Tak nám skončila třešňová sezóna a my jsme opět volní. Protože jsme přešli na desetidenní režim (deset dní práce a jeden den volna), tak se toho za posledních 25 dní práce moc nestalo. Stihli jsme pouze jeden výlet, několik akcí a jeden úraz při vaření. Tak začneme tím, co Vás zajímá nejvíce. Úraz. Příběh začíná sledováním filmu „Yes man“. Jak to většinou po shlédnutí tohoto filmu dopadne, i my jsme se domluvili, že to vyzkoušíme. Stejně jako 3x předtím co jsme film viděli. Hádejte, kdo toho začal okamžitě zneužívat? No jo Martinka si navymýšlela, že budu dělat snídani, oběd a večeři. Že vyperu (k tomu už naštěstí nedošlo), bude masáž atd. atd. A tohle všechno vyjmenovala, ještě než skončili závěrečné titulky filmu. Samozřejmě jsem všechno odsouhlasil a vařil. Jenže při vaření večeře došlo k nejhoršímu. Když jsem zrovna otevíral konzervu chilli pikantních fazolí, tak do místnosti vběhnul mýval. Všichni strachy utekli a zůstali jsme pouze dva, jako gladiátoři v aréně. Nezbývalo než o tu pochoutku bojovat na život a na smrt. Mýval skáče a já se připravuji na obranu, ale v tom vchází Marťa, což mě rozptýlí a mýval se mi zakusuje do prstu. Mýval mi kus odkusuje a běží i s fazolemi pryč. Krev srší všude kolem. Marťa, jak to vidí, tak jde do mdlob.

Asi jste poznali, že kecám, ale dvě věci jsou pravda. Opravdu se mi to stalo při otevírání fazolí a další věc, že Marťa jde okamžitě do mdlob. Zapřel jsem se totiž dost nešikovně o víčko a můžu Vám říct, že ty chilli fazole byly vážně ostré. Zajel jsem si s víčkem dost hluboko do prstu a než jsem si to stihl uvědomit, tak jsem stihnul ušpinit půlku kuchyně krví. Po tomto excesu, jsme se rozhodli ukončit celou věc s říkáním „ano“ na všechno, protože nám došlo, že mi půjde o život.

Co dalšího jsme na třešních zažili? Jednak jsme v týmu měli jednoho Itala, tak se přímo vybízela pizza párty. Dohromady jsme ukuchtili něco kolem 40 pizz se všemi možnými kombinacemi surovin, kromě pizzy s ananasem. To přišlo i italovi zvrhlé. Další akce, co se podařila zorganizovat byla plavba na čemkoli co se dalo nafouknout. V místním krámu se vším, co nepotřebujete jsme nakoupili vybavení a mohli jsme vyrazit. Teda ještě ne, ještě jsme to museli nafouknout. Nikdo z nás nevěřil, kolik se do takové blbosti vejde vzduchu. Nafouknout jednu věc byla záležitost nejméně hodiny, nehledě k tomu, že jsme odpálili ještě jeden kompresor. Ale po několika hodinách byli všichni připravení na startu v počtu 4 plameňáků, 3 labutí, 6 jednorožců, 1 ananasu, nafukovací lodičky vypůjčené z hradního arsenálu, 4 duší od traktoru, 1 nafukovacího gauče, 1 nafukovacího lehátka a 1 matrace dormeo od Horsta. Rozplavba nedopadla podle našich představ, neboť nás proud zanesl okamžitě pod první větve. První ztráty na sebe tedy nenechali dlouho čekat a my se rozloučili s nafukovacím lehátkem. Další kolize přišla během několik minut od startu a většina členů výpravy potřebovala dofukovat nebo ošetřit zranění gumových příšerek. Takových kolizí přišlo ještě několik, a to nás nutilo se asi 2 hodiny v kuse smát. Nakonec i my museli nechat utratit labuť, protože měla zlomené křídlo.

Poslední věc, co jsme za ty dva volné dny stihli byl výlet k jezeru Hawea. Plánování, abychom si neodpočinuli, si vzala opět na starost Míša a Léňa. Taky si dali záležet na tom, abychom vyšlápli opět alespoň výškový kilometr. Hned prví kopec měl sám o sobě cca 500 výškových metrů a vypadal opravdu děsivě. Nakonec to byla jedna z jednodušších pasáží a my mohli vesele šmajdat po vršcích kopců. Udělat samozřejmě pár fotek, vyvalit se na vyhřátých kamenech a dát si zasloužené pivo na vrcholu.

A teď se pozvolna, aniž by si toho někdo všiml, přesuneme k velkému cestování po jižním ostrově. A jeli jsme rovnou na nejvyhlášenější a nejkrásnější místa ve Fiordlandu a přilehlém okolí. A protože jsme toho absolvovali dost (během 5 dní jsme nachodili kolem 120 km a 4 výškové kilometry), budeme psát o těch top věcech, které za to opravdu stojí a o věcech, které v nás zanechali hodně silné emoce 😀 A hned když jsme u emocí, už nikdy nezapomeneme na ledovec Earnslaw. Ten byl naše rozcvička na další cesty. Popsat se dá příslovím „z bláta do louže“ se špetkou drtivé porážky. Cesta připomínala opičí dráhu, všechno podmáčené, takže při přeskakování louže jsme většinou končili v přilehlých bažinách. Další zajímavou překážkou byly potápějící se kameny, na kterých musíte rychle vymyslet kam s nohou dál, jinak jste v tom až po uši. Za to se nám tento trek odvděčil minimem lidí (cestou jsme potkali asi 4) a nádherným údolím s ledovcem (Martě připomínající bubáka) na konci. Chtěli jsme dojít až pod něj, bohužel podmáčená půda udělala s naší morálkou své, a tak jsme vylezli na pořádný balvan, sundali boty a dali je 10 metrů daleko, rozdělali pivo a rozkrojili vysočinu. Poté už jenom zírali na ty scenérie a snažili se nemyslet na zpáteční cestu…

To byla zahřívačka a čeká nás Routeburn trek. Hned po Milford treku je to nejzmiňovanější trek a všichni říkají, že stejně hezký. Na Milford treku jsme nebyli, protože je to neskutečně drahé a chaty zarezervované dlouho dopředu. Zato Routeburn trek se dá obejít v pohodě za jeden den jedním směrem. My jsme se rozhodli, že dojdeme alespoň do jeho půlky (ve skutečnosti jsme šli až za půlku) a vrátíme se zpět na parkoviště. Lidí je tu o poznání víc než předchozí den, ale všem utíkáme a před prvním stoupáním jsme už v čele pelotonu. Pouze v půlce cesty narážíme na skupinku lidí, jejichž hluk převyšuje všechny ostatní. Jak se blížíme poznáváme jazyk, jsou to Češi. Ještě blíž zjišťujeme, že to jsou Češi z třešní, které známe. Tak alespoň nepůjdeme sami. Za chvíli vycházíme z lesa a nám se otevírají pohledy na vodopády, údolí s vysokými kopci a zanedlouho i výhled na jezero Harris. Na konci nás čeká opět salámek, ale piva si neseme zase zpátky, protože jsme na ně zapomněli. Musíme říct, že jsme si tenhle trek hodně užili, protože cesta byla v pohodě schůdná a hlavně suchá. Cesta se klikatila kolem řeky s modrou (a ledovou) vodou. A to všechno dohromady bylo prostě úžasné.

Další den jsme strávili téměř celý doplňováním zásob a cestou do samotného srdce Fiordlandu. Cestou se nám stala nemilá věc, protože se nám náš 25 litrový barel s pitvou vodou vylil do kufru auta. Takže to, co jsme tam tetris taktikou nacpali, jsme museli zase vyndat, vysušit a opět nacpat. Ale to už míříme na další cesty. Tentokrát Gertrude sedlo. Čísla jsou trochu zavádějící, protože na začátku se píše délka 3 km a doba trvání přibližně 6 hodin. Normálně by ta čísla byla obráceně, protože tempo 0,5 km za hodinu je na naše poměry hodně pomalé. V recenzích se dočítáme, jak to pro všechny byl nejnáročnější trek v životě a jak je to pouze pro zkušené trempíky. Trochu nás to vyděsilo, ale určitě neodradilo. V první části máme výhodu, neboť není řeka rozvodněná, takže jí nemusíme neustále brodit. Začíná stoupání a první část nám dává opravdu zabrat. Šotolina nás při každém kroku sune zpět, ale pak přecházíme na pevné kameny a to už je pohoda, dokonce se chvílemi smějeme. Co už se zdá jako vrchol se mění v další stoupání. Potkáváme tady taky první lidi. Vypadají zoufale, když se snaží zabalit ten házecí stan. Okamžitě nás žádají o radu a já jdu dělat instruktora skládání stanů. Pokračujeme kolem jezera, kde jsou natažená lana. Pfff, to je pro bábovky. Z celkových 6 hodin jsme to zkrátili na 2. I když jsme tomu zpočátku nevěřili, ale byli jsme opravdu zde. Výhled na fiord pod námi byl k nezaplacení, stejně jako co? No pivo na vrcholu. A vysočina. Byli jsme tam úplně sami a mohli blbnout, dronit, fotit, ale jen co jsme si sedli abychom si odpočinuli, začal se valit jeden turista za druhým. To je čas jít dolů.

Protože je poledne stíháme ještě vesničku Milford Sound. Toto místo bylo zpřístupněno až ve 20 století, protože bylo uzavřeno strmými kopci. Taky tu je hafo sandflies a proto se sem ani moc lidí nehrnulo. Protože tohle místo nevidělo člověka hodně dlouho, tak se s tím místní snaží něco udělat. Vozí sem davy lidí autobusem. První tuhle zkušenost jsme potkali u vodopádu The Chasm, kam těsně před námi přijel autobus s německými turisty. 6 aut se točí uprostřed parkoviště a hledá místo na zaparkování. My to střelili na hulváty do krajnice, protože jsme věděli, že tu nebudeme dlouho. V zástupu lidí pokračujeme k vodopádu, ze kterého nevidíme vůbec nic. Tohle nedávám a mizíme pryč. Vědět, že přesně takhle bude vypadat i vesnička, jedeme opačným směrem. Stojíme uprostřed vesnice, kde nám za zády smrdí jeden autobus za druhým, před námi troubí a smrdí jedna loď za druhou a z místního letiště co minutu vzlítá letadlo nebo helikoptéra. Tohle místo není pro nás a zdrháme pryč.

Poslední den v Milfordu jsme už pojali trochu víc oddechově. Nachodili jsme jenom 15 kilometrů, ale rozhodně jsme se o nic neochudili. Vycházka na Key summit vedla převážně lesem, ale po vystoupání do dostatečné výšky lesy zmizely a nám se otevřel pohled na jezero Marian, klikatící se cestu v údolí a na druhé straně Routeburn trek, který jsme už měli za sebou. Navíc jsme viděli výzvu, že se hledá ptáček a kdo podá důkaz, že tohoto specifického ptáčka uvidí, dostane 10 tis. NZD. Takže pokaždé, když jsme slyšeli téměř jakýkoliv zvuk, okamžitě jsme zastavovali a hledali, jestli kolem nás neletí jackpot. Poté přejíždíme na začátek Hollyford treku. Ne, že bychom ho chtěli jít, je asi 4denní, ale my vyrážíme na vodopád Humboldt, protože jsme dlouho žádný neviděli. Je to kaskádovitý vodopád a na vyhlídku se jde asi 15 minut, ale bylo to velké zklamání. Z vyhlídky není vidět skoro nic, a tak jdeme smutně zpět k autu. V tom se Marťa dočte, že se dá dojít až pod něj podél řeky neoficiální cestou. Máme čas a proto vyrážíme. Hned první přeskakování kamenů přes řeku je mi osudným a já mám okamžitě mokré boty. Po asi hodině jsme pod ním a zjišťujeme, že je tu ještě jedna kaskáda a jeden schovaný vodopád, který není z vyhlídky vidět. Voda je ledová, ale nevykoupat se tady, tak by se moje boty utopili úplně zbytečně. Samozřejmě tu potkáváme další Čechy 😀

Google hlásí špatné počasí, tak dezertujeme pryč do městečka Te Anau. Začíná tu totiž další great walk Kepler trek. Opět nemáme v plánu ho přejít celý, i když je to jeden z mála treků na Zélandu, kde se dá vyjít a zakončit ve stejném místě bez vracení. Ale je to 60 km a chaty jsou strašně drahé. Tak vyrážíme pouze na první Welcome chatu. Po výstupu z lesa nás praští opravdu silný nárazový vítr, který nás sfoukává z dřevených cestiček, a tak přicházíme značně promrzlí. Na druhou stranu máme piva pěkně vychlazená. V chatě trávíme skoro 2 hodiny a dáváme se do řeči s izraelskou dívkou, se kterou se vydáváme prozkoumat místní jeskyně. Na poslední chvíli se do naší nesourodé partičky přidává holka z USA. Šlapání v úzkých uličkách, potokem s ledovou vodou a ze stropů čučí nespočet krápníků. Ideální aktivita pro někoho, kdo měří 190 cm. Ale po 30 minutách se dostáváme do místa, které ani 190 cm špejle ani 158,5 cm zla neprojde.

Tohle jsme stihli za týden zaslouženého cestování, ale protože nohy takové tempo dlouhodobě nevydrží, a hlavně nám dochází ponožky bez děr a nepropocená trika, musíme si dát v dalších dnech pauzu. To je jen několik výmluv proč se budeme v dalších dnech válet na pláži u moře, pozorovat různé zvířectvo a dělat naše tradiční adrenalinové blbosti 😀