Kde začít. Nastartovali jsme. Ujeli jsem prvních 200 testovacích kilometrů a pořád na cestě. Možná by nám to i tentokrát mohlo vyjít. Třeba i někam dojet. S takovou variantou jsme nepočítali a tak jsme si museli rychle vymyslet místo kam pojedeme dokud jedeme. Marťa si hrozně přála vidět zahrady v Hamiltonu. V žádným případě. Nebudu riskovat, že nenastartujeme u nějakých zahrad. Proto jsem místo výletu označil Raglan. Vyhlášený surfovací spot, o kterém nám už básnilo spousta lidí. Fučí tam. A to že dost fučí. Takže na surfování kašleme, leda bych chtěl zase psát článek o tom jak bojujeme o život a jak jsme si zapomněli připojistit surfování. No tak se alespoň projdeme po krásných, dlouhých a černých plážích. Ale nakonec jsme došli k závěru, že jakmile dojde na pláži pivo a nemůžete surfovat, tak to začne být docela nuda. A proto jsme jsme si sbalili svých pár flašek a jeli o kus dál. Ale s myšlenkou, že se musíme na pláže dovybavit. A proto už máme nejenom pálky na líný tenis, ale i létající talíř, míč na beach volejbal a nouzovou zásobu piva. Ale zpátky k výletu, jeli jsme se ještě podívat na vodopád Bridal Veil falls. Je to 55 metrů vysoký vodopád uprostřed lesa. Konečně místo kde si zalétám s dronem. Pravidlo číslo jedna: když jsou vhodné podmínky pro létaní a žádný člověk není v blízkosti, TOČ. Ale to my jsme se museli naučit jinak. Všechno jsem si prošli a když jsme se vrátili na ideální místo vzletu foukal vítr a všude bylo hafo lidí. Jeden taky létal s dronem. Tam jsme si počkali, až přistane, ale pak si to ještě musel vyfotit na foťák a pak ještě na mobil. Ukázat manželce jestli mu to schválí a už konečně odchází. Ale v tom dorazila indická rodinka. Akorát jedna z těch co jezdí autobusem. Trvalo dalších 10 minut než se rozptýlili po okolí tak abych je neměl v záběru. A stálo to za to 😉

Ale to už je skoro večer a protože jsme přišli o naše vyexpený autíčko, musíme hledat nejlépe free kemp. A našli jsme krásné parkoviště v parku u řeky. Za hlavou nám hučí řeka, zpívají ptáci a hučí plynová bomba. A nezkoušejte tipovat co vaříme 😀 Na další den máme připravený přejezd okolo Waitomo caves. To jsou asi jedny z nejmastnějších jeskyň co jsme kdy viděli a tak si je necháváme ujít. Radši na zmrzku. Ale ne každý svojí. Jak to asi dopadne? Já si dám zmrsku a kdo mi na ní asi vleze?

Ne vážně, čekají na nás ještě přírodní most, jeskyně a další vodopád. Přírodní most Mangapohue je pěkný. 20 minutová kruhová stezka má v půlce most pod kterým protéká řeka. Člověk z toho má až respekt, zvlášť když vidí, že nad ním visí kus kamene a visí opravdu už jenom na trávě. Jedeme radši dál. Jeskyně Piripiri však nemůže konkurovat dříve navštíveným jeskyním v Northlandu. Žádní svítící červi a žádné brodění. To už pro nás, zkušené speleology není. Snad poslední na seznamu bude stát za to. A stálo. Marokopa falls jsou opravdu nádherné. Ale ne z vyhlídky, nejlepší je dojít si pod něj. Cesta je bahnitá a naše kroksy odmítají poslušnost udržet se na cestě a občas vyletí do vzduchu. Hned se pozná kdo má pod čepicí.

Ještě máme dost času a je hezky a víte co to pro nás znamená? Dlouhý přejezd v rozpáleném autě. Aaaano, tak to máme rádi. A hned co vyjedu ze serpentýn, tak si to vezme Marťa. Takže to bude ještě delší, než si dokážete představit. Dokonce i kamion nás do kopce předjížděj 😀 Čekali jsme jestli do toho šlápne i ten cyklista, ale zůstal dobrovolně pozadu. Ale konečně jsme dorazili na skalní útvary Three Sisters. Skalní útvary čouhající z oceánu a v dálce vidět Mt. Taranaki (v našem případě je potřeba hodně hledat a nebo mít velikou představivost). Parádní výhledy i místní info-centrum v podobě důchodců funguje skvěle. Varovali nás, že za chvíli je příliv a ať se tam nenecháme zaplavit. Ale my jsme rychlí.

A to jsem tam stihl ještě udělat přehradu s vlastním vodopádem. V duchu kdo si hraje nezlobí, jsem vyslal Marťu s foťákem, ať si jde hrát jinam zatím co se budu rýpat v bahně. Ano, vypadá to jako skála, ale není tomu tak. Je to bahno. Nejdřív jsem postavil přehradu  a pak jsem se stal pánem vody a ovládl jsem jeho tok. Nejdřív prudké klesání dolů, pak prudká klopená zatáčka a pak vyústění na placatý kámen. Jako poslední krok jsem chtěl udělat ještě rozprašovač, ale to už bylo nad moje síly. No ale uznejte sami, jsem to kluk šikovnej? 😀

Ano jsem opravdu jako prase. Ale dál. Další ráno nám moc počasí nepřálo, bylo zataženo a ani jednomu se nechtělo moc šmajdat po kopcích a proto byl stanoven plán. Vyrážíme do New Plymouthu, do íčka se zeptat na počasí. Shodou okolností tam měli i výstavu nejhezčích fotek National Geographic. Moc pěknou inspiraci jsme pochytili, jaký fotky budu dělat další den. Pak do místního parku. Čekáme 10 minut jestli nezačne cákat fontána a při odchodu si všimneme, že je na tlačítko. Fakt, zmáčknete tlačítko, 2 minuty prská voda a pak si jí můžete zase zapnout. Taky tady mají pěkný prostor na koncerty s plovoucím pódiem. To se taky často nevidí. Malou ZOO tu mají. A potom vodopád zase na tlačítko 😀 Ten den jsme toho moc nestihli, ale počkali jsme si na to nejlepší. Na další fotce názorně vidíte, jaké bylo počasí. Sluníčko, pláž, oceán…..

A kam že to jdeme my? Na co jsme čekali celý ten den? Na tohle!!!

Ano sem…. Mt. Taranaki nás nepřivítala moc pěkným počasím, ale co bych čekal, když tady jsem se Sauronovou ségrou. Ani íčko pod kopcem nám neradí jít až nahoru, protože počasí bude horší a horší. Tak se alespoň vyškrábeme co nejvýš to půjde. Od oceánu až do 1500 m.n.m. To je docela pěkný výkon. Na to že jsme autem vyjeli jenom kilák. Ale až tady pod vrcholem jsme vyřešili jedno z největších tajemství tady na Zélandu. Něco co nám nedá spát a jízda v autě je kvůli tomu nesnesitelná. Ta otázka zní: „Proč v rádiu pořád jenom melou a melou s prominutím sr….? A když konečně pustí hudbu, tak to stojí za ho…?“. My už to teď víme. Oni se jim míchají signály…

Víte co, i když na nás nesvítilo, i když jsme na vrchol nedošli. My si to i tak dokážeme užít. Došli jsme ke sněhu a zjistili, že impregnace neimpregnuje. Ale co je na tom pozitivní? Že jsme si vychladili piva. Při natáčení timelapsu jsem si hodil kameru do stráně. A co je pozitivního na tom? Že už vím, že mi příště může spadnout z větší stráně. A že jsme přišli úplně promrzlí s promáčenýma botama? Že už nám ani komáři nelítají do auta…..

Konec prvního dějství….

Kecám, ještě kdyby se někdo chtěl podívat na další naše fotky tak na fb a nebo instagramu. A kdyby někdo chtěl vidět naše videa z dronu, tak si buď bude muset počkat až Marťa udělá z našeho výletu souhrnné video a nebo můžete navštívit web kde si je můžete pustit a klidně i stáhnout 😉

Teď už vážně konec prvního dějství….