Tak po střednědobé odmlce zase něco napíšeme. Ale narovinu, žádné vzrůšo to nebude. Od posledního článku se toho moc zajímavého nestalo. Problémy s autem, práce a marné vyhlížení velkého výletu, který nám naposledy skončil velice předčasně. Největší novinky se staly u našeho vozového parku. Po dlouhém a vleklém souboji se závadami, naše auto bohužel prohrálo svůj boj. Trvalo to asi 3 týdny, než jsme se konečně dozvěděli konečný verdikt, co ho zabilo. Bylo to hned několik věcí. První byla prasklinka na převodovce, kterou zjistili až vakuovou zkouškou. Pří ní zjistili, že někde prasklinka je, ale je tak malinká, že se jim ji nepodařilo lokalizovat. Toto samo o sobě by byla neopravitelná porucha. Další byla v řídící jednotce, kde měl jeden válec pístu vybroušenou drážku, přes kterou unikal olej, když se zahřál. No a poslední bylo něco s ohýbáním, víc jsem mu nerozuměl a popravdě po předchozích vadách jsem ani rozumět nechtěl. Takže tak to dopadlo s naší Máňou. Ale abychom nemluvili jenom negativně tak nás zachránil Pan Servis-Man. Nejenom že za tři týdny práce si neřekl ani dolar. Všechny náhradní díly, včetně dalšího třetího a čtvrtého stupně, „tork convertoru“ (ať je to cokoliv), rozebrání řídící jednotky a kompletního vyčištění, vyčištění převodovky a výměny oleje v převodovce (minimálně třikrát) nám více či méně věnoval. A ještě k tomu nám vrátil všechny peníze za první opravu. To nám udělalo opravdu velkou radost, a protože my bychom ho byly schopni odvést tak akorát na vrakáč, domluvili jsme se, že mu to auto necháme a on si z toho vezme zpět alespoň ty náhradní díly. No, a tak jsme přišli o autíčko.

Takže jaký je plán? Koupit si autíčko nové. Shodou okolností přijela na Zéland naše bývalá spolubydlící, a tak jsem z toho udělali hromadný nákup nových ojetých vozů. Sobotní trh s auty nebyl velký, ale všechny tři auta vypadala hrozně. Ne, kecám bylo jich tam víc a všechny vypadaly hrozně. Nejhůře vypadaly cenovky, které neklesaly pod 10 tis. dolarů. To nás odradilo od jakékoliv koupě. Další, co nás nemile překvapilo, byli prodejci. Nejenom že se všichni znali, bavili se, kde byli na dovolené a proč minulý týden nebyli na trhu, ale všichni si vylhávali neuvěřitelné příběhy. Co by asi bylo nejlepší, kdyby si někdo kupoval ojeté auto. Asi aby se na něj koukl mechanik? Co takhle aby se na něj pravidelně koukal mechanik? Slabota, všechny auta vlastnil mechanik!! A samozřejmě se o něj staral. Když se něco pokazilo, okamžitě to opravil s použitím originálních dílů. No ale bohužel se s ním musel po 30 letech rozloučit. Nechtěl samozřejmě, ale musel. No, a tak ho prodal tomuhle indovi, aby ho přestavěl na camper-van a pak ho střelil za neuvěřitelný peníze. A když se Vám příběh nelíbí, ještě přihodí nějaký dojemný prequel, aby to chytlo za srdíčko. Tady nic nekoupíme, a tak míříme na nedělní trh s auty.

Vyhlídli jsme si tři autíčka. Pouze náhoda tomu chtěla, že to byly opět Mazdy MPV. Nyní ale ročníky 2003, 4 a 5 a všechny se stejnou cenovkou. S ročníkem 2005 tam byl takový malý dědula a vypadal, že má hodně zájemců. Hned co jsme se chtěli podívat bral někoho na okružní jízdu. Tak jsme se přesunuli k druhému. Zase ind. No dáme mu šanci a auto obhlížíme. Nakonec ho bereme i na projížďku. No, pár vad minimálně na kráse měl, a tak jsme se přesunuli k třetímu. V perfektním stavu. Jak karoserie, tak interiér. Ale v tom jsme odvolání k jinému autu. Říkal jsem pánovi, že se ještě vrátím, ale on nám normálně frnknul. Než jsme se k němu stihli zase dostat, ujel. Ještě že máme stalkovací schopnosti 😀 Stříbrná Mazda, to najdeme. V prohlížeči na mobilu jsem dohledal jeho poznávací značku. Poznávací značka musí být registrována na někoho a na konkrétní adresu, podle toho ho určitě najdu. V hlavě mi to šrotovalo, představy jak z NCIS, jak se snažím dopadnout prodavače Mazd. No skutečnost byla spíš jako policie Modrava. Prostě jsem do vyhledávače zadal poznávací značku a model auta a hned mi to vyhodilo jeho nabídku na trademe (aukro). Tak to by bylo. Auto jsme si domluvili i s prohlídnou u našeho Pana Servis-Mana. A teďka už nám říká pane. Takže máme Máňu druhou.

A protože jsme na autíčko potřebovali peníze, tak jsme chodili do práce. Hnedka první den do skladiště se zeleninou, kam jsem řekl, že už nikdy nepůjdu. Ano do té, kde jsem házel plný kontejner zázvoru. Takže jsme šli pracovat se zelím. Dokonce i mačetu nám zapůjčili. Ale práce 9 hodin pod klimatizací a po skončení směny rychlý přesun do vařícího auta nebyl optimální. Oba dva jsme měli celé odpoledne slušnou bolest hlavy. Vlastně jsme jenom leželi na gauči a vzdychali. Tady už nás neuvidí. A teď už opravdu. I když nabídky nám sem posílají stále. Takže müsli. Sem jsme taky ani jeden nechtěli jít. Takže 12 hodinové směny od 4 do 4. Alespoň si vyděláme, a ještě jsme se sešli celkem dobrá parta. Šéf už po druhém dni pochopil, že nám nemusí vysvětlovat každou blbost a s Marťou jsme si to vzali na povel. Dostali jsme objednávku a všechno jsme si navozili ze skladu, vypočítali, namíchali, zmixovali a upražili. Od posledně kdy na těchto stanovištích pracovali 4 lidé, my jsme zvládli ve dvou. A proto jsme si dopřávali prémií ve formě mandlí a kešu ořechů. Sežrali jsme jich dohromady tak za 50 dolarů za směnu. To hlavně proto, že jsou tady tak drahé. Vydrželi jsme tyhle směny dva týdny a opravdu jsme si oddechli, že to máme za sebou.

A co ještě napsat? Z Aucklandu odjíždíme (znovu) s hlavou vztyčenou. Potkali jsme zde bezvadné lidi, vydělali nějaké peníze a pak je všechny utratili za auta (a elektroniku). Ale už je čas se opravdu rozloučit. Už konečně naposledy. A protože Auckland nechce aby jsme na něj zapomněli, taky se s námi rozloučil. A to dost otravným způsobem. Přišli mi dvě pokuty za rychlost. Ano dvě v posledním týdnu. Naštěstí ani jedna nebyla s naším autem. Jedno patří Panu Servis-Manovi a v jeho Peugeot jel někde asi jako blázen, protože to bylo za 80 dolarů. No a druhá přišla ještě v tu chvíli majiteli nové Mazdy. Ano auto jsem si půjčil na hodinu, abych s ním zajel k Panu Servis-Manovi a stihl udělat další pokutu za 80 dolarů. Ale tady je to sporné. Prý se tato nešťastná událost stala na silnici, kterou jsem přijížděl do jeho garáže. Ale druhým směrem už řídil Servis-Man aby si vozidlo vyzkoušel. Takže je to 50 na 50, že jsme si kvit.

Ale to už je jedno protože nás čeká VÝÝÝÝÝLEEEET…. A to se máte na co těšit 😀