Výlet už je za námi a nám nezbývá nic jiného než myslet na další. A pracovat, na to jsem skoro zapomněl. Při příjezdu do našeho nového domova nás pronásledoval déšť a tak bylo nalezení místa k bydlení naším prvořadým úkolem. To se nám podařilo opravdu rychle, druhý pokus a máme domluvený krásný baráček u dvou milých Čechů. Sice zase nezlepšíme naší angličtinu, ale to nám nevadí. U nás už to lepší asi nikdy nebude. Takže úkol číslo dvě, sehnat si práci. Marťa může potvrdit jak se mi hrozně  chtělo do dalších potravinových podniků. Ale Marťa byla o trochu víc vzrušená, když nám nabídli práci v továrně na čokoládové a jiné dortíky. Hned druhou větou ale zdůraznili, že pokud nás přijmou, musím se oholit. Takže nazdar. Protože jsme byli stále zaměstnáni u rekrutační společnosti, šel jsem hned druhý den do práce. Ale pouze já, což Marťu pěkně štvalo. Takže hledání pokračovalo zatím co já jsem chodil do společnosti na cihly. Takhle blízko stavebnímu průmyslu jsem ještě nebyl. Ale dobrý, mytí cihel utíkalo celkem rychle. Měl jsem štěstí, že jsme je nemusel mít jednu po druhé, protože to bych tam seděl ještě teď, ale dali mi vysokotlaký parní čistič. Tomu bohužel čas od času vypadla hlavice, takže jsem si párkrát spálil ruku. Toto utrpení netrvalo dlouho a my jdeme pracovat do zemědělství. Farma na kiwi nabírá a my dostáváme prozatím nejlépe placenou práci na Zélandu. Práce spočívá v neustálém vyhlížení deště, aby to utrpení skončilo a my mohli jít domů.

Dalším úkolem bylo zamačkávání pupenů na konci větví tak, aby nerostli dále. Po týdnu jsme dostali moc. Moc v podobě nůžek a posunuli jsme se na další úroveň. Takzvaný otrok druhé úrovně. Měli jsme pročišťovat keře, tak aby mělo ovoce více světla. Věděli jsme co máme dělat, ale po celodenním šmikání naše pročišťování připomínalo spíše kácení. Světla bylo hafo, ale větve žádné. Na posledních několik dní nás všechny čekala nová práce a to trhat hnusné, dvojité a trojité kiwi. To aby měli číňani jenom to nejlepší. Ale při práci 6 dní v týdnu, deseti-hodinové směny jsme se moc mimo sad nedostali. A volno má tedy člověk jedině když prší. Takže to není úplně ideální práce, která se dá skloubit s cestováním. 

Protože náš nový vůz vypadá, že s námi vydrží déle než ty předchozí, rozhodli jsme se mu udělat nálepku. SC nálepku se kterou máme daleko více možností spaní zdarma. Projeli jsme několik inspektorů a u všech získávali nápady a inspirace, aby jsme tuto nálepku získali. Byli jsme nuceni do auta ještě další věci dokoupit, protože to auto asi někdo vyraboval. Taky jsme museli rozříznout postel, protože naše mobilní toaleta musí být přístupná bez úpravy postele. My měli toaletu prostě zastrčenou pod postelí. Po úpravách drželo auto pohromadě jen tak tak. Nohy od postele se mi nechtěli ani šroubovat k posteli, takže tam byli jen nasunuty. K nepřidělané noze byla přidělána toaleta, aby se nemohla volně pohybovat po autě. Ale je hotovo. Všechna tahle maškaráda, kvůli cca 5 minutové kontrole. V dokumentu od inspektora byly stejně vymyšlené údaje a auto by ani tak certifikací nemělo projít. Nakonec ale prošlo a tak jsme všechno zase změnili do původní podoby. Namontovali zpět chybějící díl postele, vyndali všechny barely, které byly nutné pro splnění certifikace a záchod zpět pod postel kde nám akorát zabírá místo.

Aby to nevypadalo, že jsme nic nepodnikli, tak za námi přijeli bývalí kolegové a jejich doprovody z Aucklandu. Takže jsme podnikli alespoň nějaké výlety po okolí Taurangy. A protože je listopad chodíme tady na pláž. Blbnout ve vlnách na bodyboardu a surfu. A taky se pěkně přismahnout. Po flákání na pláži jsme se vydali na největší lákadlo Taurangy a tím je Mt. Maunganui. Kopec, který obklopuje oceán a je z něho výhled na celé okolí (což jsou vlastně jenom kiwi farmy). A s pivem jsme následně zamířili do již známého Mclaren parku ogrilovat hambáče a zahrát neviditelné frisbee.

Druhý den jsme se jeli podívat na naše resty. Místa kam jsme chtěli jet, ale jaksi se nám porouchalo auto. Takže směr Coromandel. Zastávka na pláži (jak jinak) a pak dále do zlatých dolů. Karangahake gorge a procházka po The Crown Mines je vážně parádní. Všude jsou zbytky strojů, potrubí a někde i staveb. Prochází se tunely, štolami a nakonec i v okolí řeky Waitawheta. Protože bylo už pozdě a obě party čekala dlouhá cesta domů (do Aucklandu nebo Tauryngy) rozhodli jsme se vyjet. Ale nás čeká ještě jedno rozuzlení, které trvá déle než 2 měsíce. Ty co nás čtou pravidelně jistě vědí, že jsme si někde nechali schovaná kola a měli jsme si je vyzvednou. Ale poté došlo k poruše našeho auta a takhle dlouho trvalo než jsme si pro ně mohli opět dojet. Takžeeeee reklama.

A zda jsme je našli se dozvíte až v dalším videu 😀

Taky jsme podnikli pár adrenalinových skoků do místního Kaiate fall, který jsme měli kousek od baráku. Jsou tam pěkné cestičky podél vody, kde výše je kaskádový vodopád, ale na konci stezky je opravdový klenot. Vodopád s bazénkem pod ním, do kterého se dá skákat. Je to parádní atrakce a protože jste už určitě viděly fotku na instagramu nebo na facebooku. Ale abych se neopakoval tak tady přiložím novou fotku. A snad Vám taky brzy představíme naše video s tím co takovému skoku předchází a jak moc při tom pištím.

A tím bych článek ukončil. Za ten měsíc se nám sice povedlo pár úspěchů, vydělali jsme nějaké peníze a někde se podívali, ale rozhodně to nebylo v takovém rozsahu v jakém by jsme si to představovali. Velký vliv na to mělo počasí. Dost nám tu propršelo v posledních dnech. Takže když jsme nebyli na sadě koukali jsme doma z okna jak prší. Na sadě jsme potkali bezvadnou partu a doufáme, že se ještě na cestách potkáme. Také se s námi pěkně rozloučili pivem. Ale co je nejdůležitější. Jedeme na další výlet. Bereme všechny resty co jsme naposledy nestihli, co jsme vynechali a které jsme přehlédli a jedeme směrem na Jižní ostrov. A už Vám teď můžu prozradit, že se máte na co těšit. Takže my jedeme, protože tady nejsme na borůvkách 😀 Nýbrž na kiwi.