Přežili jsme. Přežili jsme všechny nástrahy, které na nás toto souostroví připravilo. Vypořádali jsme se s vlezlými taxikáři, nástrahami v moři i výbuchem sopky. Navštívili jsme celkově tři ostrovy a to Efate, Espiritu Santo a Tanna. Nejdříve napíšeme drobné informace o tom, jak se na těchto ostrovech žije a pak se s Vámi podělíme o naše příběhy a zážitky. Kdyby někdo chtěl, může se kouknout i na výběr našich nejlepších fotek, které budeme průběžně dávat na instagram a později se podělíme i o naše videa, tak pojďme na to.

Vstup do země:

Pro vstup do země nepotřebujete před cestou zařizovat vůbec nic. Cestovní víza dostanete na 90 dní na letišti po vyplnění kartičky. Pozor si dejte na kolonku, kde máte zajištěné ubytování. Pokud jedete jako my s vlastním hotelem na zádech, najděte si jméno hotelu poblíž pláže a jenom napište jeho jméno (nekontrolují rezervace).

Peníze:

Na všech ostrovech je oficiální měnou vanuatský vatu (všichni říkají pouze vatu), jehož hodnota je přibližně pětinová oproti české koruně (5 VATU = 1 CZK). Protože turismus tu není tolik rozšířený, nečekejte žádné zázraky co se týče moderních způsobů platby. V obchodech, trzích i restauracích se platí papírem a kovem a platbu kartou jsme tu viděli snad pouze jednou. I s počtem bankomatů je to slabé (jsou tu bankomaty ANZ pro ty co by letěli z NZ). Víme že jsou na letištích na Efate a Espiritu Santo, ale na ostatních nejsou. Ve městech Port Vila a Luganvile je bankomatů dost, ale jinde už je budete hledat marně, proto je dobré si naplánovat alespoň trochu výdaje. Co se týče cen, tak v obchodech jsou ceny za potraviny vyšší než v Čr i NZ. Proto se připravte na menší šok, ale nebojte tragické to také není. Bageta (100 VATU), voda 1.5 l (150 VATU), konzerva s masem (200 VATU), pivo (370 VATU) a víc vlastně nepotřebujete. Trochu lépe se člověk cítí na místních trzích, které jsou na všech ostrovech, myslíme, že každý den. Tady se dá koupit úplně všechno od místních za nejlepší ceny. Banány asi 2 kg (100 VATU), keřík s arašidama (100 VATU), papája (60 VANU), kokos (100 VATU), dá se většinou nakoupit i hotové jídlo (vetšinou rýže se zeleninou, kuřecím nebo rybou) za 100 až 200 VATU. Ve všední dny okolo oběda se kolem silnic objevuje spousta stánků s jídlem vetšinou za 100 až 200 VATU. Jsou rozmístěné po 100 metrech, takže pokud se Vám nelíbí co nabízejí u jednoho, určitě se můžete přesunout dále. Tato služba funguje i o víkendu, ale ne v takové rozsahu. Jídla v restauracích začínají od 500 a pokračují k 2000 VATU za vetšinou evropské a americké pokrmy.

Cestování:

Na Vanuatu se dá dostat z míst jako je Fidži, Austrálie a nově i Nový Zéland. Mezi ostrovy je asi nejpohodlnější cestovat letadlem s leteckou společností Air Vanuatu. Letenky jsou ovšem dost napálené a v letadle nedostanete ani vodu (v menších není ani letuška). Naštěstí většina letů trvá méně než hodinu. Pokud máte čas a jste opravdu dobrodruh, je zde možnost jet na nákladní lodi s místními. Cena se pohybuje okolo 5 000 VATU, ale cesta trvá okolo 24 hodin a na palubě není téměř nic. A rozhodně nedoporučujeme někomu kdo trpí mořskou nemocí 😉 Informace neseženete jinak než přes telefon (na internetu tyto firmy nefrčí) a jízdní řády budeme marně dohledávat. Společnosti, které na trasách z města Port Vila – Luganville jsou vanuatu ferry, big sista (odpovídají na fb), vanuatu cargo.

Na ostrovech je to o poznání lepší. Jsou zde autobusy, taxíky, městské transporty a veřejné transporty. Asi to bude znít trochu chaoticky, ale všechno je to téměř jedno a to samé. Autobusy (SPZ začíná písmenem „B“) jsou vlastně mikrobusy, křižující chaoticky město a kam si řeknete, tam Vás odvezou. Platí se za osobu a cena se smlouvá. Taxíky (SPZ začíná písmenem „T“) jsou už většinou lepší auta, ale můžete vidět i zrezlou konzervu nebo nákladní auto jako taxi. Platí se za osobu a cena se smlouvá. Městský transport (SPZ začíná písmeny „CT“) je pick-up a většinou jezdí mezi městy a vesnicemi. Platí se za osobu pevná sazba, kterou se dozvíte pouze od místních (řidiči se Vás pokusí oškubat) a je jedno jestli jedete celou cestu nebo si vyskočíte po kilometru, cena je spíš za nástup. Když budete míst štěstí můžete si sednout dovnitř, ale většinou pojedete na korbě jako kokos. Poslední je veřejný transport (SPZ začíná písmeny „PT“) což je opět pick-up, ale rozdíl od městského transportu jsme za dva týdny nebyli schopni rozpoznat. Všechny tyto transporty odjíždí z vesnic ráno a míří do hlavního města na ostrově za prací. V tuto dobu je cena nejnižší. Odpoledně zase všichni jedou z hlavního města zpět. Mezi těmito vlnami Vás moc lidí nebude chtít brát dále od města a nebo Vám opravdu napálí cenu. Tyto skupiny aut tvoří celkově asi 96,7% všech aut na Vanuatě a zastavují se zdviženým palcem (nebo prostě jdete podél silnice a všichni Vám stejně zastaví). A tady je problém pokud chcete stopovat, tak máte malou pravděpodobnost, že chytnete normální osobní auto (SPZ jenom z čísel) a nebo auto z půjčovny (SPZ začíná písmenem „H“) a ještě budou zastavovat všichni protože máte palec nahoře.

Stopovat se dá celkem dobře na ostrově Efate, hůře už na ostrově Espiritu Santo a téměř vůbec na ostrově Tanna. Jenom trochu cen co jsme vypozorovali:

Rarru Rentapao river cascade – Port Vila —- 250 VATU za osobu (B, CT, PT)

Luganvile – Champagne beach —- 1000 VATU za osobu (T), 500 VATU za osobu (CT)

Beleru – Luganvile —– 400 VATU za osobu (CT/PT)

Letiště Tanna – Lenakel —– 200 VATU za osobu (B)

Letiště Tanna – sopka Yasur —– jednou jsme jeli za 500 VATU za osobu, zpět za 1000 VATU za osobu (PT/CT). Všichni Vám, ale budou říkat že standardní cena je 6000 VATU (smlouvejte tvrdě)

Všechno to jsou ceny, které nám říkali místní nebo jsme si nasmlouvali, takže to neberte jako ceník.

Lidé:

Všichni mluví různými dialekty bislámštiny. Co jsme tak vypozorovali a dozvěděli, je to vlastně mix angličtiny (80%) a francouzštiny (20%). Lidi bychom rozdělili na 3 druhy a začnu s těmi nejlepšími. To jsou místní co žijí ve vesnicích a nepracují s turisty. Tito lidé jsou skromní, žijí v komunitách, kde se všichni znají v baráčcích z bambusu a listí místo střechy. Jsou ale nejsrdečnější, nejvíce Vám budou nápomocní, klidně Vám nabídnou ubytování, jídlo i vodu. Je krásné, jak lidé co mají tak málo, dokáží ještě pomáhat druhým bez nároku na honorář. Jejich vesnice mají většinou plochu, kde si pěstují co potřebují k životu a co nevypěstují to vymění na místních trzích.

Druhý typ lidí jsou místní co pracují s turisty. Většinou jde o řidiče, kteří jsou upovídaní, příjemní a když se s nimi na něčem domluvíte tak to platí a neměli jsme nikdy z žádným problém. Samozřejmě se Vás ale budou snažit oškubat za transport. Budou Vám dávat směšné částky, protože ví, že většina turistů je schopna si to dovolit, ale cena je mnohdy 3x až 5x vyšší.

Třetí je skupina přistěhovalců převážně z Austrálie, Nového Zélandu nebo Evropy, kterým se líbí styl života na ostrově. Většina vlastní pozemky, domy, atrakce a auta a dost často berou na stopa. Přinesli ale na Vanuatu touhu po penězích a majetkářství. Jejich domy jsou oploceny velkými zdmi a chrání si své pozemky. Většina jich je na ostrově Efate a na ostatních ostrovech jich potkáte minimum.

A samozřejmě pár turistů, které potkáte většinou jenom v letadle nebo na sopce.

Aktivity:

Zde bude rozepsané co je na námi navštívených ostrovech (podle nás) zajímavého spolu s cenami. Více, se o těchto aktivitách dozvíte v našem povídání trochu níže a pokud budete chtít vědět další informace, třeba jak ušetřit, určitě nám napište na fb nebo e-mail. Všechny ceny jsou za jednu osobu.

Efate

Vodopády Lololima (1) – Pěkná kaskáda v okolí města Port Vila, kde se dá koupat a jako jedna z mála atrakcí je zdarma.

Rarru Rentapao river cascade (2) – Další kaskáda kolem které je na obou březích cestička, můžete se zde vykoupat, skočit z vodopádu atd. Cena na pravém břehu (když koukáme po směru proudu) je 1500 VATU, cena na druhém břehu je 1300 VATU.

Vodopád Evergreen (3) – Nebo taky vodopád Mele je atrakce, na které jsme nebyli. Měl by tu být vodopád jako na předchozích, jen větší a další atrakce. Vstup je ovšem 2000 VATU pro turisty.

Back to Eden (4) – Je restaurace a příjemné místo na posezení. Dá se  odtud vyrazit šnorchlovat ke korálům a vidět želvy/karety, korály, spousty rybiček, obrovské mušle atd. Cena je 2500 VATU za hodinu a půl šnorchlování včetně zapůjčení vybavení a instruktora.

Havannah camp (5) – Není asi aktivita, ale je to pěkný kemp s bezva zázemím. Záchody, sprchy, grill, pláž, spousta místa na ležení, sezení a jsou tu krásné výhledy na západ slunce. Cena 1000 VATU na osobu a noc ve stanu (majitelka nám nabídla i za 500).

The beach bar (6) – Každý pátek okolo 18 hodiny je zde fire show. Nemá to nic společného s místní kulturou kromě toho, že představení provádí místní. Vstup je zdarma.

Ekasup village (7) – Nebyli jsme, ale měli by tu být trhy a ruční výroba. Cena je ve hvězdách.

Trh (8) – Místní trh se vším možným co se plodin týče.

 

Espiritu Santo

Million dollar point (1) – Je to místo kam se po druhé světové válce shodila veškerá technika do moře. Jde zde šnorchlovat a vidět pod vodou kusy tanků, džípů, lodí, přívěsů a děl. Vše je pokryto korály a kolem se prohání spousta rybiček. Čas je neúprosný a koroze se postarala o to, že už není tank jako tank, ale jde spíše o obrysy vojenské techniky. Na pláži se válí kusy motorů, nápravy, kola a vypadá to spíše jako skládka. A je tu hodně skla. Asi půl kilometru opodál je SS President Coolidge, ke které se však musí potápět s technikou. Vstup je zdarma.

Pláž Champagne (2) – Nebyli jsme, ale měla by to být jedna z nejhezčích pláží na Vanuatě. Ale vstup je 1000 VATU a pokud jsme zde ubytováni je vstup „pouze“ za 500 VATU. Vedle je podobná pláž zdarma jménem Lonnoc,

Blue hole (3,4,5) – Bazénky většinou někde v lese s krásně čistou a modrou vodou. Byli jsme na dvou a na obou byl vstup za 500 VATU.

Millenium cave (6) – Je to jeskyně otevřená pro turisty na přelomu tisíciletí, proto ten název. Bohužel bez průvodce se to nedá projít, ale máme pár tipů jak ušetřit. V tour je zahrnuta cesta do vesničky, pak následuje asi hodina a půl procházka buší a řekou. Následuje procházení samotnou jeskyní, kterou protéká řeka (jde se vodou). Oběd, který není v ceně a pak cca 30 minut chození kaňonem a řekou. Poslední část je plavání 45 minut v řece a asi 20 minut chůze. Cena je 9000 VATU.

Water cave (6) – Nebyli jsme, ale vychází se do ní ze stejné vesničky, cenu jsme nezjišťovali.

Trh (7) – Opět trh se vším možným.

 

Tanna

Pláž White sand (1) – Pěkná pláž poblíž sopky. Je zde horký pramen vytékající s pláže. Vstup je kupodivu zdarma.

Sopka Mount Yasur (2) – Největší lákadlo tohoto ostrova. Výpravy začínají ráno a večer. Vyvezou Vás nahoru a dál se pokračuje po svých. Procházka po vyhlídkách na kráter a samotnou sopku a frčí se dolů. To vše za cenu 9750 VATU. Do budoucna zde mají přibýt další atrakce, jako je sjíždění sopky na saních, kite, sjíždění na snowboardu atd.

Neznámá pláž (3) – Pláž s černým pískem na které nikdo není. Je tu také horký pramen a je to zdarma.

Sharks bay (4) – Vyhlídka na zátoku ve které jsou vidět žraloci. Na druhé straně je zátoka s pláží, kde jsou vidět želvy. Pán tu staví pěknou restauraci a má tu několik chatiček. Vstup za 1000 VATU.

Blue cave (5) – Je jedna z nejfotografovanějších jeskyň. Otvorem ve stropě prochází sluneční světlo a nádherně čistá, modrá voda dělají pěknou kulisu. Při odlivu se otevře otvor, kterým lze do jeskyně vplout. Při přílivu se zavře a do jeskyně se musíte pár metrů potopit. Cena pokud pojedete s tour je podle toho co jsme slyšeli 12000 VATU lodí a 7000 VATU autem. Pokud přijedete na vlastní pěst, tak je vstup za 1000 VATU.

Pláž s potopenou lodí (6) – Klidná pláž s černým pískem a u pobřeží potopená nákladní loď. Zdarma.

Blue hole v moři (7) – Jsou dvě asi 500 metrů od sebe. První je zdarma druhá je za 1500 VATU. Doporučujeme se jít podívat na tu zdarma a pak se rozhodnout jestli to stojí za to.

Trh (8) – Jako obvykle.

 

Fauna:

Na ostrovech nežije žádné smrtelně nebezpečné zvíře. Nejhorší je stonožka, od které kousnutí dost bolí (nezkoušeli jsme ale bude to zdarma). Níže je vyfocená, jen si jí musíte představit více ve 3D, protože jinou něž přejetou na silnici jsme nenašli. Na elektrických vedeních, ale i na plotech a stromech jsou vážně ošklivý a velcí pavouci, ale podle všeho nejsou jedovatí. Jo a myši.

Flora:

Jako na každém tropickém ostrově je zde nepřeberné množství ovoce a zeleniny, kokosů (což nevím jestli je ovoce nebo zelenina). Samozřejmostí jsou obrovské stromy banyanu a dalších, které tvoří tropické lesy.

Drone:

Bohužel na Vanuatu je potřeba pro létání s dronem registrace. To platí jak pro osobní použití, tak pro komerční. Registruje se u místního úřadu pro civilní letectví a registrace dronu stojí 50 USD a dalších 50 USD stojí povolení. Pokud u Vás drone na letišti najdou, mají právo Vám ho zabavit a dát pěknou pokutu. Nám ale batohy nekontrovali a tak by v příručním zavazadle drone bylo možné přenést, ale radit to rozhodně nebudeme. Pokud si budete chtít povolení vystavovat, tak mezi povinná pole patří a Vanuatské kontaktní číslo a osoba (což může být při odjezdu na dovolenou problém, vzhledem k tomu, že tam nikoho neznáte).

Den 1

Už není cesty zpět. Tradiční kontrola na letišti, kdy nám neprojde ani jeden batoh a oba vedle sebe stojíme jak trubky a čekáme, co nám vytáhnou z batohu tentokrát. Po minulé zkušenosti už sebou netáhnu nůž, takže jsem zvědav co se jim nebude líbit tentokrát. Vytáhnou mi škrtátko na rozdělávaní ohně s tím, že nemají tušení, co to je. Máme něco společného, já nemám tušení jak jim vysvětlit, jak to funguje. Poté kolem mě začnou pobíhat jak pilné včelky a snaží se dopídit jestli něco jako zapalovač projde kontrolou. 6 lidí nic nevymyslelo, až přišel boss, řekl „good“ a já můžu jít. U Marti byl problém salám zabalený v alobalu. Salám v alobalu je v pohodě, ale hermelín v alobalu už projít nemůže a tak si ho zabavují ke snídani. Zajímavější zjištění bylo, že se zapalovačem, který jsme taky měli v batohu problém nebyl, ale škrtátko a hermelín jsou opravdu životu nebezpečné.

Let probíhá tradičně, vřískající děti, jedno co Vám kope do sedačky, málo místa na nohy, prostě tradiční cesta nízko-nákladovkou. Ještě, že jako pozornost rozdávají jídlo. A byl jsem asi jediný, co si v 7 hodin ráno řekl o pivo. Na letiště do města Port Vila přilétáme ve tři hodiny odpoledne a jsme opět vrženi do neznámého prostředí, aniž bychom měli cokoliv zajištěné a zařízené. Procházíme městem a hledáme obchod, kde koupíme zásoby. Podle informací, co jsme četli na webu, zde nic o víkendu nefunguje. Blbost, funguje tu všechno a my míříme do malé sámošky. Všichni na nás koukají, jak na pandy v zoo a my vcházíme dovnitř. Působilo to mysteriózně, světla nesvítí, regály z palet. Protože jsme neviděli co nakupujeme a už vůbec ne cenu, jdeme pryč něž koupíme zajíce v pytli. Máme pouze dva dny na tomto ostrově, než se budeme přesouvat jinam a tak míříme cestou k našemu prvnímu cíli. Tím jsou vodopády Lololima. Procházíme Vanuatskou Beverly hills a už hledáme místo kam složíme hlavu. Potkáváme místního, tak se ptáme, zda tady můžeme přespat. Nejdřív se vyptává a pak nám oznamuje, že můžeme jít přespat do jeho vesnice. Zdvořile odmítáme a rozděláváme si hamaky mezi stromy.

Taková vsuvka. Než člověk někam jede, měl by se kouknout na počasí a teploty. Po našem zájezdu na Tahiti, jsme z batohu vyházeli mikinu, bundu, dlouhý kalhoty nazdar, aby jsme pak na Vanuatě zjistili, že tady je přes noc docela kosa. Takže už jenom přežít 13 nocí.

Den 2

Vyrážíme na naše první dobrodružství na Vanuatě. Jdeme špatně. Hned na prvním výletě se ztrácíme a dorážíme do cíle po značně improvizované cestě. Ale nakonec jsme dorazili k vodopádům. Pěkná kaskáda s malým vodopádem a lagunou krásně čisté vody pod ním. A nikdo tu není, takže ideální místo na snídani. Nechceme mít všechno okamžitě mokré a proto opouštíme toho místo bez koupačky a míříme na další vodopády. Tentokrát Rarru Rentapao. Taky pro nás první stopování. Zastavuje nám auto po přibližně 5 minutách a okamžitě nás usazuje na korbu auta. Jezdit na korbě je vážně paráda, svěží vítr o rychlosti kolem 80 km/h vás příjemně švihá do obličeje, pocit, že Vám to strhne tričko z těla zmizí, jen co začnete pociťovat omrzliny z tak efektivního chlazení. A rada pro začátečníky, zavřete hubu. Chytit mouchu v osmdesátce do pusy není žádná hitparáda. Vystupujeme, otíráme čelo od zbytků hmyzu a jdeme.

Přicházíme k pokladně a paní na nás vystřelí číslo, jak kdyby si ho právě vymyslela. Dát 300 CZK na jednoho za to, abychom viděli vodopád. Tak to teda ne. Jdeme na druhý břeh a paní u pokladny vypálí 260 CZK. Sleva, na to češi slyší. Procházka trvá podél řeky asi 5 minut a procházíme kolem malých kaskádek s nádherně čistou vodou. Na úplném konci na nás čeká hlídač a sděluje nám, jak to tu funguje. Lano je tady, nafukovací kola tady a schůdky do vody tady. Už tomu nemůžeme vzdorovat, jdeme do plavek a skáčeme do vody. Za rohem je ještě jedno překvápko. Asi 4 metrový vodopád, ze kterého skáčou malá děcka a jáááá 😀 Příjemně ztrávené dopoledne, ale musíme jet, druhý den ráno nás čeká cesta na ostrov Espiritu Santo.

Den 3

Letadlem mezi ostrovy tady není levná záležitost, ale i tak si najdou věc, na které Vás ještě o něco oberou. Říkají tomu poplatek za vnitrostátní let a není v ceně vnitrostátní letenky. Na to kolik jsme za letenky zaplatili, tak na palubě je letuška, jenom aby ukázala jak funguje bezpečností pás a záchranná vesta a tím její práce končí. Ani vodu jsme nedostali. Přilétáme na Espiritu Santo a v plánu je dojet až na samotný sever, kde máme v plánu navštívit pláž Champagne. Zkoušíme zase stopovat, ale zastavují jenom taxíky a nebo autobusy. Stáli jsme tam asi hodinu a nakonec nám zastavilo hasičské auto. Hasič nám oznámil, že tam bydlí, a jestli tu budeme stát ještě za 6 hodin, tak že nás vezme. To my ale nemáme v plánu a už jsme si řekli, že za cestu zaplatíme. Přichází na řadu smlouvání s jedním výborným trumfem co máme v rukávu. Je nám naprosto jedno za jak dlouho se tam dostaneme, protože na to máme celý den. Vždy začínají na ceně okolo 6000 VATU a dostáváme se postupně až na polovinu ceny. Ale my pojedeme jenom za 2000 VATU zní vždy od nás. Poté přijíždí taxi s pánem a říká nám „že jste to vy a vypadáte moc sympaticky, tak Vás vezmu za 5000“. Tak zase odfrčte pane. Po 10 minutách přece jen jeden taxikář povolí a sveze nás.

Hned po příjezdu nás čeká překvápko. Vstup na pláž za 1000 VATU za osobu. To nééé. Ano, pokud přijedete taxíkem, busem nebo vlastním autem, zaplatíte za to 1000 VATU. Ale pokud budete chytrý a ubytujete se tady, tak to máte jenom za 500 VATU. Clever. Já si zaplatím ubytování v domku na pláži a za pláž si budu muset zaplatit zvlášť. Přímo vedle je podle nás stejně krásná pláž, hlavně i proto, že je zdarma. Co jsme nedali za vstup utrácíme za pivo a den nám náramně utíká.

Den 4

Probouzíme se nedaleko pláže a předchozí den jsme našli supr sladké pečivo, takže snídaně na pláži jak vyšitá. Míříme směrem zpět a pomalu se vracíme zpět k letišti a cestou zastavujeme na zajímavých místech. Třeba jako zátoka želviček. Podle místních je to místo, kde je největší pravděpodobnost na tomto ostrově pozorovat želvy. Jdeme do vody provětrat naše modré a růžové šnorchlovací vybavení, a schválně jestli budeme mít štěstí. No lepší šnorchlování je, když nedřete břichem o korály. Žádnou želvu jsme bohužel neviděli, ale rybiček, korálů, divných podmořských hadů žijících na dně a hvězdic bylo mraky.

Později se jdeme projít k jedné z asi 5 blue hole. Je to bazének většinou uprostřed deštného pralesa a s až nepřirozeně modrou vodou. A opět narážíme na vstupné. A opět nám přišlo dost přehnané za to, že se vykoupeme v čisté vodě. Ale alespoň si tady posedíme a uděláme pár fotek, koukneme se do hloubky několika metrů, možná i desítek metrů. Sice je zpoplatněná jáma, ze které voda vytéká, ale následně řeka zpoplatněná není. Takže jsme se šli vykoupat alespoň do ní. Zatím co se tam Marťa máchala, já jsem se rozhodl být trochu užitečný a začal jsem filtrovat vodu, ať máme co pít. Postupně se ke mě přidal jedem místní pán, potom druhý. Nakonec jsem u sebe měl pěkné publikum lidí, které moc zajímalo, proč si z PET lahve nalévám přes hadičku a další cosi vodu do batohu. Když jsem jim vše vysvětlil cítil jsem se jako čaroděj. Nakonec přinesli i oběti, dva čerstvé kokosy. To bude panečku snídaně.

Den 5

Ráno jdeme na další modrou díru s nadějí, že by mohla být třeba zdarma když je takhle daleko od hlavní silnice. A takhle naivní jsme byli celou dobu tady. Za 500 VATU se můžeme jít opět vykoupat. Teď už je to ale poslední šance, protože další už na naší trase nejsou. Můžeme říct, že je to opravdu na tropickém ostrově osvěžující a nádherný, koupat se v takovéhle vodě. Vidět až na dno se moc v čechách nevidí. Jediná vada na kráse je ten beton. Mají nutkání všude nakydat spoustu betonu a tak do krásného lesa nalijí pár tun betonu, protože to mají všichni rádi. Udělají z toho cestičky po kterých se chodí hůř něž po skle a ještě si za tu práci naúčtují peníze.

Po nějaké chvíli odcházíme, protože máme velký plán za milion dolarů. A tohle je velká šrotová krádež. Místo kam po druhé světové válce shromáždili vojenskou techniku z ostrova. A co uděláme, když na ostrovech něco nepotřebujeme? Vyhodíme to do moře. A tak se na dně oceánu poblíž pobřeží válí vojenská technika. Ve šnorchlovací vzdálenosti. Takže na dně můžeme pozorovat zbytky vozidel, přívěsů, tanků a děl. Všechno je to pokryto korály a slouží jako útočiště před násilnickými rybami. Na pobřeží je to jako strojařské nebe. Tamhle náprava, tady blok motoru a co třeba pás tanku. Taková hra „hádej co za součástku zrovna vyplavilo moře“. Válíme se tu celý zbytek dne a snažíme se dostat do kokosu pomocí pilníku na nehty a nůžek z manikůry. Byla to operace, ale jsme „uvnitř“.

Na konci dne jsme se rozhodli, že se zastavíme v kanceláři jeskyně Millennium. Už cestou jsme zjistili zase o trochu víc o místních obyvatelích Vanuaty. A to že místním osobní prostor a jeho porušování neříká vůbec nic. Každý koho se zeptáme, kde je tato jeskyně, se ke mě postaví, že se nám téměř šmodrchají chlupy na hrudi. A ještě jsme se k mému utrpení nedozvěděli vůbec nic. Najednou mají ale všichni kamaráda, který je průvodce a určitě nám dá tu nejlepší cenu. To určitě, separací a triangulací pozice jsme se i bez konkrétních informací dopídili, kde ta jeskyně skutečně je. 20 kilometrů chůze od největšího města tohohle ostrova. Tak se projdeme no, dneska ujdeme co ujdeme, přespíme a zítra to dojdeme. Po přibližně dvou kilometrech nám bez stopování zastavuje auto a navrhuje, že nás sveze. Bude za to něco chtít nebo ne? Kdo ví… Hele ne, vzal nás zdarma a ještě nám nabídl ubytování na jednu noc. Zdvořile jsme odmítli a šmajdali dále. Za kilometr nám zastavuje auto s přibližně 16 lidmi v osobním autě, a jestli chceme vzít. No tak jooo. Odvezli nás téměř k našemu bodu zaslíbenému.

Den 6

Ráno vycházíme brzy, abychom se vyhnuli místním a vyšli si na jeskyni po svých. Ale po přibližně 5 minutách chůze před námi stojí černý Old Shatterhand na koni a ptá se kam jdeme. Jdeme jako otroci do jeho vesnice, kde nám oznamují, že bez průvodce to opravdu nemůžeme projít. Posadili jsme se na lavičku a čekali na hlavního průvodce zatím co se na nás místní chodili dívat. Nakonec z jiné vesnice dorazil i vedoucí průvodců a oznámil, že musíme zaplatit. Ale že jsme přišli až tak daleko tak to bude pouze za 5 000 VATU za oba. Z původních 18 000 VATU je to celkem pěkná sleva a to už nám za tuhle procházku rozhodně stálo. A to, že by jsme šli s průvodcem se nám stalo poprvé!!

První část tohohle putování nebyla dvakrát zábavná. Hodina a půl chůze po blátivých cestách, nahoru, dolu, dolu, nahoru. Přicházíme před vchod do jeskyně, ale nejdřív nás čeká malování na obličej. Proti duchům v jeskyni. Netopýra na čelo, vodopád na nos, kameny pod oči, cesta na tváře, řeka na bradu a jsme připravení vyrazit vstříc duchům.

Scházíme do řeky, které nám sahá někdy po kotníky, někdy po kolena, ale stejně vcházíme do jeskyně za svitu čelovek a svítilen. Nad hlavou nám štěbetají netopýři, kolem nás krápníkové stěny. Asi 30 minut se brodíme a dokud nevidíme světlo na konci tunelu/jeskyně. Voda začíná stoupat a my se vyhýbáme jak to jen jde možnosti, že se namočíme. To ale nevíme co nás čeká. Za chvíli nám totiž řekne, že musíme plavat řekou. To nás trochu zaskočí. Normálně, kde Marťa a ostatní plavou, já stále jdu. Ale plavat? V osm ráno? V údolí, kde nebyly zrovna tropické teploty? Že by jsme se vrátili neexistuje, takže jdeme stále kupředu, tedy plaveme kupředu. Plavání trvalo asi tak dvě minuty, jenom abychom byli mokří, promrzlí a jdeme na 30 minut kaňoningu. Bohužel jsem si to vždy představoval jinak, skákání, skluzavky, slaňování. Ale tady jenom chodíme po  kamenech v kaňonu. Všude jsou zabetonované ocelové stupínky a držáky, takže ani strach, že sklouznu a půjdu se vykoupat není. Koupele si ale ještě užijeme. Přicházíme k ceduli, na které stojí plavání 45 minut. Abych pravdu řekl, tak jsme byli docela zmrzlí. Co nás trochu zahřálo byl plavecký styl „čubička“, protože se záchranou vestou se toho moc vymyslet nedá. Proplouváme tedy řekou, kolem nás jsou vysoké stěny údolí. voda je krásně čistá (a studená) a občas proplouváme kolem vodopádu. Když konečně vylézáme z vody, už natrvalo, čeká nás posledních 20 minut chůze, kde procházíme kolem místních políček, kde si pěstují všechno co potřebují k životu. Po přibližně 4 hodinách se vracíme do výchozího bodu, dostáváme banány a jsme vypakování z vesnice. Čeká nás 20 km cesty zpět a tak máme co rozebírat. Shodli jsme se, že za 18 000 VATU to asi nestojí. Ale 5 000 je tak akorát.

Ha auto nám zastavilo, my jedeme.

Den 7

Už jsme zase unavení a protože jsme na tropickém ostrově a hlavně na dovolené, jdeme se vyvalit na pláž, na milionovou pláž. Brzo ráno nám letí letadlo na poslední ostrov a co jsme chtěli vidět to jsme viděli. Takže máme i právo si dáchnout. Jediná věc, co se nám povedla, bylo vloupání se do dalšího kokosu pomocí manikůry. Vypití obsahu kokosu, nahrazení vínem a pak už jenom degustace vína s kousky kokosu. Samozřejmě došlo i na šnorchlování, protože na rozdíl od posledně, nebyly takové vlny.

Den 8

Přelétáme na poslední ostrov Tanna. Tady je asi největší lákadlo tohoto státu. Tou je aktivní sopka. Na tomto ostrově máme také zařízené dvě ubytování přes platformu couchsurfing (naše poprvé). Jeden z nich nám nabídl odvoz z letiště, ale za neuvěřitelných 6000 VATU, což jsme ještě přes zprávy odmítli a napsali, že se dopravíme po vlastní ose. odcházíme z letiště a za chvíli u nás zastavuje auto a ptá se jestli náhodou nejsme „marina“. Cože… Jo Martina. No to jeden z nás je. Že máme domluvený odvoz. Hmm, noo, víte, hmm, my jsme ho odmítli, protože to bylo dost drahé. Prý nám ještě psal a nakonec jsme to bez jakékoliv reakce na další zlevňování usmlouvali na 2000 VATU. To jde, lezeme na korbu a jedem.

Přijíždíme do města Lenakel, kde lezeme do obchodu a kupujeme 300 g krekrů a jednu konzervu s masem. Čekají na nás a nechceme je zdržovat, nakoupíme až u sopky. Špatné to rozhodnutí, protože u sopky není jediný obchod. No to bude možná problém, vzhledem k tomu, že tu máme být 3 až 4 noci. A už ve chvíli co tam přijíždíme mám hlad. Přijíždíme do vesnic v okolí White Sands a ujímá se nám paní a ubytovává nás. Poté nás zase opouští a my se jdeme projít, abychom zahnali hlad, na stejnojmennou pláž. Dost lidí je na jednom místě a všichni perou ve vodě co vyvěrá z pláže a během 2 metrů je splachována mořem. Až na zpáteční cestě nám dochází, že je to horký pramen, ohřívaný sopkou. No jo, proto tam všichni perou a koupou se. Z hladu nevidíme a tak jenom ležíme, chroupeme krekry a najednou se z poza dveří ozývá „hello“. Vycházíme a tam stojí bílý chlapík. Rozhodně to není místní, a tak zjišťujeme odkud všichni jsme. No jo, Slovensko. Za chvíli se k nám ještě přidává paní majitelka a zve nás na večeři. Nemají skoro nic a stejně se rozdělí. Ale v tuhle chvíli jsme za to neskonale vděční.

Den 9

Ráno se probouzíme a paní odjíždí do města, ale ještě za běhu nám stihne oznámit, že snídani máme v chatrči, co slouží jako kuchyň. Dopoledně vyplňujeme hraním si se psy a Marťa vyklepla místní děti v kuličkách. Odpoledne vyrážíme do další vesnice Isaka. Tady nás čeká náčelník vesnice, který nás ubytovává a povídá o životě v místních vesnicích, školách a aktivitách. Všichni se nás také ptají, kdy navštívíme sopku, a taky nám všichni dávají astronomickou cenu 20 000 VATU za nás oba. Opět nás zvou na večeři a přichází se kouknout celá rodina. Večer se jdeme projít na vyhlídku na vulkán. Z dálky to vypadá opravdu nebezpečně. Z kráteru kontinuálně čoudí dým a magma celý oblak zbarvuje do červena. Jsme přibližně 10 kilometrů od kráteru, ale stejně slyšíme každý výbuch. Po chvíli focení se k nám přidává pár a začínáme se bavit. Polsko. Ještě najít nějaké maďary a můžeme tu udělat zasedání visegrádské čtyřky.

Den 10

Po probuzení na nás čeká snídaně, děkujeme všem a odcházíme k sopce. Máme zde zarezervovanou jednu noc v domě na stromě. Procházíme přímo u paty sopky. Všude kolem nás je černý prach a občas i velké kameny vyvržené sopkou. Zrychlujeme a koukáme, jestli náhodou neletí nějaký dáreček. Přicházíme k našemu hotelu, kde zjišťujeme, že ze spaní v domě na stromě, budeme spát v domě na 4 pilířích vedle domu na stromě. Trochu zklamání, ale máme ještě celý den a tak se jdeme trochu projít. Přece jsme neplatili hotel, abychom se v něm nějak dlouho zdržovali. Ušli jsme celkem asi 18 kilometrů a dostali se na pěknou pláž s horkým prameny, ještě jsme si udělali zacházku do zátoky žraloků a zátoky želviček (žraloky jsme viděli, želvičky ale ne). No a na zpáteční cestě jsme třikrát pohladili psa napůl natřeného barvou. Zjistil, že s námi bude větší sranda než s místníma a šel s námi asi 8 kilometrů do hotelu. Slíbil jsme mu, že když s námi dojde až do hotelu, věnuji mu tu poslední konzervu. Celou cestu byl věrný a ani na pobídky místních nedal a šel s námi. Bohužel, nebo možná naštěstí, se od nás na posledních 500 metrů odpojil a rozhodl jsme nepokračovat.

Večer jdeme na sopku. Autem se jede až téměř na vrchol, kde se vyhazuje na parkovišti, zbytek už musí každý pěšky. Přicházíme k první vyhlídce, kde vidíme kráter, kouř a červenou barvu. Zatím teda žádná sláva, tohle jsme viděli sice z větší vzdálenosti, ale dost obdobně. Poté přecházíme na další vyhlídku, kdy už vidíme skutečně do kráteru. Magma nevidíme, pořád pouze červenou barvu a kouř. Kráter je tedy nádherně osvícen, ale my se na sebe s Marťou koukáme, jestli to za to opravdu stálo. A pak to bouchne. Láva začne lítat z kráteru jako ve zpomaleném záběru, dopadá na prach pod námi a postupně se kutálí (nebo jak to popsat) zase zpět do kotle. Marťa mě začíná tahat za ruku, že by jsme mohli jít, co je ale společného je, že si  můžeme jít v klidu vyměnit spodní prádlo, protože tohle znečištění už dolů nepůjde. Nejdeme nikam, čekáme na další výbuch, ať můžeme udělat nějaké fotky s prskavkami.

Večer po příchodu na pokoj máme docela dobré vzrůšo, protože nám pobíhají myši snad všude. Pod postelí, na stropě, ve stěnách. S klidem můžeme říct, že Marťa spala jako miminko, vyděšené miminko. Bouchání co pět minut do zdi, abychom je vyděsili, přestalo fungovat po 5 minutách. Tipujeme, že asi ve 4 ráno nám dali konečně pokoj a šli spát, stejně jako my.

Den 11

Po tomhle silném zážitku vstáváme v 6 a jsme připravení se s radostí odhlásit z hotelu a vyrazit na cesty. Přejíždíme opět na západní pobřeží, kde nám chybí posledních pár míst, které chceme navštívit. Jedna s z nic je modrá jeskyně (blue cave). Je vzdálená přibližně 10 kilometrů severně od letiště a my vyrážíme na cestu. Přicházíme odpoledne, s kapsami plnými citrónů, které se váleli po cestě. Hledáme místo na spaní na pláži a rozděláváme tu náš první oheň. Po předchozí noci, nevyspalí, unavení, uchození leháme na pláž u ohně rozděláváme pivo, koukáme na západ slunce a těšíme se do hamaku.

Den 12

Spali jsme blízko jeskyně, tak abychom mohli jenom ráno přejít. Tady se nám poprvé stává, že něco nemůžeme najít na mapách. Na jedné to není, na druhé je to na špatném místě. Nakonec to po dvou hodinách nacházíme a doufáme, že nás nestáhnou z kůže. Výlet na blue cave nám všichni nabízejí na lodi za 12 000 VATU a autem pak za 7 000 na osobu. Přicházíme a nakonec nás to vychází na 2 000 za oba. Převlékáme se do plavek a jdeme k můstku (betonovému). Tahle jeskyně má jedno specifikum, aby se k ní člověk dostal musí skočit pár metrů do moře a proplout škvírou ve skále. To však funguje pokud je odliv. Pokud je příliv, pak se škvíra utopí a Vy se musíte potopit a podplavat. My přicházíme někdy mezi, takže to ještě na potápění není. Uvnitř rozlehlé jeskyně jsou obrovské kameny, kruhových oknem ve stropě prosvítají sluneční paprsky, které ozařují jeskyni. A protože je voda krásně modrá, zbarvuje jí to do modra. Tohle za to rozhodně stálo. I za to, že nás teď čeká opět 10 kilometrů zpět kvůli půl hodince v jeskyni.

Na zpáteční cestě není jednomu členu výpravy dobře a protože se nedržíme plánu a přicházíme krásnou kamínkovou pláž, kde jsme úplně sami. Je na čase si zase odpočinout. Po chvíli zjišťujeme, že je na pláži vrak nákladní lodi, tak ji jdeme, alespoň zběžně prozkoumat. Po včerejší zkušenosti jsme přišli na chuť ohníčku na pláži a tak rozděláváme vatru a zotavujeme se.

Den 13

Chybí nám posledních pár kilometrů na letiště, síly jsou nabrány a my můžeme vyrazit. Cestou se zastavujeme ještě na blue hole, které by měli být v moři. Jsou dvě hned vedle sebe, ale jednu se nám podařilo přejít (ta byla stejně zpoplatněná) a druhá byla prostě laguna. Takže pokračujeme. Na letiště přicházíme s krásnou časovou rezervou 7 hodin a tak se ptáme, zda nemůžeme letět dřívějším letem. Pán za přepážkou nám oznámí, že to je opravdu malé letadlo, a že je pouze pro 20 lidí. V tuhle chvíli je zarezervováno 16 lidí a pilot neví, zda bude splňovat váhový limit, aby se letadlo odlepilo od země. Pokud ale 30 minut počkáme a pilot bude souhlasit, můžeme letět. My jsme lehký, takže nakonec letět můžeme. A let bude zajímavý. První co nás překvapí je, že nemáme na letence, která je psaná tužkou, žádné sedadlo. Snad jsme nekoupili místo na stání. Možná by to stání bylo bezpečnější, protože když vcházíme do letadla, tak se nám naskytne pohled na sedačky 2+1 v řadě. Když do jednoho sedadla  vklouznu, koleny omylem sklopím sedačku před sebou. Začíná nás zalévat studený pot, když na sobě máme naše batohy a marně hledáme nad hlavou přihrádku, kam je dáme. Pilot však neztrácí čas a už to rozjíždí na dráhu. Není čas vymýšlet blbosti, a začínám soukat batohy do uličky a dělám barikádu všem, kdo by se třeba někdy chtěl dostat k nouzovému východu. Zapnout rychle pás a letíme. Žádný dveře nás nedělí od pilota, takže vidíme všechno co dělá (špatně). Divně se to kinklá. Po přibližně polovině letu, mě Marťa začíná tahat za ruku. Mám rozečtenou kapitolu a vím, že Marťě se nechce číst, takže se nudí a má otravnou. Intenzita se zvyšuje a tak se na ní otáčím a vedle mě sedí nějaký zelený človíček a oznamuje mi s blicím pytlíkem v ruce, že jí není dobře. To byl let….

Jsme zpět v Port Vile v hlavním městě a my se začínáme těšit domů. Zbývají nám ale ještě dvě noci a tak přejíždíme opět na západní pobřeží k městečku Port Havannah, protože jsme ještě neviděli želvu a bez té prostě neletíme zpět.

Den 14

Sami nejsme schopni žádnou najít a tak vkládáme naše naděje profesionálům. Jdeme do Back to Eden na šnorchlování. Půjčují nám veškeré vybavení a naštěstí i nějaká trika a neopreny. Protože skoro po dvou hodinách ve vodě, už začínáme slušně mrznout. Ale za to vidíme spoustu ryb a korálů. Poté připlouváme do místa, kde jsou obří mušle. A tím obří myslíme, že by byla schopna schovat Marťu. Instruktor se k ní potápí, sahá na ní a ona se zavírá. Marťa celá dychtivá to chce zkusit také. Mám námitku, že by jí mohla spolknout, ale je tvrdohlavá. Žádná želva a tak nás bere v zátoce na spousty dalších míst. Jako je třeba městečko klaunů. Korál, který je obsypán jenom klaunovkami z filmu „hledá se Nemo“, jenom víc ve 3D. Už jsme trochu zoufalí, protože se vracíme zpět a v tom vidím něco na dně. Kámen to není, ryba to není, je to želva. Klepu na vodu a do šnorchlu křičím želva. Kdo ví jestli je to vůbec slyšet. Poté klepu na instruktora a ukazuji mu, kde si myslím, že to je. Doslova tam brejlí, ale nevypadá, že by viděl to co já. Nemluvě o Marťě, která vidí sotva šnorchlovací brýle co má naraženy na nose. Po 30 sekundách konečně i instruktor vidí želvu a všechny vítězoslavně svolává nad pozici želvy. Ještě pod vodou mi ukazuje kde je. Kámo, vážně? To já jsem jí našel a ty mi jí budeš ještě ukazovat? Minuta pryč, Marťa brejlí a želva hraje hru „jsem kámen, plavte pryč“. Nakonec se s ní jde instruktor pomazlit a ona radši utíká. V tu chvíli se chytá i Marťa. Tak konečně, naše první želvička ve volné přírodě.

Stopujeme na pláž k místu kde je beach bar, protože se zde má večer konat ohnivá šou. Potřebujeme utratit poslední peníze a tak si dáváme i jídlo pro lidi, burger. Zabíráme místa a čekáme co se bude dít. Okolo 7 začínají nastupovat umělci, kteří dvě hodiny točí, hází a mávají se vším možným namočeným v petroleji. Což je opravdu efektní. Jediné dvě připomínky jsme k tomu měli. Na to jak je to populární a jak to propagují, tak to nemá s místní kulturou nic moc společného. A za další by akrobatiku na stuze mohla dělat žena a ne polonahý černoch s opravdu děsivým úsměvem 😀

Den 15

Marťa má menší cestovní horečku. Sedí za mírného deště pod ohořelým pařezem, schoulená v klubíčku, pojídající krekry a stěžuje si, že už chce domů. Že smrdí (což dokládají okolo poletující mouchy), bolí jí nohy a zmiňuje, že tohle není dovolená. Já co je na smrad už zvyklý (což dokládají mrtvé mouchy) jí ujišťuji, že dovolená to je a abych jí to dokázal, musím jí koupit zmrzlinu. Protože za chvíli letíme, musíme přeskládat batohy. Limit je 7 kg což když vyndáme většinu oblečení a elektroniku, tak splňujeme. Takže pohoda a můžeme jít utratit poslední peníze. Kupujeme piva, ale furt něco máme. Tak ještě oříšky co chutnají jako hrášek. Pořád něco máme. A protože Marťa má chuť na banány tak si řekne, že si jich pár koupí. Dává prodavačce 100 VATU (20Kč) a ptá se jestli si může vzít tři. Paní ukáže na kyblík a povídá něco na způsob ať si vezme. Nevíme však kolik a tak se ptáme. Paní se pak sklání ke kyblíku a podává nám trs kde jsou asi 3. Přibližně ale 3 kilogramy banánů. Bezva, my počítáme každé deka a pak si koupíme půlku limitu na batoh v banánech…. Takže si tak sedíme na letišti, smrdíme, v ruce piva, oříšky a banány. A je nám skvěle 😉