Je to tady. Opustili jsme Nový Zéland po celém jednom roce, dvou měsících a dvaceti osmy dnech. A naše další cesta vede do Austrálie. Do země, kde bydlí vše ze zvířecí říše co Vás může bez problému pozřít, otrávit a nebo Vás nechá prostě zmizet. Jak Vás budou všichni strašit, tak to tady vůbec nevypadá, nebo alespoň my jsme nic z toho neviděli, pokud jsme sami nechtěli. Ale než se dostaneme k naší cestě, trochu informací.

Vstup do země

Pro vstup do země je zapotřebí si před cestou zažádat o víza. Těch je na výběr velká řada, ale pro naše účely stačilo cestovní vízum, které platí na 3 měsíce od prvního vstupu do země. Co je další pozitivum, že se za toto vízum nic neplatí. Jen pro zajímavost, Česká republika má podobně jako na Nový Zéland možnost zažádat si o working holiday víza, ale má s touto zemí velmi omezený počet míst.

Peníze

Tahle kapitola bude krátká. Místní peníze jsme ani neviděli, protože všude jde platit kartou. Kurz australského dolaru AUD je o něco vyšší než na NZ (cca 1 AUD = 16 CZK v rok 2019). V obchodech seženete potraviny s podobnou cenou jako na NZ a tudíž o trochu vyšší než v ČR. Co se týče benzínu, to je dobrá zpráva, protože ten tu stojí cca 1,5 AUD.

Cestování

Protože jsme do Austrálie letěli z Nového Zélandu popíšeme pouze tuto možnost. My jsme čekali na akci air new zealand, kdy se dá sehnat jednosměrná letenka do Melbourne či Sydney okolo 100 NZD. My letěli na sever Austrálie do města Cairns což nás jednosměrně vyšlo na přibližně 250 NZD na osobu.

Samotné cestování po Austrálie, jsme měli původně naplánované vlakem, ale protože každý stát má jiného dopravce, tak by tato varianta vycházela cenové hůře. Navíc jsou vzdálenosti opravdu velké a časy až strašidelné. Mohli bychom létat mezi jednotlivými velkými městy (Cairns, Brisbane, Sydney, Melbourne) a pak se dopravovat různými způsoby (stopovat, vlak, auto). To se nám nelíbilo kvůli logistice a tomu, že bychom museli být všude v přesný datum a čas. My jsme chtěli být flexibilnější a tak vyhrálo půjčení auta. Nic mi neplatili za reklamu, ale neměli jsme nejmenší problém se společností Apex. Půjčení auta na 3 týdny, s neomezenými kilometry a vrácením v Melbourne nás vyšlo na 600 AUD. Půjčovali jsme si co nejmenší autíčko s tím, že budeme spát v kempech zdarma ve stanu. A není nic lepšího, ale o tom později.

Lidé

Co se lidí týče, jsou hodně podobní kiwákům na NZ. Většina je naprosto v pohodě, krom jejich posedlosti grilováním. Všichni nám na cestách pomáhali, hlavně s kempy a i když jsme někde nebyli úplně legálně, tak nás poslali do háje velmi příjemným způsobem.

Aktivity

Austrálie je obrovská a je zde i vyžití obrovské. Pozorování všech možných zvířat ve volné přírodě, treky (i když ne takové jako na Zélandu), surfování, potápění, vodopády, hory (rozumné velikosti) a pláže. Co je důležité, tak že se většina atrakcí soustředí okolo velkých měst (náhoda) a mezi těmito městy je nic. Ale jakože velké nic. Většinu míst kde jsme byli jsou k nalezení na google mapách zde.

Fauna

V Austrálii jsou asi všechna zvířata, která nikdy nechcete nečekaně potkat. Má to ale i jednu světlou stránku, pokud nechcete, je pravděpodobnost setkání skutečně malá. Zvláště pokud zůstáváte v okolí větších měst. My za celou dobu pobytu potkali jediného hada a tím náš zápis nebezpečných zvířat končí. O to více času jsme se mohli věnovat roztomilým chlupáčům jako jsou koaly, wombati nebo klokani.

Flora

Tady toho moc nemáme. Za zmínku stojí asi jenom pozor na kaktusy. Píchaj.

Drone

V Austrálii není potřeba vlastnit speciální povolení nebo registrace na dron. Je však nutné dodržovat základní pravidla pro létání s dronem, pro zajištění bezpečnosti jak Vaší, tak i ostatních lidí.

Aplikace

Jak na Novém Zélandu frčí aplikace CamperMate, zde všichni jedou na aplikaci WikiCamps.

 

Den 1

15. září ráno s kocovinou a po 30 minutách spánku nastupujeme do letadla a opouštíme Nový Zéland. Byla to jízda, která trvala jeden rok, dva měsíce a dvacet osm dní. Nezbývá nám nic jiného než zamávat, zamáčknout slzu, připravit pytlík na zvracení a doufat, že to zvládneme až do Austrálie. Zvládli jsme to, přijíždíme z konce zimy na Zélandu do permanentního léta v Austrálii. Okamžitě shazujeme veškeré přebytečné oblečení. Takže jde všechno dolů, kromě dvou kusů oblečení.

V původním plánu jsme si chtěli dělat potápěčský kurz na velké bariérovém útesu, ale nakonec z toho sešlo, když jsme zjistili jakou má Marťa hrůzu z toho, že ji v moři či oceánu něco zhltne. Tím pádem jsme měli objednané auto až za tři dny. Všechno jsme si vyřídili na letištní wifi a pouze po třech hodinách čekání si jdeme pro naše fáro. Po předchozích zkušenostech s půjčovnami, že vždy dostanete lepší auto, než jaké si zarezervujete, jsem se těšil na nějakou čtyřkolku, kombíka nebo něco podobného. Ale poprvé dostáváme opravdu to malé autíčko co máme na rezervaci. A tím je Suzuki Swift. Do úplně nového autíčka začínáme cpát velký batoh a zjišťujeme, že víc se do kufru nevejde. Ještěže máme k dispozici i zadní sedačky. Chtěli jsme brát stopaře (potom co nás brali na ostrovech), ale zaprvé jsme žádného nepotkali a za druhé bychom ho neměli kam dát. Naskládáno a my swiftíme vstříc Austrálii.

Nakoupit základní potraviny pro přežití a jedeme do hostelu kousek od centra Cairns. Naše první a poslední noc na posteli. Večer se jdeme projít po nábřeží a oba jsme z toho nadšeni. Všude jsou lidi co grilují, sportují, všude je to pěkně nasvícené, na konci cesty zdarma bazén téměř v moři, spousty pouličních umělců. Tohle jsme dlouho nezažili, ale to už se blíží osmá hodina a my se nutně potřebujeme vyspat.

Den 2

Další den vstáváme brzy. Nebudeme si dělat potápěčské kurzy, ale když už jsme tady tak se na ten velký bariérový útes musíme podívat. Ráno nastupujeme na loď, dostáváme základní instruktáž a jde se do vln. Původně jsme si mysleli, že pojedeme pár minut, ale to jsme se spletli. Po hodinové plavbě se opět ozývá zážitek s kódovým označením T.A.H.I.T.I. Když už začíná být Martě nejhůře a mě už se to špatně maskuje jak mi je blbě, vjíždíme do laguny vytvořené z korálů. Vypadá to parádně a z drona by to určitě vypadalo lépe. Rozdává se vybavení a k tomu velká barevná nudle. Co s tím, my neumíme plavat? Mohli jsme to odmítnout, ale co, bude sranda. Skáčeme do vody a pán nám ukazuje kudy budeme šnorchlovat. Hned na začátek nás dost překvapuje jaký je tu proud. Jakmile přestáváme hrabat, začínáme se vzdalovat od lodi. Jakmile koukneme pod hladinu zjišťujeme, že je tu ještě jeden proud. A to takový, že když máte pod sebou hezký korál, tak to s Vámi mává z jedné strany na druhou, jako s kusem hadru. Jediný co je vidět jsou ryby, s těmi to hází v úplně stejném rytmu. Po hodině v oceánu jsme už dost promrzlí a navíc je nám oběma blbě, takže musíme na palubu lodi.

Tady dostáváme oběd se sklenkou australského vína. Můžeme Vám říct, že na mořskou nemoc není nic lepšího než hromada jídla a zapíjet to alkoholem. Jíme tedy pouze střídmě, víno dopíjíme při teplotě okolo 25 stupňů a je pěkně slané, protože nám do něj párkrát šplouchla vlna. Další hodinu si snažíme stabilizovat žaludek a opalujeme / pálíme se na přídi lodi. Poté nás posádka informuje, že je to naše poslední možnost jít šnorchlovat, protože za 45 minut odjíždíme do přístavu. Už se nám moc nechce. A tenhle názor převládá celou dnešní posádkou. Ale nakonec se hecneme a ještě naposledy se jdeme vykoupat. Kdy jindy. Průběh to mělo naprosto stejný. Zima, vlhko, pocit, jako že jste vypili půlku oceánu, a žaludek na vodě. Doslova. Po cestě zpět do přístavu v Cairns musíme zkonstatovat, že jsme rádi, že jsme si nedělali potápěčský kurz. Zaprvé, rozhodně se snáze zvrací do šnorchlu než do tlakové láhve. A zadruhé nás tenhle korálový útes moc neoslovil. Popravdě, potom, co jsme šnorchlovali na pacifických ostrovech nám tyto koráli přišli dost mrtvé. Takové šedé a světle hnědé korály, které vypadají jako kameny nebo pískovec. Moc ryb jsme také neviděli. Pouze jedna klaunovka. Na Vanuatu a Tahiti byly korály daleko barevnější, rozmanitější a dostupnější. Tím samozřejmě neříkáme, že ta zkušenost za to nestála, to vůbec ne. Později jsme se také dozvěděli, že jednotlivé společnosti, operující u velkého bariérového útesu jezdí třeba 40 let na to stejné místo. A protože je tento útes opravdu velký a protože jsme žádnou jinou společnost nepotkali, tak možná jiná společnost jezdí na lepší místa.

Poslední procházka po Cairns. Cestou potkáváme u břehu několik pelikánů. Na stromech vidíme kaloně jak si pochutnávají na podivných kuličkách ze stromu. Navštěvujeme noční trhy, kde samozřejmě musíme koupit spousty ptákovin. Po setmění vyjíždíme směr náš první kemp. Cestou ještě zahlédneme dva klokany a jsme z toho úplně odvaření a doufáme, že ještě nějakého uvidíme i další dny (to byla blbost, je jich tady fakt hodně). Po příjezdu jdeme poprvé rozdělat náš ultra malý, ultra lehký a ultra levný stan. Začátek se nám moc nevyvedl, protože já jsem čelovku nechal na Zélandu a Marti přestala fungovat. Hned ale přispěchal soused a dal nám svojí čelovku a nabídl nám pomoc. Tohle ale zvládneme sami a tak se také stalo. Jako poděkování jsme jim donesli čokoládu a celou noc se bavili. Oni chtěli vědět co nejvíce o Zélandu a my o Austrálii. Jenom kdyby kolem nás pořád něco nešustilo. Stašidelné…

Den 3

Přežili jsme!!! První noc ve stanu v Austrálii a my žijeme 😀 A tím pádem máme velké plány. Jedeme na Baron falls. Je to vážně obří vodopád v údolí. Doufali jsme v nějaký, alespoň malý trečík, ale nic. Zastavujeme na parkovišti a během pár minut jsme tam. Je to opravdu obrovský vodopád. Jenom ta voda nějak chybí. Poté se dočítáme na tabuli, že v období sucha vodopád téměř zaniká, kvůli nedostatku vody a v období dešťů je nejzajímavější. No nic, radši ať je pěkně. Celým údolím také vede mašinka, která zastavuje na zajímavých místech. Pokud vlakem nejedete a jedna souprava právě přijela na nástupiště, počkejte alespoň deset minut. Oni všichni za deset minut budou muset naskákat zpět a odjedou a vy si můžete vychutnat tuhle krásku úplně sami. Tak jako my.

Přejíždíme do městečka Kuranda. Podle všeho bychom tu měli vidět spoustu místních zvířátek. Bohužel je to změť stánků s občerstvením a suvenýry. Mají tu také výběh s koalami, kde Vám jí pravděpodobně narvou až do náručí. Protože se nám tohle nelíbí a nemyslíme si, že náruč lidí je přirozené prostředí těchto roztomilých medvídků, tak odjíždíme. Jedeme k přehradě Tinaroo, kolem které se dá chodit klidně celý týden. My se jdeme pouze projít a pokusit se uvařit naší první čínskou nudlovou polévku na veřejném grillu. Byla křupavá….

Den 4

Ráno přejíždíme do národního parku Crater lake. Jak už název napovídá, je to kráterové jezero Eacham s krásně čistou vodou, cestičkami kolem a samozřejmě grill kam se podíváš. Láká nás jít se vykoupat, ale odrazuje nás cedule o přítomnosti krokodýlů. Ani poznámka o tom, že jen zřídka napadají člověka nás neuklidňuje a radši se vykoupeme někde jinde. Třeba u dalšího jezera to bude lepší. Ne, ani jezero Barrine neokusí naší špínu.

Tady to balíme a přejíždíme někam kde víme, že se vykoupeme. Clamshell vodopády máme po cestě a konečně se budeme moct i projít. Přibližně 40 minutová procházka po asfaltu podél potrubí zakončená nespočtem peřejí, vodopádu a plotem s dírou. Až poté zjišťujeme, že se jedná o nějaké vodní dílo na výrobu elektřiny. Nebo možná čistící stanice od krokodýlů. Voda je ledová, zato krásně čistá. Jenom jediný blázen se tu už koupal a tak zjišťujeme důležité informace. Je tu něco co nás může zabít? Krom infarktu z ledové vody prý ne. Po krátké rozpravě jdeme na to. Jdeme doplavat pod největší vodopád, protože my vodopády zase milujeme. Na nějaké dlouhé plavání to rozhodně není a po minutě musíme ven. Odjíždíme už téměř ke kempu, které jsou blízko peřejí Babinda. Procházka lesní cestičkou zatím co nám zapadá slunce a téměř zakončujeme den.

Den 5

Hned ráno uháníme k dalším vodopádům, tentokrát Josephine falls. Když přijíždíme, tak tu jsme více méně jediní. Udělat pár fotek bez lidí, proletět se s dronem bez lidí a teď ta nejzábavnější část. Kus vodopádu je permanentně zalitý vodou a na povrchu kamenů se vytvořila klouzavá hmota. To z některých kaskád dělá přírodní skluzavku. Marťa se po dlouhém přemlouvání neodhodlala. Já se zapřel a vlezl do vody. Po chvíli přišel první problém. Ona mazlavá hmota znepříměňuje výstup na kaskádu. Pomalu se za pomoci 4×4 dostávám k suché části, ale pak problém. Pomalu kloužu zpět do vody s vědomím, že pokud se pohnu, pak celý proces jenom urychlím. To znamená, že stojím jako socha, která se potápí zpět do vody. Druhý pokus je na tuleně. To znamená po břiše dojet co nejdále a pak se snažit doskákat na břeh. Ale jak jsem vyjel jako tuleň nahoru, tak jsem také sjel jako tuleň dolů. Na druhém břehu už jsem začínal mít publikum s fun klubem. Poslední pokus a jsem tam. Sednout, odrazit a jedeeem. No, kvůli 5 vteřinám zábavě se 5 minut trápit s výstupem nahoru není pro každého.

Přejíždíme do městečka Innisfail. Už jsme dlouho neviděli nějaké nebezpečné zvíře a tak jedeme na výpravu za krokodýli. Všichni dostáváme dalekohled a poučení, že když se potopíme, nemá cenu ani plavat. Už po 15 minutách výpravy vidíme první kus. Nepochopíme jak ho někdo mohl vidět. Ležel v křoví, vidět mu byl pouze ocas ze zadní části lodi a kousek hlavy z přední části lodi. Plujeme dál a zatím co nevidíme žádného krokodýla, dovídáme se spousty zajímavostí. Náš kapitán vidí ale další a další. V první hodině jsme viděli jednoho velkého a tři malé. Co nás trápí, že žádný z nich se ani nehnul, tak jsme trochu podezřívali tuto společnost, že má podél břehu narafičené gumové krokodýli. Vyvedl nás v omyl až poslední. Přibližně 2,5 metrový krokodýl vyhřívající se na sluníčku v bahně. Když jsme se k němu přiblížili s lodí začal pohyb. Rychlý přesun do vody a byl pryč. Kde? Někde ve vodě. Takže jsme začali doufat, že se loď v tuto chvíli nepotopí. Nepotopila a my se v pořádku dostali na břeh.

Kdyby se Vám zdálo, že 3 hodinová projížďka na lodi a jeden vodopád zvládnout za jeden den je dost málo a že jsme se flákali, tak to je dáno dlouhými přejezdy mezi městy. Ale flákali jsme se také…..

Den 6

Z městečka Innisfail vyrážíme po silnici 25 kolem národního parku Wooroonooran. Pěkné jméno, ale my tu jdeme na vodopády. A těch je tu více než dost. Cestou k nejvzdálenějšímu už trochu tušíme jak budou vypadat v období sucha a pro jistotu je všechny sjíždíme na mapách. Z celkové 6 označených míst se vyklube okolo 10 vodopádů. Vybíráme pouze 4. Za pohled stály pouze dva, Milaa Milaa a Nandroya, ke kterému navíc vedla příjemná lesní cestička. Slibujeme, že na vodopády už nepůjdeme, nikdy.

Přejíždíme na Mission beach. Po celodenním pozorování padající vody nám vyhládlo a tak jsme si koupili rodinné balení lasagní, které se pomocí našeho oblíbeného nástroje v Austrálii, veřejného grilu, pokusíme dostat do poživatelné formy. Navíc je tu i zdarma sprcha takže juchů, dnes v noci nebudeme muset větrat stan. Když jsme tak obědo-večeřeli napadlo nás kouknout na plán cesty, jak si prozatím vedeme. Moc dobře ne. Náš plán počítal s tím, že auto budeme mít teprve třetí den, ale že budeme o pár set kilometrů blíže cíli. To nás trochu vyděsilo, že nestihneme letadlo. V tom se ozvali lasagne, a ty opravdu nebudeme jíst za jízdy.

Pokračujeme v cestě Licuala, což je oblast, kde se dá chodit po lese a co víc, dá se tu spatřit nelétavý pták Cassowary. Pták hojně vyobrazen na dopravních značkách. Parkujeme, a jdeme se kouknout s čím máme tu čest. Podle recenzí je možné je spatřit na některých trecích, které jsou zde od kilometru do deseti kilometrů. Bereme to dětských naučným trekem, který má 600 metrů s možným přídavkem 500 metrů, když nebudu cestou brečet. Vůbec jsme si neuměli představit jak takový Cassowary vypadá. Viděli jsme kulový a ještě si dělali srandu, že nám určitě na parkovišti ožírá stěrače u auta. Trochu zklamaní se vracíme, ale v tom můj super sluch něco zaznamená. Takový ten zvuk, když dvoumetrová prehistorická slepice šlápne na strom a zlomí ho. To určitě znáte. Tak chvíli vyhlížíme a čekáme co se bude dít. Nakonec se z pralesu vypotácí jeden kus a začne se nám promenádovat na cestě. A zase se vrací zpět, kde si všímáme, že jsou zde dva jedinci. Malé upozornění, na všech cedulích se zde píše, že se nemají krmit, protože pokud jim jídlo nechutná, mohou Vás za to kopnout. To je fér, ale to že mají v pařátech schované tři zatahovací drápy dlouhé cca 30 cm, už na ceduli zapomněli zmínit. My se tuto nepodstatnou informaci dozvěděli až po příletu domů.

Den 7

Možná si pamatujete, jak jsme někdy v začátcích našeho australského dobrodružství stěžovali na koalí farmu. Tak my vyrážíme na Magnetic island. Je tady největší pravděpodobnost vidět koalu ve volné přírodě a cena je podobná jako na koalý farmu. Koaly jsou nejvíce aktivní při svítání. Takže aktivní koalu rozhodně neuvidíme. Výhodou ostrova je to, že je poměrně malý a tak se dá bez problému projít během dne a večer se vrátit zpět. Směřujeme rovnou k treku, který vede k pevnostem z války. Hned od začátku pokukujeme po stromech, zda se nám nepodaří zahlédnout alespoň neaktivní koalu. Po pěti minutách koukání do korun stromů máme pocit, že krční páteř už se nám nepodaří dostat do původního stavu. Nehledě na to, že zakopáváme o téměř cokoliv co leží na cestě. Možná jsme zakopli i o nějakou koalu, ale nevíme. Podle průvodce je dobré se ptát ostatních lidí zda nějakou viděli. Ale nikdo nic. Už jsme ztráceli naději, že koalu uvidíme, ale v tom se stalo něco neuvěřitelného. Marťa uviděla koalu. Ani nás tak nepřekvapila ta koala, ale to že to byla právě Marťa kdo ji uviděl jako první. Přece jen ji musím dávat GPS souřadnice hub, aby je nerozšlapala, když houbaříme v čechách. Během několika vteřin se u nás shlukuje dav lidí a všichni si je fotí. Je to pravděpodobně máma s prckem. Oba se drží stromu a spí. A kupodivu asi nespadnou.

Pokračujeme dál po cestě až docházíme k ruinám bunkrů a jiného vojenského zařízení. Například k plošině otočného kanonu, bránící břeh před loděmi. Na vrcholu je velitelský bunkr, který je umístěn na skále, aby byl správně maskovaný. Z pevniny je sice poznat, že je to bunkr, ale z moře už to vypadalo pouze jako skála. Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme u koalů a opravdu nejsou moc aktivní. Za dvě hodiny se celkově posunuli o pár centimetrů. Pochodujeme na další zastávku ostrova a tím je pláž Alma. Cestou ale potkáváme ještě jednu koalu. Když se k ní přibližujeme, pouze zvedne hlavu a po 5 sekundách jsme ji už nudili a tak šla zase spát. Na pláži nás čeká pěkný parčík se stínem (což jsme ocenili ve 40 stupních), ale spoustou řvoucích dětí. Bohužel jediná pláž kde je pobřežní hlídka a tak rodiče vyšlou děti do moře a on je někdo podle potřeby zachrání. Rychle se přesouváme o pláž vedle. Tady nikdo není. Marťa chce mít pocit, že si sebou nebrala plavky zbytečně a tak si jde zaplavat do moře. U toho chození to však skončilo. Po překonání vzdálenosti okolo 200 metrů od břehu se stále nedostala ani do takové hloubky, aby si namočila břicho. Navíc je voda teplá jako čaj, což moc nefunguje, když se chce člověk zchladit.

Máme ovšem koupený lístek na trajekt zpět a tak už musíme jít. Ještě před naloděním si kupujeme litrový kýbl zmrzliny, který máme v plánu během plavby zpět vydlabat. Už nám však není 22 kdy jsme byli schopni něco takového sníst na posezení. A tak se opravdu přemáháme a zbytek dne si už jenom stěžujeme, že nás bolí bříško.

Den 8

Jednou se tedy přemůžeme a vstaneme brzo. Tentokrát kvůli klokanům. Každý den na pláži v Cape Hillsborough můžete vidět při východu slunce klokany jak se pasou na něčem co asi vyplavilo moře. Do svítání jsme měli ještě dost času, ale rozhodně jsme tu nebyli první. Houf lidí, kteří jsou rozestoupení kolem žlutých kuželů a všichni fotí a točí cokoliv se stane. Dodržování osobního prostoru (klokanů) tu zaručuje ranger, který je připraven Vás kdykoliv okřiknout. V případě ohrožení vytáhne zbraň. Píšťalku. Nikdo neřekl klokanům, že mají vyžadovat osobní prostor a začnou poskakovat k lidem. Po východu slunce se začínají klokani postupně rozhopkávat do okolních lesů a zbývá tu jen posledních pár jedinců. Stejné je to i lidmi. Když i poslední klokan odskáče pryč odcházíme také. K veřejnému grilu ohřát si snídaňovou polévku z konzervy. Ještě u toho voláme s rodiči, když najednou Marťa začne křičet. Jsme v Austrálii, takže to může být cokoliv od krokodýla po nebývale velikou včelu. V tom se mi ale pod nohama zastavuje klokan, který se přišel podívat co to kuchtíme. Beru opatrně telefon a ukazujeme australskou faunu v přímém přenosu do 15,5 tis. kilometrů vzdáleného Liberce. Za chvíli už nás má klokan tak na háku, že si Marťa může podrbat na hlavě a zase upaluje pryč. Prostě Austrálie.

Zbytek dne vyplňujeme velice záživnou 11 hodinovou cestou přes pustinu, kde nic není. Jediný zajímavý okamžik nastal při západu slunce, kdy se po obloze proháněli tisíce a tisíce kaloňů. V silně načervenalé obloze je vidět pouze nespočet černých teček zaplňující vše, kam jen dohlédneme.

Den 9

Po 9 dnech je to s podivem, ale začali jsme být trochu unavení. Přece jen každý den jsme pořád na nohách nebo sedíme v autě. Najeto už máme kolem 2 000 km a je to znát. Uchýlili jsme se k nouzovému plánu. Jdeme se plácnout na pláž, alespoň na chvíli. Přijíždíme proto na Noosa Heads Main pláž, kde máme v plánu nic nedělat. Takovou nudu jsme dlouho nezažili. Na Zélandu jsme měli míč, pálky na líný tenis, pivo a šlo to vydržet. Ale tohle ne. Za deset minut (z toho jsme šli 8 minut od auta a zpět k autu) odcházíme na procházku. Je tu hezký parčík s cestičkou podél pobřeží a zpět se chceme vracet středem poloostrova. Chvíli se zastavujeme na Dolphin Point vyhlídce a zkoušíme štěstí jestli nějakého delfína neuvidíme, ale dnes není náš den. Ale hned jak se rozejdeme oba vidíme v dálce nějaké velké šplouchnutí. Chvíle se snažíme brejlit na ono místo ale nic. Asi vlna. Ale za chvíli zase. Jdeme rychleji k další vyhlídce a už to vidíme jasněji. V dálce si hrají velryby „pojď mi hop“. Vždy vidíme jak se malá tyčka, z našeho pohledu o velikosti asi 2 cm, vynoří z vody a pak následuje mohutný šplouch. Ještě že táhnu přes půl zeměkoule dalekohled, abychom ho měli vždy připravený v autě, když ho budeme potřebovat. Ale v tom kolem nás prochází pán s dalekohledem kolem krku. Marťa kašle na etiketu a okamžitě se ho ptá zda si může dalekohled půjčit a jednou rukou ho již drží v ruce. Neměl jinou možnost než souhlasit. Ptáme se jestli ví co to tam v dáli skáče. Odpovídá sebejistě, že to jsou keporkaci. Taky se zmíní, že za rohem, kam máme namířeno jsou další. Blíže u břehu a daleko hravější. Vracíme dalekohled a pokračujeme v cestě. Kousek před vyhlídkou Hell’s Gates se náhle u břehu vynoří něco mohutného. Je to jako když se čumákem napřed vynoří ponorka, ale tohle je opět keporkak. Do seznamu co jsme si sebou nevzali patří i dron. Tohohle budeme dlouho litovat.

Marťa se nabídla, že pro dron těch pár kilometrů zaběhne, otočila se vyběhla. Byla to hrozná blbost, ale v tu chvíli jsme prostě chtěli udělat několik videí. Jen co Marťa vyběhla se po nich ale slehl oceán a neviděl jsem jedinou velrybu. Šel jsem ji tedy naproti a potkali jsme se na půl cesty. Rudá jako rajčátko, zpocená jako kdyby půl cesty plavala. Bohužel jsem ji musel zklamat, že to bylo zbytečné. Když už tu jsme tak jsme šli alespoň na pláž. Je tu krásně vidět, jak náročnost dostupnosti se odráží v tom kolik lidí je na pláži. Zatímco na pláži vedle parkoviště je to hlava na hlavě o pár set metrů dále už je na pláži podstatně méně lidí. My se rozhodli pro pláž 2 km od parkoviště což byla záruka prázdné pláže. A proto jdeme blbnout do vln jako děti.

Pár hodin jsme museli kvůli technice strávit v knihovně, abychom mohli zálohovat všechny fotky a videa a uvolnili místo na paměťových kartách a můžeme jet dál. Dalším cílem je Glass House Mountains národní park. Zde potkáváme našeho prvního hada. U krajnice stál karavan a nic nedělal, tak jsem si zanadával a začal předjíždět. Hned jsme viděli, proč tam takhle jako de… stál. Před jeho dodávkou je svinutý zelený, dva metry dlouhý a správně nasra.. had. Rozhodně mu nepřidalo na pohodě, že jsem si k němu zacouval zatímco jsme ho sledovali parkovací kamerou. No nic, ta kvalita je hrozná a tak otáčím auto a jdeme se kolem něj projet ještě asi 4x. Párkrát se nám pokouší zaútočit na auto, ale 50% posádky se cítí v relativním bezpečí. A Marťa se bojí o svůj život.

Pokračujeme dál na jednu vyhlídku, ale ta se nám moc nezamlouvá. Máme ještě nějaký čas do západu slunce a tak přejíždíme k Mt Beerburrum. Necháváme auto na parkovišti a pomalu se šouráme směrem k vrcholu. Ne že bychom byli unavení, ale kopec má takové stoupání, že se stačí pouze trochu předklonit a už můžeme zapojit do práce i ruce. Opravdu normálně by byl takovýto kopec obehnaný alespoň 3x cestou kolem dokola, aby Vám nepřišlo, že stoupáte. Tady jim asi došel asfalt, tak to vzali kolmo k vrstevnicím. Nakonec ztrácím Marťu jejíž výmluvy na krátké nožičky mě přestávají bavit. Beru vybavení a jdu ho připravit na vrchol. Tady je malá rozhledna a parádní výhled. Nechápeme proč všichni odešli ještě před západem slunce, ale nestěžujeme si, že jsem tu sami.

Den 10

Jsme téměř na předměstí Brisbane, ale to nás moc neláká. Nás láká aktivita co jsme si včera koupili a proto jedeme přímo na Gold Coast. Na jednu z nejlepších surfovacích pláží světa. Přímo na pobřeží se tyčí obrovské mrakodrapy a my pod nimi nejsme. Protože čekáme na špatném místě… Mapa byla dost zavádějící a podařilo se nám nás tak zmást, že čekáme asi o 10 kilometrů jinde. Máme 10 minut do začátku lekce a pospícháme co to autíčko dovolí. Trochu problémy s parkováním, ale naštěstí nejezdíme v kempovací dodávce, takže se vejdeme všude. Dorážíme o 10 minut pozdě, ale to jim nevadí, všichni jsou už na pláži a my se teprve soukáme do neoprénů. Přišli jsme o nudnou přednášku z bezpečnosti a okamžitě se nás ujímá jeden instruktor a vysvětluje nám základy. A jdeme do vln. Nejdřív se učíme chytit vlnu a sjet si jí po břiše až na pláž. Oba dostáváme červený puntík a jdeme se zase shromáždit opět na pláž. Tentokrát se naučíme zatáčet. Vypadá to jako sranda a když si to zkoušíme na vodě, je to ještě lepší něž vypadat jako banda bláznů se surfama na písku. Oba nás to neskutečně baví i když zapomínáme zavírat pusu, při dojezdu na pláž. Takže to trochu chroupe když skousneme. Další část je, jak se postavit na prkně pokud chytneme vlnu. Rychle to jít testnout do vody a po pár nezdarech stojíme a sjíždíme naše první vlny v Austrálii. Pravda že přistání by mohla být hladší, ale nad tím není čas přemýšlet. Jdeme naposledy z vody a dáme si základy bezpečnosti na moři. Ve zkratce „jak neumřít při surfování“. K tomu už mám celkem co říct a instruktor souhlasí se vším co jsem dělal špatně a proč jsem naposledy při surfování málem odjel na moře. Máme ještě pár desítek minut, něž nám vyprší čas kurzu a tak to jdeme využít. Marťa se surfování hrozně bála, ale po lekci musela souhlasit, že to je pořádná sranda….

Den 11

Brzy ráno vyrážíme na cesty, máme před sebou spousty kilometrů a míst. Prvně jedeme moc hezky klikatou cestičkou do Lamingtonského národního parku. Tady je vodopád Moran, který bychom chtěli vidět. Taky jste stejně jako my nevěřili, že to bez vodopádu vydržíme nebo jo? Opět zklamaní z málo vody ale jdeme se projít ještě obdobě procházky korunami stromů. Na jeden strom je tu i žebřík, díky kterému se záhy dostáváme do nějakých 40 metrů a otevírá se nám krásný výhled po okolí. Při cestě do auta na mě však začnou papoušci nalétávat. Jeden by mě trefil do čela, kdybych mu neuhnul. Řádně jsem mu vysvětlil, ať se nejdřív naučí létat, ale vypadal, že mě ignoruje. Poté jsme zjistili, že létat umí moc dobře, jen se nesnažil trefit čelo, ale bagetu co jsem zrovna snídal. Druhý už tak ostýchavý nebyl a přistál Marťě na hlavě. Nechal se tam chvíli krmit, pak změnil pozici na ruku. Nakonec tam měla tři a všechny krmila a hladila je. Na mě nešel nikdo, protože jsem jednoho seřval a tak jsem všechno alespoň točil a fotil.

Pokračujeme v cestě a přijíždíme k dalšímu vodopádu. My víme, ale nemůžeme si pomoc. Tenhle měl být sázka na jistotu, neboť jde o díru vyhloubenou ve skále, skrze kterou voda protéká do jeskyně. Takový přírodní obdoba trychtýře ve vodním světě s příhodným názvem Natural bridge. Ještě malá zajížďka na nejlepší vyhlídku. A tím nemyslíme, že je opravdu nejlepší, ale ona se tak jmenuje. Zkrátka Best of All. Mysleli jsme, že je to nějaká sranda, ale cestou potkáváme vyhlídky, které se jmenují jako vyhlídka, lepší vyhlídka, ještě lepší vyhlídka a nakonec nejlepší vyhlídka. Ani na nejlepší vyhlídce nemůžeme být věčně, zvlášť když je tam kosa. Proto opouštíme sluneční stát Queensland a přejíždíme hranice do Nového Jižního Walesu.

Den 12

První výlet v Novém Jižním Walesu se vydáváme podívat na pobřeží a na zdejší maják. Už ale při příjezdu poblíž místa kde chceme zaparkovat začne Marťa vyšilovat, že něco vidí ve vodě a že je to obrovské. Třeba opět keporkaci a tentokrát máme drona sebou. Rychle parkujeme a ještě cestou na pláž rozkládáme drona. Na pláži je okolo 20 lidí a všichni něco pozorují. Za chvíli vážně vyskočí z vody keporkak asi 200 metrů od břehu. Vzlítám a jdu hledat jestli ho nedokážu natočit ze shora. Ale není to vůbec jednoduché. Na obrazovce vidím pouze vlny a nemám naprosto nic podle čeho se orientovat. Marťa na mě pořád pokřikuje tamhle a tamhle, ale z toho se určuje pozice opravdu špatně. Nakonec odcházíme bez nějakého kvalitního záběru. Při odchodu se Marťa přiznává, že to co viděla ještě z auta bylo úplně někde jinde a navíc možná i směrem na pláž, takže to asi nebyla velryba. Ale měla štěstí, že v Austrálii je pořád na co v moři koukat.

Pochodujeme na maják a pořád pokukujeme do moře, protože když už víme na co soustředit vidíme všude delfíny, velryby a občas i žraloky a želvy. Je tu spousty cestiček jak se dostat k cíli a i nám se to nakonec daří. Vypadá jako miniaturní hrad natřený na bílo. Bohužel se nemůžeme moc zdržovat, čeká nás opět dlouhá cesta přeš území ničeho, ale na konci nás čeká Sydney.

Den 13

Probouzíme se na golfovém hřišti. Ne že by nás někdo unesl a zavlekl tam, ale byla taková mlha a tma, že jsme neviděli, kde stavíme stan. Když ale vylézáme ze stanu, kousek za ním se prohání několik desítek klokanů. Někteří se perou, další na ty dvě trubky koukají a zbytek dělá klokaní věci?! Žhavíme techniku a i když je teprv 6 ráno pouštíme se do natáčení a focení. Některé omylem vyplašíme, další vyplašíme zcela záměrně a najednou před námi stojí pravděpodobně bouchač skupiny. Stojí v postoji, kde mu chybí pouze zrcadlo a něco, na co by se mohl vyblejsknout na sociální sítě, a kouká na nás. No radši ho nebudeme provokovat a pomalu couváme pryč.

Přijíždíme do Sydney. Náš sen od doby co jsme se vydali na cestu na Zéland. Máme dilema, zda vjet přímo do centra a doufat, že se swiftíkem najdeme místo k parkování. Rozhodujeme se pro variantu B. Dojedeme do přístavu Manly, kde v pohodě zaparkujeme auto a vezmeme si trajekt do centra. No doufali jsme, že v pohodě zaparkujeme. Trvalo nám to asi 30 minut a třetinu nádrže, než jsme našli parkování zdarma a stejně jsme asi 2 kilometry od přístavu. Ale to je jedno, protože cesta trajektem po zálivu a centru Sydney a projížďka na lodi kolem opery za to rozhodně bude stát. Kapitán parkuje loď co by kamenem dohodil od opery a to je náš první cíl. Normálně nemáme rádi davy, ale tady nám přijde, že se turisté a místní příjemně rozptýlí a dost si to užíváme. Dokonce potkáváme krajany, takže po dlouhé době se můžeme bavit v češtině s někým jiným něž spolu. Další zastávka obchod s alkoholem, koupit si cider a hurá na cestu kolem centra. Procházíme kolem historických baráčků, pod mostem Harbor bridge, královského přístaviště, muzea a dalších míst. Nakonec jdeme i na samotný Harbor Bridge, když už zapadlo slunce. Chceme vidět osvětlenou budovu opery, a to je pecka. Nakonec nasedáme na trajekt, okolo osvětleného mostu a opery i proplouváme, dokud nám nezmizí v dáli. Je 10 hodin a naše místo na přespání je vzdáleno 2,5 hodiny od naší polohy. Ještěže se u řízení auta nedá usnout….

Den 14

V noci jsme dorazili do free kempu James Bond na okraji národního parku Blue Mountains. Jsou pojmenované podle namodralé barvy, kterou hory mají díky odpařování oleje z eukaliptů při horkých dnech. Takže při všech dnech. Je tu úžasné údolí se spoustou příkrých stěn, ze kterých padá voda z potoků od několika metrů až po desítky metrů. Je tu také spousta treků všech možných délek a obtížností. My jsme si vybrali trek s vodopádem Wentworth a projít okruh až na vyhlídku tři sestry. Bohužel byl ale trek z části zavřený a tak jsme museli stejnou cestou zpět. Ale cestička vytvořená v pískovcových skalách, kdy pod sebou nevidíte nic než propast, jsme si užili i dvakrát.

Stavujeme se na spousty dalších vyhlídek, ale modré hory mají jedno specifikum. Poprvé Vám vyhlídky vyrazí dech. Prales, pískovcové stěny táhnoucí se kam až člověk dohlédne. Podruhé je to nádhera. Ale potřetí je to už pěkná nuda. Všechny vyhlídky jsou stejné. S hodně podobným výhledem. Jediná, která se vymyká je právě vyhlídka na tři sestry, ke kterým se váže spousta babských povídaček. To byl náš cíl na konec dne. Když jsme sem nedošli, tak jsme sem alespoň dojeli autem.

Den 15

Opět jsme na cestě a míříme na druhou stranu modrých hor projít si několik treků v místním pralese. Samozřejmostí jsou strmé stěny a tady blbneme a pořizujeme spousty fotografií, které se doma musí cenzurovat. Společně jsme se také dohodli, že patnáctý den je kritický a poprvé si skutečně odpočineme. Jedeme proto po obědě rovnou do kempu kde budeme dnes spát. Přivezli jsme sebou 5 litrů vína a jdeme si číst. Když se začíná stmívat rozděláváme malý ohýnek, na kterém si nakonec i připravujeme večeři. Zase máme více energie na další cestu.

Den 16

Odpočatí a připraveni na další dobrodružství. Austrálie nám ukazuje stránku, jakou jsme tu do této chvíle neviděli. Je mlha, prší a je na místní podmínky zima. Zima znamená, že chodíme stále v žabkách a kraťasech, ale na sobě máme lehké bundy. Zrovna když máme zamířeno naposledy do Sydney a na jejich bazény na pobřeží. Na fotkách bazény Bronte a Bondi vypadají moc efektně a těšíme se až si takovou fotku vyrobíme. Ale v takovémhle počasí, není ani jeden z nás ochotný tam vlést. Dokonce bychom byli jediní, kdo tam v ten den vlezl. Mrzí nás to, ale po cestě jich je ještě několik. Ale je vidět, že jsme 2,5 tisíce kilometrů jižněji, což na jižní polokouli znamená, chladněji. Máme v plánu projet si Grand Pacific Drive. Tady se nachází spousta pěkných vyhlídek na oceán a pobřeží, pláží a majáků. A  my to projedeme všechno. Na co se ale obzvlášť těšíme je most Sea Cliff. To je most, který je vysunut nad úroveň moře. Což nezní tak zajímavě, popravdě ani přejíždět přes něj není nijak lepší. Ale z vyhlídek a z drona, už to vypadá epicky. V této oblasti máme poprvé problém najít si ubytování. Jezdíme na jednu stranu ke kempu, který jsme nenašli a poté zase zpět někam, kde nemůžeme nechat auto a tak jedeme zase dále. Nakonec se nám žádný kemp zdarma nepodařil najít a tak zůstáváme ve městečku Coledale a za kempování poprvé platíme.

Den 17

Pokračujeme po velké pacifické cestě okolo majáků ve městě Wollongong. Jedeme k blowhole, kde při nárazu vlny do pobřeží dojde k natlakování vzduchu a ten i s trochou vody vytryskne jako gejzír ze skály. Našli jsme v autě bagety, které jsme kupovali první den a proto jsme se rozhodli zpříjemnit den i rackům na pláži. Marťa stojí uprostřed hejna těchto chechtálků a rozhazuje jim zlevněné bagety. Co bylo však nejlepší na tomto dnu byl večer. Jedeme přespávat do kempu Bendeela, který je zdarma a podle jejich informací jsou zde k vidění wombati. Jen co jsem Marti ukázal promo video s touhle koulí chlupů, bylo jasné co bude dál. Přijeli jsme a ještě než jsme stihli zaparkovat auto, vidíme po kempu pobíhat několik klokanů a nakonec i jednoho wombata. Hned vyskakujeme a jdeme si ho fotit. Zaráží nás ale, že jsme jediní. Tohle zvířátko může v roztomilosti zápasit i s koalou a nikdo si to nefotí? My tuhle příležitost nezahodíme a jdeme okamžitě točit a fotit. Wombat, ač divoký, má nás slušně na háku a je mu naprosto jedno co děláme, hlavně když ho necháme žvýkat trávu. Po 15 minutách nás to už nebaví a jdeme rozdělat stan. Později si dáme do hrnečků víno a jdeme na průzkum okolí. Už je nám jasné proč to nikoho nevzrušovalo, že je zde wombat. Jsou zde totiž všude. Napočítali jsme jich pár desítek, ale stejně nám tento kříženec morčete s prasátkem přijde úžasný.

Den 18

Jedeme do hlavního města Austrálie. Ano, pro ty kteří nevědí je to Canberra, což je největší vnitrozemské město v Austrálii. A také velmi moderní město, i když většina budov v centru je úřednických. Přijíždíme přímo k jezeru v centru města. Odtud bychom rádi prošli celé centrum, včetně nové radnici. Hned si všímáme zvýšeného počtu lidí v jednom z parků. Také si všímáme doprovodného jevu a tím je, že není kde zapakovat. Jdeme to obhlídnout a zjišťujeme, že se zde další den koná festival. Dnes je pouze předfestival s mnoha druhy farmářských produktů, soutěžemi pro děti, pódii a velkou spoustou kytek. Nekoupili jsme nic, zato jsme na zemi našli platební kartu nějakého číňana. Člověk by neřekl jaký je problém odevzdat nalezenou kartu. Nikdo jí nechtěl. Nakonec jsme se ji zbavili a můžeme pokračovat v cestě. Procházíme kolem staré radnice až k radnici nové. Cestou si všímáme, že tu je minimum lidí, a ještě méně aut. U nové radnice si všímáme jak je celá Canberra postavená. Kruhový objezd kolem celé budovy a rovné, široké a dlouhé silnice táhnoucí se přímo ze středu.

Cesta z města nás vede do hor. Národní park Kosciuszko (taky nevíme jak se to čte) je místem s nejvyšším stejnojmenným vrcholem hory v Austrálii. V plánu je vyšlápnout si ji, nebo alespoň kopec, ze kterého si budeme moci udělat pěknou fotku. Ale to až zítra.

Den 19

Tento národní park s polským názvem, který nedokážeme vyslovit se nám nepodařilo naplánovat. Nebo jsme spíš měli celkem smůlu. Dojeli jsme do informačního centra ve městečku Jindabyne. Věděli jsme, že počasí nám přeje, ale jako správní hikeři jsme chtěli potvrzení jak to vypadá s trekem Charlotte pass. Celkově měl trek něco kolem 20 km. Na informacích nám oznámili, že k téhle cestě ještě není otevřená silnice. To by nám přidalo dalších 14 km. To už jsme odpískali. Smůla byla, že v pondělí měla být tato cesta znovu otevřena, ale dnes je sobota 🙁 No nic, nedá se nic dělat, půjdeme se projít alespoň po okolí. Je tu krásné ledovcové a hodně ledové jezero. Nakonec jsme si našli kemp a přečkali do dalšího dne.

Den 20

Večer jsme se domluvili, že si celý národní park alespoň projedeme autem a koukneme se tedy na nejvyšší vrchol Austrálie z okénka auta. Co jsme nevěděli a ani v informačním středisku nám to neřekli, že za parkování v NP se platí. A ne zrovna málo. Ale průjezd parkem je zdarma, pokud to stihnete za 2 hodiny. Přijíždíme na hlavní bránu a žádáme o dvou hodinovou propustku. Tam nám ale oznámí, že dnes cestu uzavřeli kvůli opravám a otevírají ji opět do provozu v pondělí. Další rána do našich plánů… Aby jsme se zchladili, zaparkovali jsme na hranici NP a jdeme se projít do parku. Potom ale musíme vyrazit na cestu. Zaprvé musíme dost velkou zajížďkou a pomalu se nám krátí čas.

Den 21

Bylo to těžké, ale dojeli jsme do dalšího státu. Jsme ve státě Victoria téměř na předměstí Melbourne v národním parku Wilsons Promontory. Tady přijíždíme na konec cesty parkujeme auto a jdeme se projít na několik teček na mapě. Prvním je pěkný most přes řeku. Z toho tady skáče spousty dětí v neoprénu do řeky. Pokračujeme na vyhlídku Pillar Point. Tím se ocitáme na špici západní strany poloostrova a otevírá se nám výhled na pobřeží a tedy obě pláže. Pokračujeme dál na, v překladu, vrzající pláž. Podle nás tenhle zvuk dělá každá pláž, ale z nějakého nepochopitelného důvodu je tahle pláž vyhlášena tímto skřípavým zvukem. Než přicházíme na pláž jdeme blbnout na blízké kameny o které se tříští vlny. Poté už sundaváme boty a jdeme si zaskřípat na pláž. Po chvíli si sedáme a začínáme fandit surfařům, ať se jim povede chytit vlna. To už pomalu začíná zapadat slunce a začíná být chladněji a chladněji a tam vyrážíme zpět.

Cestou z parku se ještě zastavujeme na menším treku, kde by podle všech informací, měli být k vidění wombati, klokani a emu. Emu je zatím jediné zvíře, které je na našem seznamu a které jsme doteď neviděli. Hned na začátku treku potkáváme několik klokanů s mláďaty. Pokračujeme dál a hrajeme hru najdi zvíře. Klokan 1 bod, wombat 5 bodů, emu 100 bodů. Jednoznačně vyhrávám, neboť vidím každého klokana ve vzdálenosti 100 metrů. Pak se to láme, protože Marťa vidí našeho prvního emu. Takže jsme prohrál. Nezapomněli jsme dalekohled, takže ho vidíme jasně a zřetelně. Stejně tak viděl i on nás a tak se po chvílí ztrácí v porostu.

Den 22

Přejíždíme Melbourne a jedeme po pobřeží, kde se nachází spousty skalních útvarů. Nejznámějším skalním útvarem je 12 apoštolů. Je to 12 skalních výstupků, které čouhají z oceánu a jsou bičovány vlnami. Tím, že je nejznámější, je zde také nejvíce lidí. Trochu nám to připomínalo ledovce na Novém Zélandu. Každou chvíli tu startovala helikoptéra, takže dron samozřejmě zakázán. Hodně lidí se nedaří ani rozptýlit, protože cest tu moc není. Přejíždíme ještě k několika dalším skalním útvarů a po chvíli nám už připadají všechny stejné. Navštěvujeme tak další zajímavá místa, jako například jeskyni, ve které vlny dělají podobný randál jako láva v sopce, podobně jako na Vanuatu. Projíždíme si celé pobřeží a zastavujeme si každou chvíli na místech, která nám připadají zajímavá nebo když si chceme odpočinout. Je to totiž náš poslední celý den, a poslední noc. Zítra máme opravdu hodně práce.

Den 23

Je to tady. Večer odlétáme, ale máme toho ještě dost před sebou. Zaprvé si v kufru půjčeného swiftíka vozíme celou dobu velký kufr, který budeme posílat domů. Zvlášť budeme australskou poštou posílat můj notebook, protože ten rozhodně nepojede lodí. Vůbec jsme doteď neřešili odeslání velkého batohu domů a celou dobu jsme žili v domnění, že na stránkách je adresa, kam musíme batoh dovést. Není. Pouze telefonní číslo. My máme sice australskou simkartu, ale pouze datovou a navíc už vyčerpanou. Jdeme tedy do obchodu se zeptat zda si od nich nemůžeme zavolat. Kupodivu svolili a tak jsme domluveni kam máme přijet. Přijíždíme k rodinnému domu, ze kterého vylézá chlapík, mluvící trochu polským přízvukem. Hned po příjezdu nám oznamuje, že kdybychom to řešili dříve, mohl batoh dostat ještě na loď, která odplouvala včera. Teď si však musíme počkat dalších 6 týdnu, než popluje další loď. Říká nám, že cesta trvá 3 měsíce, ale že pokud nic nepřijde do půl roku, tak že se teprve máme ozvat 😀 Zjišťuje informace o batohu. Kolik váží? 27 kilogramů. Už do telefonu nám řekl, že posílá batohy do 24 kg. Ale že nám vezme i 27 kg. Pokládá ho na váhu a tam vyskočí 30 kg. Trochu nás zalije studený pod. On se zasměje a ptá se dál. Máte tam něco kovového. Nooo, notebook, mince, magnetky atd atd. Tak dobrý a nějaký zbraně? Máme tam nůž s asi 20 cm čepelí. Vytáhnu nůž a pánovi se protáčí panenky. Řekne mi ať ho schovám někam doprostřed a jde ho zabalit do fólie. Celkově jsme za zaslání 30 kg batohu zaplatili 200 AUD, za poslání mého 3 kg notebooku 120 AUD. Ale toho čeho jsme se nejvíce báli je vyřešeno. Teď vrátit auto. Ne, že bychom bourali, ale na gravelkách dostalo auto celkem zabrat, navíc jsme s ním párkrát sjížděl z kopce tak rychle, že jsme trefil tlumiče nadoraz. Parkujeme auto v parkovacím domě v centru města. Fotíme si palubní desku, kydáme bordel, vyhazujeme nepotřebné věci (například jsme si v autě vypěstovali čínské zelí, které nám dali zdarma k nákupu) a jdeme do kanceláře. Najeli jsme za 23 dní téměř 8 000 kilometrů. Na pobočce vracíme klíčky, ukazujeme foto palubní desky a oni nám děkují a jsme volní. To jsme nečekali, že to bude takhle lehké.

Máme ještě trochu času a tak se jdeme projít, alespoň na chvíli do centra města. Procházíme si parčíky, procházíme v okolí řeky a děláme si srandu jak vypadáme. Potkat se v takovém stavu v Praze, řeknu si, že jsem bezdomovec, ale tady v Austrálii se tomu smějeme. A přece jenom odlétáme do Vietnamu, tam snad tak tragicky vypadat nebudeme. Odjíždíme na nízkonákladové letiště Avalon, kde čekáme na náš let do města Hanoi.

Než jsme odjeli do Austrálie, tak nás všichni strašili, jak je to nebezpečné. Můžeme říct, že jsme se v nebezpečí necítili ani jednou. Naopak nás Austrálie mile překvapila svou živostí. Opravdu každý den se zde narazí na nové zvíře, na nějaké zvíře. Co se týče treků a přírody, není tak rozmanitá jako Nový Zéland, ale rozhodně se zde dá najít co každý hledá. A my si naši cestu rozhodně užili a minimálně jednou se sem ještě vrátíme….