Kde jsme to skončili. Už vím, bylo hnusně. No a tak došlo k rychlému přesunu. Po takzvané ztracené dálnici. Jenom abych to upřesnil, tak dálnice je tady cesta, kde je povolená rychlost 100 km/h a každých 200 metrů zatáčka, do které nejde vjet více jak 20 km/h. Pokud tedy člověk nechce vyzkoušet, letové vlastnosti jeho vozu. No, takže frčíme. Marťa měla plán cesty a na něm bylo označeno místo s „mostem někam“ (bridge to somewhere). Ptali jsme se na to v íčku a rozhodně nám to paní doporučovala. No je to sice zajížďka, ale jsem tu jednou, tak proč se nepodívat. Dámy a pánové to byla ale blbost. Cesta 20 km přes serpentiny a potom ještě dalších 20 po prašný cestě. Cestou jsme málem srazili bažanta, zajíce, nespočet ptáků, kozla a nakonec býka. Konečně jsme tam dojeli. Naše reakce „to je jako ono?“ byla téměř synchronizovaná. Ano 10 metrů dlouhý most, stejný jako dalších 5 co jsme cestou přejeli, byl opravdu obyčejný betonový most. Ani jít se tu nikam nedá. Otočili jsme to, a ani fotku jsme si z trucu neudělali. Po cestě jsme si domluvili systém, jak lépe plánovat místa. Každý má právo na jedno chybné místo, které za cestu nestálo a poté přijdou tresty v podobě úkolů. No a Marťa získala svůj první bodík. Ale nebojte se já získám ten svůj taky dost rychle.

Takže přejezd k Tongariro National Parku a kouknout se na pěkná místa v souvislosti s pánem prstenů. Ještě vsuvka, asi 9-ti kilometrová část Highway 43 je postavená jenom z kamínků. Kdyby náhodou chtěl někdo inspiraci jak zrychlit opravu D1. Ale tahle dálnice je konečně za námi a nám se otevírají výhledy na hory se zasněženými vrcholky. Bohužel je už 6 hodin večer, tak se podíváme alespoň na něco. Vyhrál vodopád Tawhai, který si zahrál v pánu prstenu jako Glumův bazének, ve kterém se snažil zabít rybu podobným způsobem, jakým bych to udělal já. Příjemná procházka na 10 minut a nádherně modrá ledovcová voda.

Další výlet musel být rychlovka, protože už začalo zapadat slunce. Takže další vodopád. Tenhle ale nedostal žádné obsazení ve filmu…smůla. Takže jenom Taranaki falls, bez přivlastnění třeba Gandalfem. Píšou že trek je na dvě hodiny, ale kecaj. Naštěstí všechny treky jsou označené časem, kdy je někdo skákal po jedné noze, takže stačí vydělit dvěma a dostanete to magické číslo jak dlouho asi půjdete. Cestou už se začal rýsovat plán na druhý den. Měli jsme moc dobré vyhlídky neboť byla 90% pravděpodobnost deště. Takže když nebude pršet půjdeme na Tongariro Alpine Crossing, když bude pršet přijatelně Lower a Upper Tama lake. No a když bude úplně hnusně, tak nepůjdeme nikam. Krásný to plán, ale radši se koukněte na nějaký fotky kde jsme ještě šťastní a veselí 😀

No a teď přichází na řadu „jak jsem získal svůj bod za hloupý výlet“. Zataženo, ale dá se to. Jenom takové to jemné mrholení, kdy si neuvědomujete, že prší, ale jste úplně promáchaní. Určitě to všichni znáte. No tak za to bychom byli rádi. Za 30 minut se do nás dal solidní liják. A protože nejsme z cukru a nemáme rozum, šli jsme dál a dál a ještě o kousek dál. Až už jsme byli konečně u jezera, kde se nám otevřel krásný výhled na jezero a zasněžený vrcholek hory. No posuďte sami jestli to za to stálo mít promočené všechny věci, včetně těch spodních věcí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A ne, není to fotomontáž. Jinak čekám na slova uznání, jak to válím v malování. Tak a teď ta pravdivá verze. Po hodině deště, nás čekala ještě hodinu a půl cesta k autu. A co jsme viděli se asi ptáte. Prd. Mlíko. A nás by šlo ždímat. K autu jsme došli promrzlí tak, že jsme si ani nemohli rozepnout přezky u batohu. Já nemohl otočit klíčkem, abych nastartoval a Marťa se o spoustu věcí ani nepokoušela. Takže to by bylo k tomu jak jsem ztratil svůj drahocenný bodík. Dokonce jsme začali uvažovat jestli se nepřejmenujeme. Po dlouhé úvaze jsme došli k názoru, že naše výlety daleko lépe definuje název „Prolito“. Ale to je jen tak na okraj.

Tak frčíme pryč. Za prvé potřebujeme zahřát motor a za druhé předpověď není na další dny příznivá. A tak frčíme do Taupa. K geotermálním pramenům. Zkrátka a dobře do tepla. Naplánovaný výlet máme na Huka falls. A můžeme Vám říct, že je to hustý. 200 tis litrů vody za vteřinu. Voda je krásně modrá (i přes to, že jsem se v ní předchozí noc koupal). A je to prostě fantastické. Po všech těch vodopádech, co jsme tu zatím projeli, tak tenhle se nám líbil nejvíce. Normálně nás mrzelo, že se to nedá sjet na raftu. Takhle bychom si představovali soutok Labe s Vltavou.

Pak jsme ještě stihli jednu dost zbytečnou a taky dlouhou procházku. Ještě je kousek od tohoto vodopádu Craters of the moon. Jsou to cestičky v houští a z každého rohu se tu dostává na povrch pára o teplotě 140 °C. A protože je to pára ohřátá magmatem a je tu všude hodně síry, je tu opravdu velký smrad. Vypadá to sice jako kdyby tudy proběhla parta žhářů, ale rozhodně to stálo za procházku.

A protože je tato oblast vyhlášená sopečnou aktivitou, tak toho bylo spousty s horkou párou, gejzíry a smrad. Dojeli jsme se podívat na geotermální elektrárnu a můžeme s klidným svědomím říci, že to zabírá dost plochy. Mysleli jsme, že to bude jeden vrt, možná pár trubek, ale tohle bylo o dost větší, než naše představy. Dál jsme se zastavili u vodní elektrárny Aratiatia, pod kterou jsou kaskády. Bohužel vyschlé. Nevěděli jsme totiž, že páni elektrárenští si každý den ve dvě hodiny chystají show pro turisty. Ano, přesně ve dvě pustí přehradu a nechají kaskády zaplavit a za 30 minut ji zase uzavřou. Dozvěděli jsme se to asi 5 minut před otevřením stavidel. To jsme měli uvařený bezva oběd v podobě dvou čínských polívek. Takže polívky šup pod auto a my honem na kaskády.

Poslední zastávkou mělo být Wai-O-Tapu, ale jak je naším dobrým zvykem, tak jsme přijeli 5 minut před velkou událostí a my jí samozřejmě nestihli. Jednalo se o to, že gejzír Lady Knox cáká každý den, přesně v 10:15 (stejně je podezřívám, že jedou přes čerpadlo). A pak na něj můžete koukat třeba celý den a nic se nestane. Ale protože jsme přijeli pozdě, tak nemělo smysl si ani kupovat vstup. Šli jsme se tam jenom podívat kdyby náhodou. Všichni už odcházeli, auta odjíždějí a paní co to všechno uváděla uklízí kelímky a popcorn. Nikdo nehlídá bránu a několik německých turistů se vyptává. Takže jsme nezpozorováni prošli kolem a došli se zadarmo podívat, na alespoň zbytek velké podívané. Kousek odsud se ještě nachází bahenní lázeň, kde bublá bahno. Vetší ptákovinu jste neviděli. Bazének plný bahna, který bublá a prská. Navíc je tam neuvěřitelný smrad. Ale stejně na to musíte koukat a na foťáku se snažíte chytit největší bublinu.

A to je vlastně skoro konec našeho výletu, protože už nás čekal jenom přejezd města Rotorua. To je v obležení všeho geotermálního co v této oblasti existuje a z toho zápachu nám bylo opravdu šoufl. Proto jsme tu vydrželi jenom chvíli a jeli rychle pryč do naší cílové destinace a tou je Tauranga. U ní jsme ještě chvíli hledali ubytování a na poslední noc se ubytovali v kempu v Mclaren parku. Můžeme s klidným srdcem říci, že nám nebylo líto za tento kemp zaplatit. Teplá sprcha, všechno čisté, parádní prostředí a navíc stezka se svítícími červy. Pořád jsme hledali kde je ta jeskyně s červi, až jsme potkali zbloudilého čecha, se kterým jsme se dali do řeči. Nakonec jsme zprůměrovali všechny informace a vznikla z toho další parádní noc s napůl strašidelnou a dobrodružnou výpravou.

A to ještě není všechno. Protože nám občas přišlo, že v autě přicházíme o rozum a nebo trpíme ponorkou, předvedu Vám ultimátní debatu, která nám vydržela přibližně 3 hodiny (bez vítěze). Debata nám přišla na mysl, když jsem dával vrabcovi ochutnat naší výbornou čínskou polévku s kuřecí příchutí. A v tu chvíli mě to napadlo. Je ten vrabčák kanibal, když jí polévku s kuřecí příchutí? Já vím, že je to bezpředmětné. Ne kvůli tomu, že je to blbost, ale protože v kuřecí čínské polívce není ani stopy kuřete, ale jen tak pro srandu. Marťa se mi snažila namluvit, že vrabec je kanibal i přes mé jasné a srozumitelné argumenty, že vrabec kanibal není. Třeba nás někdo rozsoudí, protože případ zůstal i po třech hodinách nedořešen. A pak několika opakování v dalších dnech. Dokonce jsem si nakreslili diagramy aby jsme si potvrdili naší pravdu. 

Jak vidíte, šli jsme na to opravdu zeširoka. Ale Marti teorie měla chybu (a stále má) a to že se vrabec s kuřetem rozdělují už po skupině letci. I přes to na mě házela argument, že když zlatý retrívr sní čivavu, tak je taky kanibal (na čemž jsme se shodli). Zato můj, o mnoho jednodušší diagram měl prokázat, mojí (jedinou a dokonalou) pravdu.

Já jsem se pokoušel poukázat na to, že člověk (tedy homo sapiens sapiens) je považován za kanibala pouze, když baští jiného člověka. Proto vrabec nemůže být považován za kanibala, pokud baští kuře. Stejně tak je zlatý retrívr kanibal pokud zhltne čivavu, protože zhltl zástupce stejného živočišného druhu a to psa domácího. Ptal jsem se na to i kámošek a souhlasili.

Tak to je celé naše putování po další části Nového Zélandu. V tuto chvíli nám je domovem Tauranga a co nás čeká dál ani jeden z nás netuší. Ale jedno víme jistě, my se z toho tady nezblázníme.   ↓