo neopustil nedobrovolně loď. Ale to už se blížíme k našemu největšímu vodopádu. Naše plavba sice vypadá jak hopsa-koule v korýtku, ale nakonec nás břehy doodráží k vodopádu. Před ním trocha pokecu na uklidnění, trocha hulákání na dodání odvahy a jdeme na to. Proud nás natáhnul, velitel křičí zapadnout do lodi. Všichni se skrčujeme do raftu a většina posádky už zahazuje pádla, protože je více než jasné, že je za vodopádem nebudeme potřebovat. A tak se taky stalo. Raft zaplouvá pod vodní hladinu a vyplouvá o 180° jinak, než jak vplouval. Z kamery, co mám připevněnou na hrudníku by se dal vytvořit nový díl pořadu „vteřiny před katastrofou“. Podle toho záznamu trvalo 10 sekund, než konkrétně mě vodopád vyplivnul pryč. Ostatní lodě nám sbírají pádla a směřují nás k našemu raftu. Přežili jsme 😀 Ale jedeme dále. U jedné kaskády dostáváme nějakou nabídku. Nerozumíme, a proto koukáme co dělají ostatní lodě (protože jsme dostali při instruktáži radu, že když nerozumíme, tak máme improvizovat). Všichni vyskákali z druhé lodě do vody a drží se raftu a jedou do kaskády. To by mohla být sranda, takže jsme všichni vyskákali z lodi na břeh a čekáme co se stane. Ale v tom nám instruktor s raftem frnkne. Prostě uplaval. Od kolegu se dozvídáme, že na písknutí máme naskákat do vody a za vodopádem hrabat co nejlépe doleva. Vpravo umřete, takže si pamatujte, že doleva. V tom píííísk a všichni skáčeme do vody. Ale jak máme vplout. Po břiše? Po zádech? Na stojáka? To nikdo neví, a tak oba dáváme nohy před sebe a bereme to po zádech. Potom si už jenom pamatujeme silný tah, pak jako by nás někdo vzal za nohy ve stavu beztíže a točil s námi, a nakonec se vynoříte v proudu, který nás žene zpět pod vodopád a chlápek v kajaku na nás řve ať hrabeme. Tak hrabeme. Z téhle zkušenosti byla Marťa dosti vykulená. Stala je jí totiž nepříjemná věc. To si tahle plavete pryč od ošklivého vodopádu, který vás chce utopit a najednou se pod Marťou objeví vzduchová bublina a rázem je zase pod vodou. Ale už jsme zase všichni v raftu a jedeme dále. Nakonec nás každého po dvojicích posadili dopředu v raftu a čumákem najeli do kaskády. V ten moment se špice ponoří a záď zdvihne. Když se Vám něco takového stane, nezapomeňte zavřít pusu a ne jako Marťa. Kupodivu si vypláchla dutiny. Dvouhodinová zábava, z toho více než hodina na vodě a musíme říct, že to bylo zatím TOP. Tahle zkušenost se bude těžko překonávat.

Přesto jsme se o to pokusili ve Wai-O-Tapu. Je to geotermální oblast, ve které je vidět spousta zajímavých věcí. Poznámka autora: v porovnání s raftováním to byla fakt ukrutná nuda 😀 Ne, to bych křivdil. Ale začátek určitě nikoho nenadchne. Vlastně to jsou jenom krátery, ze kterých stoupá pára se spoustou siřičitanů. Takže to nevoní zrovna vábně. Ale postupně se to zlepšuje. Dojdete k jezeru Champagne, ze kterého stoupá pára, voda má okolo 100 °C a na okrajích se tvoří barevné usazeniny různých prvků. Další je jezero, které je celé zelené. Víme, že všechna jezera a rybníky jsou v Čechách zelené, ale tohle nezpůsobovali sinice, nýbrž arsen obsažený ve vodě. Jezero může měnit svoje zbarvení v závislosti který prvek se vyskytuje ve vodě v danou chvíli nejvíce. To znamená, že může být zelené, žluté, modré nebo červené. Byla to zajímavá dvouhodinová procházka a určitě to stojí za to vidět, ale pouze jednou. Navíc je zde gejzír Lady Knox, který jsme naposledy viděli jen z části. Ale dozvěděli jsme se to ošklivé tajemství, proč je gejzír aktivní každý den v 10:15. Není to, že dojde k překonání tlaků a shodou okolností je to vždy po 24 hodinách. Je to blíže teorii, že pod gejzírem je prostě čerpadlo. Oni každý den v 10:15 přidají do vody trochu mýdlové vody, čímž se sníží povrchové napětí vody a gejzír vycákne do výšky cca 20 metrů. Když už známe to tajemství a ten nehorázný podvod na spotřebitelích (návštěvnících), ztrácíme o to zájem. Teda já a Marťa je nucená se k mému znechucení přidat.

Večer máme připravené lázně Kerosene Creek. Zdarma. Protože všechna ta horká voda musí někam proudit (z jezer a gejzírů), je zde potok. Potok, který má konstantně teplotu přes 30 °C a když se zavrtáte zadkem do písku tak ještě více. Proto je to vyhledávaná oblast zaprvé pro chudé Maory, kteří nemají doma zavedenou teplou vodu. A zadruhé turisty, kteří se jdou ohřát, protože je venku pořád hnusně. Je tu pěkný, asi dvou metrový vodopád, ale ten je pravděpodobně stále plný lidí. Tedy pokud nejdete brzo ráno. Ale v potoce se dá najít spousta jiných krásných lagun, kde se dá zrelaxovat a vypít pivo. Jediné, co nám dost vadilo, že když si to pivo lidé dají, mohli by si po sobě ty lahve odnášet. Spoustu jsme jich našli v okolí řeky a bohužel taky v řece 🙁

Další den jsme si dali pauzu, protože nám ve škole říkali, že třetí den je kritický. Ale v pátek, máme vyrazit na Tongariro Alpine Crossing, což je jednodenní Great Walk (jeden z nejhezčích na světe) a má celkem 17 km. Den před výšlapem jsme se dozvěděli, že parkování na obou stranách treku je omezeno pouze na 4 hodiny. Proto zastavujeme na jiném parkovišti, ale další problém. Parkujeme na konci treku v Ketetahi a řešíme, jestli si vzít autobus a nebo ne. Autobus, který by nás odvezl na začátek treku cca 20 km stojí 35 NZD (520 CZK) za jednu osobu!!!! Tak to ne, jdeme stopovat. 45 minut v čoudu a kolem nás projelo 10 aut. A z toho 9 se otáčelo a vracelo se zpět na parkoviště. To nemá cenu, a proto jsme se rozhodli jít trek z druhé strany. Sice nás hned při nástupu varuje cedule, že při výšlapu z druhé strany nás čeká o 350 výškových metrů větší převýšení a čeká nás tím pádem pravděpodobně smrt, infarkt nebo bolavé nohy. Ale to nás neodradí. Vycházíme v 8 a první třetinu treku máme pro sebe. Nikde nikdo. Vycházet v 6, tak máme více jak polovinu treku jenom pro sebe, a ještě ušetříme za autobus. Ale jak se blížíme k Mordoru, tak stoupá napětí. Při překročení hřebene vidíme, jak se proti nám valí hordy skřetů bránící svou domovinu. Vyzbrojeni trekovými holemi a fotoaparáty čínské výroby. Brnění s kapucí a převážně botami značky Nike. Hrůza. Dva osamělí bojovníci se snaží probojovat až k nejstřeženější hoře. Ne teďka opravdu. Je to opravdu nádherné, krásná krajina, krásná panorámata, ale těch lidí. Štrůdl lidí, hrnoucí se proti nám. První potkáváme „Blue Lake“. Ano, je opravdu modré. Poté přecházíme lávovou planinu, kde je jasně zřetelný pás, kam až dotekla láva při poslední erupci. Přicházíme k prvnímu z dalších tří jezer, které jsou nad sebou. Ale to nás čeká poslední výšlap k Red Crateru. Poté se nám dokonale otevírá výhled na Blue Lake v dáli. Pod námi tři malá jezírka, každé s jinou barvou. Před námi kráter po výbuchu sopky s jasně červenou barvou. A na druhé straně hora Osudu, na kterou Frodo konečně donesl prsten, aby ho zničil. Když říkám konečně, tak to říkáme slovy někoho, kdo koukal na prodloužené verze oněch filmů. U tohoto výhledu se otáčíme a jdeme zpět na parkoviště. Celkově jsme si ze 17 km treku udělali trek 25 km, ale ušetřili jsme 70 NZD. A to se počítá.

Po tomto výletě jsme už nic moc nestihli, neboť jsme pospíchali na Jižní Ostrov. Zde jsme měli domluvenou práci na třešňovém sadu. A protože nás čeká pravděpodobně 2 měsíce práce zde, tak se chvíli neozveme. Asi nebudeme mít čas nic podniknout a určitě nechcete poslouchat, jak tvrdě makáme, abyste si mohli dopřát „čerstvé“ třešně. V průběhu tohoto času se Vám pokusíme zprostředkovat video z tohoto výletu, protože podle našeho názoru, bude stát za zhlédnutí (hlavně kvůli raftům) 😀

A co Projeto čeká dále?