Přesunuli jsme se do Asie. Konkrétně jsme ve Vietnamu ve městě Hanoi. A protože jediný dokumentární pořad o Vietnamu, který jsme kdy viděli je Top Gear – Vietnamský speciál, tak máme jasný plán. Sehnat kamarády, sehnat motorky a projet Vietnam od severu na jih. Jednoduchý jako facka.

Vstup do země

Pro vstup je potřebné vízum, které jsme si vyřídili předem. Je na výběr z několika variant, jako třeba na měsíc jednovstupové či více vstupové, na tři měsíce atd. My jsme zvolili variantu nejlevnější, tedy na měsíc a jednovstupové, které nás stálo 25 USD. Vícevstupová pak stojí 50 USD.

Peníze

Pokud máte pocit, že se nikde necítíte bohatí, pak Vietnam je Vaše země. Oficiální měnou je tu Vietnamský dong, který při našem kurzu (2019) byl cca 1 koruna = 1000 dongů. Člověk se pak nesmí divit, že za jídlo v restauracích platí řádově statisíce. Neoficiální, ale všeobecně přijímanou měnou je tu americký dolar, který směňují 1 USD = 20 000 – 23 000 dongů. My jsme pro drtivou většinu plateb používali dongy.

Co se týče platebních karet, je to stále jedna z rozvojových zemí, takže bankomaty jsou umístěny pravděpodobně na všech letištích a ve velkých městech jsou na každém rohu. Pokud však člověk zajede mimo hlavní turistické trasy, všechny zmizí a bez hotovosti se neobejdete. Většina bankomatů má za výběr poplatek, pohybující se mezi 50 – 100 korunami za každý výběr a spousta z nich má také nastavenou maximální hotovost, například 3 mil. dongů. Takže pokud potřebujete vybrat třeba na motorku, musíte vybrat opakovaně dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát a za každý výběr Vás zkásnou. Našli jsme však VP Bank, jejíž bankomaty nejsou tak rozšířené, ale ve větších městech je najdete bez problémů a zde nemají žádný limit pro výběr ani poplatek. Tudíž pokud máte u svojí banky výběry z bankomatů v zahraničí zdarma a peníze si vyberete u VP Bank, máte výběry úplně zdarma. Jediný obchod, kde jsme mohli platit na cestách kartou je místní VINMart, kde koupíte všechny základní potraviny a zboží.

Cestování

Pokud jde o nás, my jsme se ve Vietnamu stali skútraři. Bylo mi důrazně řečeno, že skútr není motorka a tak se nemůžeme nazývat motorkáři 😀 Celou cestu nás doprovázeli 4 skútry Yamaha Nuovo s cenou okolo 6 tis. Kč za jednu. Nemůžeme říct, že bez problémů, ale se všemi jsme se vypořádali buď sami nebo s pomocí místních a nikdy jsme se nezdrželi nikde kvůli opravám déle než pár hodin. Jinak je zde samozřejmě spousty dalších modelů motorek od různých výrobců. Nejoblíbenější je zde pravděpodobně Honda.

Co se týče jízdy na skútru a navigace, je potřeba zmínit, že jednostopá vozidla mají ve Vietnamu zakázaný vjezd na dálnice, ale nemusí platit na zpoplatněných cestách. Proto pokud se chcete vyhnout objíždění a zbytečným zajížďkám, doporučujeme nastavit na google mapách (nebo jiných mapách) NEnaváděj na dálnice a povolit zpoplatněné cesty.

Dalším způsobem dopravy je zde letadlo, které není zrovna drahé a všude kam doletíte, bude možnost si motorku půjčit.

Vlakem se dostanete po všech zajímavých místech, neboť železniční trať křižuje Vietnam od jihu na sever a jede přes národní parky, pobřeží a další zajímavá místa. Jízda ve vlaku je dražší avšak pohodlnější. Jedna věc, kterou jsme se v Top Gearu nedozvěděli, že pokud chcete naložit vlastní motorku do vlaku, musíte si počkat na nákladní vlak, který převezme motorku a „doveze“ ji na místo určení. Vy si musíte vzít osobní vlak a za motorkou dojet asi později.

A pak je tu nejlevnější možnost, a to cestování autobusem. Všechny autobusy, které jsme použili byli s lůžkovou úpravou. Bohužel pro Vietnamce, takže normálnímu evropanovi bude chybět cca 40 cm místa na nohy a několik centimetrů do stran na břicho. Co je výhodou, že Vietnamci Vám dokážou převést motorku v zavazadlovém prostoru autobusu. A ne jen jednu!!!

Ubytování

V záři neonových světel je těžko k rozeznání hospoda od ubytovacího zařízení a proto jsme pro všechny hotely řešili přes platformu booking. Je tu ještě konkurenční platforma Agoda, která pravděpodobně funguje v celé asii. Ubytování jsme objednávali den dopředu a někdy se nám stávalo, že jsme rezervaci provedli, před hotelem, kde jsme chtěli být ubytováni. Rezervace byla potvrzena okamžitě a okamžitě jsme mohli do hotelového pokoje. Ceny se lišili, ale my jsme šli po nejnižších cenách a pohybovali jsme se okolo 200 – 300 tis dongů za 4 lůžkový pokoj. Za třílůžkový mezi 150 – 250 tis dongů. Dvoulůžkový od 80 – 200 tis dongů. Občas můžete najít i snídani v ceně, nebo třeba klimatizaci.

Lidé

Na tuto otázku se tu velmi těžko odpovídá. V odlehlých místech kam jsme zavítali nás brali jako raritu. Všichni se na nás chodili koukat, bavit se s námi, i když jsme neměli žádný společný jazyk. Po čase to začne být trochu otravné, když na Vás všichni na ulici pokřikují. Druhá stránka jsou Vietnamci v turistických oblastech, kde Vás všichni vidí pouze jako otevřenou peněženku. Když nic nechcete neváhají vám ztropit hysterickou scénu u které se nikdo necítí moc příjemně. Zkrátka, turismus se už zde podepsal na chování lidí. Co se týče angličtiny, dojdete k závěru, že tu je tento jazyk trochu diskriminován kvůli historickým událostem. Proto je dobré mít v mobilu nainstalovaný Anglicko-Vietnamský slovník. Nepřekládat z češtiny do vietnamštiny, protože vzniká dost často větší jazyková bariéra, než při znakové řeči s pomocí rukou a nohou.

Aktivity

Největší zastoupení aktivit patří buddhistickým a jiným chrámům, dalších náboženských staveb, přírodních památek a zajímavostí, ale třeba i zábavních parků. Je tu tedy pestrá škála historie, přírody a zábavy.

Fauna

Určitě zde existují nějaká nebezpečná zvířata. My jsme za naši měsíc trvající cestu potkali pouze jednoho krokodýla (z bezpečné vzdálenosti). Co je tu k vidění jsou psi (nepotkali jsme jediného agresivního, naopak, většina je Vašich pokud je podrbete) a vodní buvoly.

Flora

Kytky a rýže.

Drone

Podle místní legislativy, není zakázané přivést a mít u sebe dron. Avšak pro vzlet je nutné povolení, o které je nutné si zažádat 14 dní před každým plánovaným letem. 

Telefon

Pro komunikaci se světem si můžete koupit na letišti a ve městech SIM kartu, která platí měsíc. My jsme ji kupovali na letišti ve městě Hanoi a bylo na ni předplaceny neomezené hovory, SMS a 9 GB dat s tím, že pokud se rychlost sníží ze 4G na nižší, pak jsou data neomezená. Za tento balíček jsme zaplatili 250 CZK. Existují zde i levnější a samozřejmě i dražší varianty. Pozor, na letišti prodává SIM kartu každý stánek a ceny se mohou lišit, takže projít alespoň dva, než koupím. S pokrytím jsme nikde neměli problém.

Den 1

Dosedáme 8. 10.2019 na půdu Vietnamu ve městě Hanoi. Vyřizujeme si potřebné dokumenty a jdeme do víru velkoměsta. Tady už na nás budou čekat kamarádi Míra a Káťa, kteří dorazili o den dříve. Kolem desáté se scházíme před hlavním nádražím v Hanoi. Hned si vyměňujeme první zážitky, které jsme stihli pochytit během prvních hodin/dní. Všimli jste si jaký je tu neuvěřitelný vedro, vlhko a smrad? Taky Váš autobusák jel půlkou autobusu v protisměru? Taky vytlačoval všechny motorkáře? Jop, všechny zážitky byli naprosto stejné. Při vypravování jdeme směrem k jejich ubytování, kde si můžeme nechat batohy, než seženeme motorky.

Můžeme vyrazit. Před příjezdem jsme si našli dvě prodejny motorek, na které byli dobré recenze. Kupodivu byli obě v docházkové vzdálenosti (několik kilometrů). Cestou se jdeme podívat na koleje, kde projíždí vlak opravdu na těsno s okolními domy. Fotíme, točíme, koukáme, jestli nejede vlak a po chvíli se k nám přítáčí postarší babka a začíná něco prodávat. 80 000 za pytlík čehosi?!?!?! Jo, nezapomenout přepočítat, 80 korun za pytlík čehosi. Vyzkoušíme si smlouvání, za 40 to beru. Po chvíli dohadování sleví na pade, ale já trvám na svém. Pak kývne, podá pytlíček, vezme si 50 a vesele kráči pryč… Aha, takže žádných 10 zpět? To smluvání budeme muset asi trochu vylepšit. Ale máme pytlíček něčeho přesmaženého v oleji, posypaného cukrem a pěkně hnusného. Žádný vlak neprojel, ale o pár dní později se dozvídáme, že na této atrakci, zemřel turista po srážce s vlakem a celá ulice je až do odvolání uzavřena. Není sem povolen vstup turistům ani prodejcům.

Pokračujeme v cestě za motorkami. Bavíme se o Top Gearu a jakého minska si koupíme. Když se ovšem rozhlédneme kolem sebe, nevidíme téměř žádné motorky, pouze skútry. Ale oni pro nás určitě nějakého minska schovávají. Přicházíme na adresu a mají tu motorky. Jenom poznámka, že je před obchodem, nebo jenom na ulici spousty motorek nic neznamená. Cestou jsme potkali takových míst nespočet a vždy u nich stál jeden člověk. Vůbec jsme nevěděli jestli je prodává, hlídá nebo si tam prostě sedí. Ptáme se, jestli nemají 4 motorky na prodej? No jasně, máte rezervaci? To nemáme. Tak tím pádem, žádné motorky. Aha, ono to nebude, tak jednoduché sehnat motorky. Jdeme na další místo. Ale taky nic. Už celkem uchozeni a hladoví docházíme k závěru, že jedinou logickou možností je jídlo. Jdeme do první restaurace/jídelny a teď se rozhodne zda ve Vietnamu umřu hladem nebo ne. Je to tak 90/10. Sedáme si a koukáme, že pod všemi stoly je neuvěřitelný bordel. Lahve od vody, plechovky od piva, skořápky od buráků, papírové ubrousky, prostě všechno co je prázdné, tak šup s tím pod stůl. Vybrali jsme si? Vybrali, nudle s masem a rýže s masem. A tyhle jídla nás budou pronásledovat celou cestu.

Přicházíme k dalšímu bodu na mapě. Plakát s motorkami, motorky uvnitř, to je dobré znamení. Bohužel pán uvnitř neuměl anglicky ani žbleptnout a tak přichází na řadu Česko-Vietnamský slovník. Prodáváte tu motorky? Odpověď: Tady krabí auta neprodáváme. Hmmm. Děkuji za informaci. A jde si zase lehnout do sítě. Na to že jsme ten den chtěli odjet z Hanoie a jsou dvě hodiny odpoledne a my ani nenašli místo, kde by se dala nějaká motorka koupit nás trochu děsí. Zoufale stojíme před neprodejcem krabích aut a vypadáme zoufale, protože tečky s ověřenými prodejci nám v mapách došli. No nic, začneme se ptát místních. Beru prvního chlapa a ptám se ho anglicky, zda mluví anglicky. Kroutí hlavou že ne a vytahuje mobil. Snaží se rozjet slovník a třikrát se ho ptám do mobilu, zda mluví anglicky. Když mu to potřetí konečně přeloží, odpovídá, že ne. Tak tyhle tři minuty jsme si mohli ušetřit… Nakonec se domlouváme kde se dají koupit motorky a volá nám Vietnamský ekvivalent uberu a ten nás odváží na obrovskou křižovatku, kde nás vyhazuje.

Ale vůbec nic nevypadá jako prodejna motocyklů. Procházíme kolem celého kruhového objezdu, ptáme se lidí, a vždy nás někam pošlou, kde nic není. Nakonec nacházíme co potřebujeme. Ulice plná motorek. Ale všechny vypadali celkem nově. Ptáme se tedy jednoho člověka jestli prodává motorky. Odpoví že ano. No bezva, konečně jsme se někam posunuli. Když se ale ptáme, jestli má něco za 6 milionů dongů, začne přemýšlet a kroutit hlavou, že ne…. Procházíme ulici dál a dál, ale všechny jsou nové. Pak nás zmerčí jeden prodejce, neumí anglicky, ale za někým nás vezme. Jsme v ulici, kde se prodávají ojeté motorky. Prvně nabízejí fakt pěkné, ale za 11 milionů dongů. Když jim řekneme, za kolik bychom motorky chtěli, přiběhne babka, která určitě má něco pro nás. No jo, 6 milionů za jednu a má dokonce 4 stejné typy motorek. Po chvíli dohadování souhlasíme. Jdeme vybrat 23 milionů, protože jsme dostali slevu.

Ale co teď. Je 5 hodin odpoledne, v Hanoi začíná špička a největší zkušenosti s motorkou má Míra, který řídil 100 metrů pionýra. Babka nás na skútr posadí a řekne jeď. Míra jako průkopník sedá a jede. 50 metrů, otáčí to a jede v protisměru zpátky. Pak Káťa, bez problémů. Pak Marťa. Tady vidíme, že bude potřeba zapracovat na technice. Nožičky roztažené do stran, aby když tak zmírnili pád, ale pak zastavuje a babka si radši pro ten skútr doběhne. No nic, když tak jí tam přiděláme postranní kolečka. No a já se musím pochválit, jak jsem to projel. Už jsme všichni připravení, ale pak nás zastavuje, protože nemáme helmy. V zápalu boje a přípravy na ostrý provoz, nás to vůbec nenapadlo. Zatáhnou nás do garáže, kde mají na stole spousty helem. Prodej probíhá dost podobně jako v Čr. To je dobí, ta sedý. Škoda, že při každém pohybu spadne přes oči. Nakonec máme vybráno a můžeme jet. Každý si zabere nějaký skútr a můžeme vyrazit do víru velkoměsta.

Jedeme. První zastávka, benzínová pumpa. Chvíli trvalo, než jsme ji našli, i když byla hned za kruháčem, ale nás strhl dav. Nakonec jsme k ní dorazili. Před ní byl chumel lidí a u stojanů několik týpků v montérkách a ruličkou peněz. Chvíli jsme zjišťovali, kde je začátek fronty, ale tady funguje heslo, kdo se cpe, ten jede. Trochu jsme všechny zdržely, ale všichni máme plnou a můžeme vyrazit z města. Cesta, která nám podle navigace měla trvat 20 minut, jedeme něco přes hodinu. Zjišťujeme, že provoz zde má určitá pravidla. Hlavní je hodně a pořád troubit, aby byli všichni informováni o vaší současné poloze. Další je, že semafory jsou zde místo veřejného osvětlení. A poslední, že když auta zacpou silnici, tak na chodníku lidi uhnou a je tam vždycky místo. Nakouřený z výfukových plynů dvoutaktů dorážíme do hotelu, kde máme uschované batohy. Máme už za sebou první karambol, kdy si Marťa spletla na skútru brzdu s plynem (?!?!?!?) a málem projela výlohou místní prodejny. Ale nakonec neprojela, protože stihla spadnout dřív.

Už se začíná stmívat a my ještě neopustili hranice Hanoie. Zastavujeme a rozhodujeme se co dál. Bookneme si hotel za 300 CZK pro 4 osoby 😀 Rezervace okamžitě potrvzena a za 10 minut jsme u hotelu a jdeme do našeho pokoje. Už jsme zjistili i první nedostatky na skůtrech. Můj téměř nesvítí. Mírův strašně řve. Kátě sám přidává plyn. A Martě střílí z výfuku, když pustí plyn. A nikomu nefunguje tachometr. Ale je to sranda 😀 Na dnešek toho bylo dost, ležíme v pokoji kam si objednáváme dvaceti čtyř pack piv a jdeme si shrnout dnešní den, dokud neusneme.

Den 2

Čeká nás dlouhá cesta. Vysnili jsme si, že ujedeme za den 300 km na skútru, ale hned po prvních hodinách bylo jasné, že takovéto tempo je neudržitelné. Navíc nás čekají první komplikace. Po cestě nám začíná pršet a po chvíli jsme se rozhodli zaparkovat pod místním přístřeškem. Když déšť alespoň částečně přešel nasedáme na skútry a Marti pouze škitá. Nemáme žádné nářadí a tak nezbývá nic jiného než na skútr koukat. V koutě sedí hlouček místních a tak je žádáme o radu. Jeden vstává a kouká na skútr s námi. Po chvíli vezme kus tyče a začne mlátit do něčeho uvnitř. Nefunguje. Odkáže nás tedy na opraváře vzdáleného pěkných 500 metrů od nás. Beru tedy skútr a tlačím ho směrem k městu. Už ani tlačit mě nebaví, tak ho používám jako koloběžku. Po 300 metrech si dávám oddech a jen tak ze srandy ji zkouším natočit. Chytl. A dokonce jede. Takže můžeme pokračovat.

Déšť už nás přestal bavit. Ne že by nám byla zima, to vůbec, ale je to nepříjemné. Proto jedeme do krámu, kde dokupujeme zásoby a poohlížíme se po nějakém stylovém ponču. Nakonec nacházíme co potřebujeme a všichni kromě Míry si vybíráme barvy. Káťa červené, Marťa fialové a já modré. Možná, kdybychom si nevybírali pouze podle barev, všimli bychom si obrázku, kde v modré rozhodně není pončo. Ostatní barvy byly v pořádku, ale v modré barvě jsem dostal něco jako protichemický oblek dětské velikosti. Kalhoty mi končili u kolen a potravinářská gumička v nohavicích mi snižovala prokrvení nohou. Něco podobného bylo i u horního dílu pláštěnky. Dost jsme se u toho nasmáli, dokud jsme se s novými overaly rozjeli.

Začátky byly krušné. Zbytečně děláme objížďky, protože navigace nechápe, že jedeme na skútru. A protože to nechápe, táhne nás přes dálnice, kam mají motorky zakázaný vjezd. Výsledkem je, že se musíme pořád vracet, objíždět a hledat. Navíc po ujetí dvou hodin nás všechny tak bolí zadek, že se nám znovu na skútr nechce. O tenhle problém se naštěstí stará Marti skútr, protože opět nechce startovat. Není zbytí a musíme do servisu. Ten se tu najde snadno. Většinou před ním stojí pár napůl rozebraných motorek a vnitřek je plnej plášťů kol. Navíc jich tu je nespočet, podle mě tak 1:1 s počtem obyvatel. Další výhoda je, že jakmile zmerčí turistu tlačícího skútr, okamžitě ví, okamžitě ukazují kam jí tlačit a berou přednostně. Takže za půl hodinky už má Marťa vyměněný startér a můžeme vyrazit. Přijde nám, že jedeme celý den hezky svižně, ale stejně už se začíná stmívat a my jsme nuceni se uchýlit do dalšího hotelu, kde přečkáme noc.

Den 3

Třetí den a my stále nejsme na místě. Musíme začít kalkulovat, že tu nejde aplikovat rychlosti z ostatních koutů světa. A dnes už víme jak na to, dneska už to zvládneme. Sluníčko nám svítí, ovládání našich skútrů už se také zlepšuje. Tedy, alespoň jsme si to mysleli, něž došlo k dalšímu karambolu, tentokrát v hlavní roli s Mírou. Jeli jsme už nějakou tu hodinku a naše pozadí si nárokovali pauzu. Zastavuji tedy u krajnice a čekám na zbytek bandy. Za pár vteřin se z poza zatáčky vyřítí Marťa, hned za ní Káťa. Míra jakožto zadák, uzavírá celou skupinu a hlídá aby se nikdo neztratil. Všichni tři stojíme u krajnice, když v tom vedle nás přijede převrácený skútr pod kterým leží Míra. Okamžitě lezeme dolů ze skútrů a sundáváme ho z něj. Nakonec to dopadne dobře, nějaké odřeniny a naraženiny. Takže po pár minutách, kdy se všichni dáváme dohromady, můžeme vyrazit.

Další karamboly se nám vyhýbají. Naopak, Mírovi se vlivem pádu probudily budíky z dlouhého spánku a tak zkoušíme, co z našich skútrů vytáhneme. Zjišťujeme, že i když máme stejné skútry, Mírova jede 80 a moje jeho ještě v pohodě předjíždí. Holky zůstávají pozadu, protože je tahle sranda nebere. Konečně začínáme stoupat do vrchu. První zátěžový test, zda se dá na skútrech vyjet do hor. Pohoda. První výhledy na kopce s rýžovými poli, takže zastavujeme co 50 metrů a pořád fotíme. Na poslední vyhlídce zastavujeme, kupujeme si piva a kocháme se výhledy. Zde se nám naskýtá obrázek, co nás tu bude čekat. Okamžitě k nám běží několik dětí a rozhodně si všichni musíme koupit toho jejich plyšáka. My s Mírou si všímáme pouze piva, takže jsme na tyhle praktiky místních připraveni, ale holky okamžitě kupují spousty ptákovin. Další čeho si všímáme je odpad. Na oko je vše uklizené, ale když člověk nahlédne za okraj, uvidí skládku všeho možného.

Dojíždíme do města Sappa. Trochu jsme si mysleli a doufali, že to tu bude trochu víc autentické s bydlením v horách atd. Místo toho nám vypalují oči tisíce neonů a světel. Ubytováváme se v hotelu a jdeme se projít na místní tržiště a „náměstí“. Na tržišti si dokonce zkoušíme místní hru. Za padesát korun dostáváme deset primitivních šipek a v dřevěném stojanu jsou zasunuty nafukovací balónky. Účelem hry je hodit šipku tak, aby prorazila balónek. Prostě vystřelování růží na pouti, bez růží a vzduchovky. Rozdělujeme si s Mírou šipky na půl a poprvé házíme. Nic. Paní když nás vidí, přisouvá stojany blíž, aby nám dala, alespoň trochu šanci. V tu chvíli jsme se stali středem pozornosti všech. Po páté šipce už chytáme elementární náznaky umu a nakonec končíme se skórem 5… Dostáváme cenu útěchy v podobě malého plyšáka na klíče, ne moc odlišného od těch, které holky nakoupily odpoledne.

Procházíme zbytek trhu a kocháme se jídlem na podnosech, které Vám rádi připraví na grilu. Při bližším zkoumání zjišťujeme, že to nejsou kousky masa, ale celá zvířata, nebo kusy jejich těl, stažená z kůže. Ryba uprostřed sebou dokonce ještě občas škubne. Otáčíme se radši a koukáme na pražení kávy a ochutnáváme místní čaje.

Den 4

Počasí je v horách nevyzpytatelné a ráno se probouzíme do husté mlhy. My máme v plánu vyjet co nejvýš co nám skútry a počasí dovolí. U města Sappa je nejvyšší hora Vietnamu a tou je Fan Si Pan. Původně jsme se chtěli zkusit vyškrábat nahoru, ale po zralé úvaze jsme to zatrhli. Navíc je tam mlha a viděli bychom pěknou tužku. Takže jedeme na vodopád „Love“. Na parkovišti potkáváme skupinku Čechů s průvodcem na kolech. Získáváme rychlé info a jdeme dál. Tady nás zastavuje česká slečna a ptá se na výstup na Fan Si Pan. Jak se říká, „tady je to jak na vietnamským tržišti“, tak tady je to opačně. Nakonec se dostáváme k vodopádům, i když hlídač nás musel několikrát informovat, že jestli půjdeme na Fan Si Pan, pak nás mohou zatknout, deportovat a ještě jednou zatknout. Nás to moc nezajímalo, a tak jsme ho obešli a šli dál. K vodopádu se jde příjemnou cestičkou, chvíli podél vody. Škoda, že do nás prší. O to větší, ale ten vodopád je 😉

Po příchodu ke skútrům nastala skutečně podivná situace. Nejdřív jsme si všimli, že jsme si téměř všichni nechali helmy otočené, takže nám do nich napršelo. Ale ta divná část byla, že mi nenastartoval skútr. Ani neškytnul. Dobré bylo, že jsme byli na vrcholu kopce a tak bych nemusel tlačit. Byli jsme nezkušení a navíc o jednostopých vozidlech jsme nevěděli nic a tak padaly návrhy, jako roztlačit a nahodit ho za jízdy. A protože jsme neměli nic jiného na práci, tak jsme to také zkusili. Nic. Kupodivu. Začalo celkem hustě pršet a tak jsme se schovali v nedaleké garáži a začali montovat. Univerzálním nástrojem na opravu skútru, křížovým šroubovákem, jsme se pustili do díla. Jediné čím to mohlo být je baterka. Tak vyzkoušíme baterku z jiného skútru. Připojujeme, aaaaa nic. Tak to už jedině startér nebo zapalování. Naštvaně jsem bouchnul dlaní o přední oplastování skútru. A najednou se probouzí z klinické smrti. Houká, bliká, svítí a co víc, STARTUJE. Tohle se odehrálo asi během jedné vteřiny. Potom co nastartujeme se čas zastavil. Všichni se na sebe koukáme a pak dostáváme příšerný záchvat smíchu.

Po zdařilé šou se skútrem se jdeme podívat na Silver vodopád za stálého propírání deštěm. Cesta vede do kopce k nejvyšší části vodopadů. Přes vzniklou řeku vede most a po druhé straně se schází dolů. Fotky vyfoceny a můžeme vyrazit dál. Jedeme stejnou cestou nahoru, protože se začala rozpouštět mlha a my chceme vidět do údolí. A zadařilo se. Při příjezdu do sedla se nám začne pomalu a po kouskách otevírat údolí pod námi. Sedíme v restauraci přímo na hraně srázu do údolí a máme nádherný výhled.

Už opravdu musíme vyrazit. Jedeme do „homestay“. Původně to bylo myšleno, tak že za nějaké peníze (které jsou nižší než v hotelu) zůstanete u místních doma a můžete se podívat jak místní žijí, vaří atd. V téhle době se toho chytli všichni a každý má homestay, ale ve skutečnosti je to Airbnb. Cestou potkáváme turisty jako my. Stáli u krajnice a bezradně koukali na skúrt. Moc dobře tuto situaci známe a tak jsme vzali náš šroubovák a rozhodli se konat. Od skútru začal odletovat jeden plast, druhý plast, třetí plast. Prolezli jsme skútr skrz na skrz, odlehčili ho o pár kilogramů, ale pořád nešel. Po 15 minutách hraní přijel vlastník skútru, kterému jsme předali plasty a hrst šroubů a s úsměvem na rtech jsme odjeli. A stejně nám všichni děkovali 😀 Při odjezdu jsme na nás dokázali ještě jednou upoutat pozornost, neboť se nám stal další karambol. Na cestě plné kamenů a bláta se Káťa dostala do nepřehledné situace, kde všichni začali vehementně troubit, což zapříčinilo pád. Naštěstí to odneslo pouze zrcátko a ruka. Takže po malých opravách a opláchnutí ran, můžeme vyrazit. Do homestaye nás nalanařil malý kluk se sourozenci. Nakonec se nám tam i zalíbilo. Výhled do údolí a na vesnici, do které jsme se šli i s 8-mi letým průvodcem a jeho kamarádem ze školy podívat. Holky si vyzkoušeli dělat spring rolls v místní kuchyni a já s Mírou jsme se vrtali zbytek večera ve skútru.

Den 5

Začínáme mít pochybnosti zda jsme schopni přejet celý Vietnam od severu na jih. Jsme tu pátý den, před sebou máme ještě spousty věcí na severu a měsíční víza nejsou tak dlouhá, jak se původně zdálo. Navíc nás všechny bolí zadek. Proto pokračujeme k severní smyčce v horách. Je to asi nejvyhlášenější okruh pro motorkáře. To Vám ale řeknou o každém okruhu. Začíná u města Ha Giang (čte se jako Hazan, kdyby se na Vás koukali hloupě co myslíte za město). Původně jsme mysleli, že tenhle den bude jenom utrpení. Nakonec se z něho vyklubal však jeden z nejlepších dní, resp. nocí jakou jsme na cestách zažili. Při jízdě nám začalo pršet, máme ujet přes 250 kilometrů a došlo nám pivo. Ani krásné kopcovité scenérie, rochňající se bůvolie nebo smažené nudlóvie nám nezvedají náladu. Začíná se stmívat a nám chybí ještě spousta kilometrů. Holky si začínají stěžovat, že v noci prd vidí. I já se svým skútrem, kterému nefungovaly světla, jsem měl omezenou viditelnost. Kolektivní moudrostí jsme došli k názoru, že někde přespíme. Ale kde? Žádný hotel poblíž není. Zbyla poslední možnost. Proč asi máme ve skútrech nacpané spacáky, hamaky a plachty.

Začalo tedy hledání vhodného místa pro spaní. Nejlépe s vířivkou a barem, ale spokojíme se i se suchou trávou. Je to však těžší než se zdálo. I s tou suchou trávou bude problém. Kamkoliv zahneme je jenom rýže. To znamená 10 čísel vody a pak bahno. Ostatní místa jsou jen hustý porost, kam se nemůžeme ani procpat. Po další půl hoďce řízení, a Marti kolizi s příkopem, jsme celkem zoufalí. Nakonec najdeme pěkný palouček, bohužel hned vedle baráku. Vypadá ale opuštěně. To půjde. Co vybereme za projekt? Dvě plachty, čyři skútry, čtyři lidí a spousta nápadů, jak nejlépe postavit plachtu, abychom nezmokli, nebyli mokří od země a nezavalily nás skútry. Tento problém se vyřešil dříve, než jsme se dokázali na něčem shodnout. Přijel týpek, a hned co nás viděl, otočil motorku a upaloval zpět odkud přijel. No, tak to tady za chvíli máme celou hordu vesničanů. Teď jestli budou přátelští nebo ne. Přijelo jich méně než jsme čekali. Marťa se s nimi šla okamžitě bavit, zda je možné tady přespat. Pouze gestikulovali abychom jeli za nimi.

Přijíždíme na příjezdovou cestu na místní poměry obrovského baráku. Tam nás začíná vítat celá rodina. Jsme jako opaření, je to hotel nebo ne. Co za to budou chtít? Opatrně se ptáme kolik nás to bude stát. Paní se začne smát a otáčí se na zbytek rodiny. Pak se otočí zpět a kroutí hlavou že „ne“. Po chvíli přijde syn a na mobilu v překladači nám ukazuje „zdarma“. To nás zaskočilo, ale na druhou stranu jsme se dostali do větší pohody. Uložíme věci, zaparkujeme skútry a jdeme na prohlídku domu. Podle toho co jsme pochopili rodina vlastní spousty dobytka a s penězi nemají problém. Poté přijde otázka. Jste manželé? Nooo, ne. Takže Káťa dneska spí s Marťou a Míra se mnou 😀 Jdeme si sednout do spodního patra a co minutu za námi chodí syn s otázkami typu „odkud jsme?“,  „Kolik nám je?“ atd. 30 minut uběhlo a přiběhne kluk, jestli všichni jíme maso. Jsme v tom docela dobrý, takže jo. Dalších 5 minut a už je rozložený ubrus na zemi, a přibíhá kluk. Mobil v ruce a věta „Maminka říká, že můžeme jít jíst a zůstat hloupí“. To zní jako plán. Před nás postaví obří mísu s rýží (čím jiným:D), další mísu s kuřecím masem a různými omáčkami a zeleninou (nevím jestli zeleninou, ale bylo to zelený). Co nešlo přehlédnout byl pařát trčící z hroudy masa. V tom sebere maminka první misku a nandavá rýži a jde k masu. Hlavou se nám honí pouze jedno, hlavně ne pařátek 😀 Když si oddechne jeden, čeká na černého Petra ten další. Jenže si ho nikdo nevytáhne. Paní ještě zajde do vedlejší místnosti a otevírá něco, co připomíná 50 litrovou hliněnou urnu. Hrábne do ní litrovou odměrkou na mouku a vytáhne jedno kilo čiré kapaliny. Bere k tomu panáky a začíná rozlévat. Cmrndá po zemi, ale evidentně jí to vrásky nedělá. Pomocí jednoho mobilu a překladače v něm se náramně bavíme a pořád se smějeme. Všichni bereme panáka do ruky cinkneme si a pijeme na ex. Ohhh, tohle není rýžové víno, tohle je rýžová pálenka… Ale dobrá. Po panáku si všichni podáme ruku a jdeme zase jíst. Ale paní nás nenechá nadechnout a rozlévá okamžitě znovu. My jsme Češi, tohle je naše soutěž…. Tatínek to vzdává po druhém panáku. Maminka je však rozjetá a jede jednoho za druhým. Pak od ní začíná nečistá hra, protože všichni bráchové a sestřičky, kteří pijí taky, se stávají sousedy a známými. Problém je, že pokaždé nepijí všichni, což se o nás říct nedá. Po páté odměrce si začínají uvědomovat skóre a my naší sílu. Přecházíme z defenzívy do ofenzívy. Začínáme iniciovat pití a odcházíme z tohoto souboje Česko-Vietnam vítězně.

Den 6

No, ráno se jako vítězové necítíme. Paní máma vypadá OK, ale na nás je vidět, že na rýžovici nejsme zvyklí. Horký čaj na uklidnění žaludku a můžeme pokračovat dál v naší cestě. Pokračujeme k městu Ha Giang a velkému okruhu pro motorkáře. Zase prší. Ale když je takovéhle teplo, je to občas i příjemné. Za necelou hodinku jsme v Ha Giangu a za další dvě se dostáváme k vstupní bráně našeho okruhu. Otevírají se před námi kopce s klikatící se cestičkou vzhůru. Zastavujeme pravidelně každých pár zatáček abychom udělali pár fotek. Jak se dostáváme výš a výš, otevírají se nové a ještě lepší výhledy, takže paměťové karty dostávají zabrat. Pokračujeme přes několik vesniček a několik hřebenů nahoru a dolů. I když jedeme co nejrychleji, zastávky, zatáčky a kamiony nás dost zpomalují a pomalu se začíná smrákat. Opět nás čeká anabáze ze včerejší noci, kdy jeden skútr nesvítí a všichni vidí prd. Do toho ještě nejde mít ochranné sklo na přilbě a tak co chvíli vytahujeme mouchy z očí. Tady ale hotel je a potrvá nám to asi hodinku.

Tak to nepotrvá hodinku. Ale minimálně dvě. Jak jsem nic neviděl, najel jsem do díry, kde byla schovaná pravděpodobně místní pastička v podobě drátků. Po 5 kilometrech jsem si všiml, že můj skútr není úplně ovladatelný a museli jsme zastavit. Ještě že nemáme stejné chování jako v Top Gearu a kamarádi mě tam nenechali. Píchlá duše. Osm hodin večer, tma a my jsme uprostřed hor, kde se objevuje barák jednou za pár kilometrů. Rozdělujeme se a část skupiny jede hledat pomoc a jeden zůstává jako morální podpora při tlačení skútru. Naštěstí pro nás jsme našli barák o pár set metrů dále. Vietnamci volají, zkoumají skútr, ale pomoc nepřijede, spí. Nakonec jsme se domluvili, že u nich v obýváku, můžeme nechat náš nepojízdný skútr a my pokračujeme do hotelu 4 lidi a pouze 3 skútry.

Den 7

Brzy ráno sedáme s Marťou na skútr a jedeme pro našeho průšviháře. Poprvé zkoušíme jaké to je, jet dva na jednom skútr do celkem strmého kopce. Kupodivu jedeme stále svižně a problém s nedostatkem výkonu nepozorujeme. Všichni nás při koupi skútrů varovali, že do kopce budeme mít problémy i s jedním člověkem. Dorážíme k baráku, ale nikde nikdo. Skútr vidíme, ale všichni asi odjeli do práce. Nakonec se přeci jen někdo zjeví a domlouváme se na dalším postupu. Překladač jede na plné obrátky, ale i tak dochází k informačnímu šumu. Vietnamec napsal větu do mobilu a jen co se zobrazil překlad, musel se začít smát. Po chvíli jsme se smáli také, protože v překladu stálo „všechno v pořádku, těhotenství dokončeno“. Prorok, ale to nám říct nechtěl. Správně byla věta „servis je 500 metrů vlevo“. Děkujeme mu a vyrážíme na spanilou cestu nepojízdného skútru. Našli jsme opravnu, starší pán na to kouká a ukazuje na zadní píchlou gumu. Rukama a nohama gestikulujeme, že bychom byli rádi, kdyby co nejdříve píchlá nebyla. Pochopil a jde na věc. Za 20 minut co mi sundal výfuk, kus rámu a kolo je hotovo a my můžeme vyrazit. Za 100 000 dongů to stálo.

Jsme zpátky u hotelu, rychle zabalit věci a můžeme pokračovat. Míříme stále do hor, ale dneska ne pouze na čumendu. Dnes máme i atrakce. Míříme do královského paláce Hmong kings mansion. Ale od takového paláce bychom čekali více. Dřevěná budova jako každá jiná v údolí. Dá se ale celá prošmejdit a tak lezeme na půdu, do všech místností a nakonec prohlídku zakončujeme pivem v bufíku. Holky dostali nákupní horečku a vyžádali si jedinou peněženku, kde byli peníze a odešli do víru trhu. O pár set tisíc lehčí můžeme pokračovat.

Další zastávka jeskyně. Název si už nepamatujeme, ale museli jsme trochu sjet z cesty dostat se přes hřeben a sjet do údolíčka. Nakonec musíme nechat skútry na parkovišti a zbytek dojít pěšky. Tam necháváme drobné za vstup a jdeme dovnitř. U vstupu dostaneme jednu baterku do skupiny a jsme vysláni na cestu. Až budete chtít, tak se vraťte. Obrovská jeskyně se spoustou jezírek, všech druhů stalaktitů a speciálních cestiček, kde se musí člověk doslova plazit, aby se dostal na druhou stranu. Další plus jeskyně je, že je tady příjemný chládek. Když jsme vyšli ven, tak už zase začalo zapadat slunce. Takže rychle do hotelu, než zase najedu do nějaké díry.

Den 8

Paní majitelka alespoň trochu mluvila anglicky, a protože nám je jasné, že nestíháme, musíme vymyslet nový plát. Plán B: jede tudy vlak? Ne. Plán C: jede tudy autobus? Ne. Plán D: Jede tudy alespoň něco? Ne. Plán H: Dostat se zpátky do Ha Giangu a stihnout autobus který odjíždí večer. My jsme přesně v půli cesty, takže buď cestou kterou nevíme jak bude vypadat a je trochu delší? Nebo stejnou cestou, která víme, že za to stojí a navíc si prohlédneme (podle recenzí) nejlepší část, kterou jsme měli včera ve tmě? Když nevíte správnou odpověď zakroužkujte B a jdetě na další otázku. S klidem říkáme, že i když jsme tu cestu jeli dvakrát, stále Vás něco překvapí, stále jsou místa, která stojí za vyfocení a nakonec jsme byli rádi, že jsme si ji projeli ještě jednou.

Dorazili jsme včas. Ještě jsme si na noční cestu stihli nakoupit piva, brambůrky a sladkosti. Přicházíme na terminál autobusů se 4 skútry a chceme jet do Hanoie. Prosím. Není problém, za 400 CZK na hlavu i s motorkou. Bereme. Stojíme před běžným linkovým autobusem s lůžkovou úpravou na spaní. Teda běžným znamená, že svítí na něm tolik neonů, že nevíme jestli to není pojízdný bordel. Řidič kouká na nás, kouká na skútry, na nás a jde si pro nářadí. Odmontoval zrcátka a šup s nimi do zavazadlového prostoru. Jedna, druhá, třetí. A ta čtvrtá se už nevejde. Houkne na autobusáka vedle, ten přiběhne, čapne skútr a naláduje jí do svého autobusu a odjíždí pryč. To jsme nečekali, ani jsme nestihli protestovat, nebo se zeptat, jestli jede opravdu do Hanoie. Skáčeme dovnitř autobusu na přidělená sedadla/lehadla. Jsou dost úzká a krátká. Kromě Marti se nikdo nevejde, ale aspoň jsme tu sami. Poslední prohlídka řidiče, trochu se pozastavoval u nohou a gestikuloval, že nám smrdí nohy, ale nakonec se vzdal toho, že si dáme ještě sprchu a vyjíždíme. To, že jsme byli v autobuse sami se změnilo o pár minut později. To už byl autobus narvaný k prasknutí, všechna lehátka zabraná, kam se vejde, tam se šoupne řvoucí dítě. Otcové většinou na zemi. Když máte černého Petra a už ani na zemi není místo, tak se alespoň opřete někomu o lehátko, až nakonec usnete přes jeho nohy. Děs a hrůza, odevšud trčí nohy a vypadá to tu jako po bouračce. Tohle už nechceme nikdy zažít…..